29 Cdo 243/2007
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 191/1950Sb., § 175 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Cdo 243/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. M., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 153/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č.j. 9 Cmo 273/2003-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2003, č.j. 50 Cm 153/98-86, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. března 1998, č.j. Sm 757/97-4, jímž Krajský obchodní soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 575.000,- Kč a náklady řízení.

Soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a na ustanovení čl. I § 11 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ), shledal námitky, podle nichž žalovaný nemá vůči žalobkyni žádné závazky , nedůvodnými. Přitom zdůraznil, že žalovaný neprokázal tvrzení o neexistenci kauzy, ani tvrzení o nedostatku aktivní legitimace žalobce.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2004, č.j. 9 Cmo 273/2003-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud, cituje námitku žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, dovodil, že z ní není zřejmé, jde-li o námitku kauzální či směnečnou. Měl-li na mysli námitku směnečnou, měl v námitkách uvést, jaké konkrétní vady žalovaná směnka vykazuje nebo že směnečný peníz byl již zcela nebo zčásti zaplacen. Měl-li na mysli námitku kauzální, měl v prvé řadě uvést obsah směnečné dohody se žalobkyní, tj. uvést, co bylo důvodem vystavení směnky a jaké byly dohodnuty podmínky pro její proplacení. Dále by bylo třeba vylíčit důvody, pro které se důvod vystavení směnky nenaplnil nebo zanikl . Jelikož žádná tvrzení v tomto směru nebyla v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažena a ke konkretizaci námitek žalovaným v průběhu řízení (po uplynutí lhůty k podání námitek) již nebylo možno přihlédnout, odvolací soud vyhodnotil námitky jako nekonkrétní, a tudíž nedůvodné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek, zda: a/ námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že žalovaný žalobkyni nic nedluží, je kauzální námitkou, kterou lze v průběhu řízení o námitkách upřesnit a konkretizovat a b/ se může odvolací soud odchýlit od právního názoru vysloveného v jeho dřívějším rozhodnutí vydaným v téže věci, aniž by se v mezidobí objevily nové rozhodné skutečnosti a aniž by v odůvodnění nového rozhodnutí přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč se od svého právního názoru odchýlil .

Žalovaný zdůrazňuje, že námitku, podle níž žalobkyni nic nedluží , nelze než považovat za námitku kauzální, tj. námitku spočívající v tvrzení zániku právního důvodu vystavení směnky. Uvedenou námitku pak žalovaný v průběhu řízení upřesnil tvrzením, že pohledávka, která byla směnkou zajištěna, byla postoupena na třetí osobu. Dále odvolací soud pochybil, odchýlil-li se od právního názoru vysloveného v dřívějším rozhodnutí v téže věci, aniž došlo ke změně rozhodných skutečností a aniž odchylku od předchozího právního názoru přesvědčivě odůvodnil.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když není splněna podmínka diformity rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Závěr, podle něhož ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit, Nejvyšší soud formuloval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přihlásil se k němu např. v rozsudku ze dne 29. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1004/2006. Stanovisko dovolatele o nedostatečném zdůvodnění (nového) právního názoru rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní, když odvolací soud v důvodech rozhodnutí jednoznačně uvedl, jakými úvahami se při formulování právního závěru, na němž své rozhodnutí založil, řídil.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z hlediska výkladu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, když jde o posouzení konkrétního procesního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc (nemá potřebný judikaturní přesah). Argumentace dovolatele, podle níž bylo možno námitku, že žalovaný žalobkyni nic nedluží, posoudit jako (dostatečně odůvodněnou) námitku kauzální, není akceptovatelná již proto, že směnkou lze zajistit i splnění pohledávky za třetí osobou (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil i v důvodech rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006.

Konečně zásadně právně významnými nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada co do změny v osobě věřitele směnkou zajištěné pohledávky a z ní žalovaným dovozovaného nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Uvedená výhrada totiž nebyla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nehledě na to, že postoupení směnkou zajištěné pohledávky samo o sobě neznamená, že došlo k převodu směnky (k samotné možnosti převodu zajištěné pohledávky bez současného převodu zajišťovací směnky - viz mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu