29 Cdo 2398/2012
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb., § 39 předpisu č. 40/1964Sb.



29 Cdo 2398/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně FIN WEST CORPORATION, s. r. o. , se sídlem v Praze - Malé Straně, Jánský Vršek 310/4, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 64 79 07 11, zastoupené JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem, se sídlem v Brně, Drobného 306/34, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Vilému Barákovi , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Belis s. r. o., identifikační číslo osoby 60 69 68 51, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, za účasti Ing. Vladimíra Neznala , jako správce konkursní podstaty úpadkyně PORTA, a. s., identifikační číslo osoby 25 53 58 62, zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem, se sídlem v Brně, Drobného 306/34, PSČ 602 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 379/2002, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2011, č. j. 10 Cmo 4/2011-908, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 10 Cmo 4/2011-908, k odvolání žalobkyně potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 55 Cm 379/2002-862, jímž Krajský soud v Brně (dále jen konkursní soud ) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (FIN WEST CORPORATION, s. r. o.) domáhala vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí (dále jen sporné nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužnice (Belis s. r. o.).
Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 19. července 2007, č. j. 55 Cm 379/2002-325, jímž konkursní soud zamítl (pro opožděnost) žalobu, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. října 2008, č. j. 3 Cmo 32/2007-396, a v pořadí druhý rozsudek ze dne 29. ledna 2009, č. j. 55 Cm 379/2002-459, jímž konkursní soud opět žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 38/2009-617.
Odvolací soud odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož je kupní smlouva ze dne 25. února 1998 (a na ni navazující dodatky) [rozuměj kupní smlouva, na základě které měla žalobkyně nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem] neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen obč. zák. ), když osoby jednající jménem smluvních stran (rozuměj J. M., tehdejší jednatel Belis s. r. o. a R. N., tehdejší jednatel žalobkyně) využily svého postavení k vyvedení sporných nemovitostí z majetku dlužnice, čímž zmařily plnění dalším věřitelům, zejména plnění na jeden z nejstarších dluhů vůči Bankovnímu domu SKALA a. s., neboť tato pohledávka nebyla nikdy uhrazena a úpadkyni nezůstal jiný majetek . K tomu odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu o (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech též ustanovení § 256 a § 256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 obč. zák. (srov. rozsudek ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2009, pod číslem 54, rozsudek ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 a ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009).
Nepřesnost v právním posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud vyhodnotil kupní smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a nikoli pro rozpor se zákonem (popř. obcházení zákona), nemá vliv ani na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, ani na (ne)splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za zásadně právně významné nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska dovolateli formulovaných otázek: 1) Zda převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem ovlivňuje následná změna poměrů a zájmů nabyvatele a tato změna způsobuje bez dalšího neplatnost původního převodu pro rozpor s dobrými mravy? 2) Zda formulace ( ) jakož i příslušenství, které v budoucnu přiroste ( ) u kupní ceny v dodatku ke kupní smlouvě způsobuje neplatnost pro neurčitost dle § 37 obč. zák.? a 3) Zda (ne)bylo dodrženo ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV )?
Na řešení těchto dovolateli předestřených otázek jednak právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá (k tomu srov. výslovné znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.), jednak jde-li o první z formulovaných otázek dovolatelé konstruují vlastní skutkový stav , na jehož základě zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tj. ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemají a jehož prostřednictvím na přípustnost dovolání v tomto směru usuzovat nelze.
Konečně není pochyb ani o tom, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a vznikla jim povinnost hradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. března 2012), která podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a celkem s připočtením 21% daně z přidané hodnoty činí 2.904,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu