29 Cdo 2396/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2015
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř.



29 Cdo 2396/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BOLEY INVEST & FINANCE S. A. , se sídlem v Trident Chambers, P. O. Box 146, Road Town, Tortola, British Virgin Islands, identifikační číslo osoby 659569, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Nakladatelství H & H, a. s. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 53, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 63078368, 2) J. H. , a 3) Ing. V. H. , oběma zastoupeným JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, PSČ 156 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 458/2002, o dovolání druhého a třetí žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011, č. j. 6 Cmo 408/2011-328, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání druhého a třetí žalovaných potvrdil usnesení ze dne 19. srpna 2011, č. j. 50 Cm 458/2002-311, ve znění usnesení ze dne 9. září 2011, č. j. 50 Cm 458/2002-316, jímž Městský soud v Praze odkazuje na ustanovení § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalobce (BOLEY INVEST & FINANCE S. A.) vstoupila společnost Apston Capital Ltd., se sídlem v Dublinu, 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Irská republika, identifikační číslo osoby 408579 (dále též jen společnost ).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého v posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady vyžadované ustanovením § 107a o. s. ř. pro vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadního žalobce. Z obsahu spisu totiž plyne, že dosavadní žalobce indosoval na společnost směnku, o jejíž zaplacení v projednávané věci jde (dále též jen sporná směnka ) a označený procesní nástupce také vyslovil se svým vstupem do řízení souhlas.
Za opodstatněné přitom neměl ani výhrady druhého a třetí žalovaných, že směnka, na níž byl vyznačen indosament, není totožná se směnkou, o jejímž zaplacení rozhodl v dané věci soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem. Potud zdůraznil, že druhý a třetí žalovaní své tvrzení ničím neprokázali .
Proti usnesení odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé odvolacímu soudu především vytýkají, že o jejich odvolání proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání, čímž porušil ustanovení § 214 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle dovolatelů neobstojí ani závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo povinností žalovaných prokázat, že v průběhu řízení byla indosována jiná směnka než ta, kterou původní žalobce předložil soudu při podání žaloby. V situaci, kdy soud prvního stupně vrátil spornou směnku po vydání směnečného platebního rozkazu (vycházeje z nesprávného závěru, že směnečný platební rozkaz byl žalovaným řádně doručen) zpět původnímu žalobci, je plně věcí žalobcovou udržet důkazní břemeno ohledně tvrzení, že směnka, kterou původní žalobce na výzvu soudu později s velkou časovou prodlevou (tj. až při projednávání námitek, které druhý a třetí žalovaní proti směnečnému platebnímu rozkazu podali) předložil a která byla následně indosována na společnost, je totožná se směnkou původní .
Při posuzování výše uvedené otázky přitom podle přesvědčení dovolatelů nebude možné porovnávat originál směnky (uložený u soudu) s pouhou kopií jiné směnky, když v důsledku provedeného kopírování mohlo dojít k takovým změnám, že spolehlivé určení, zda jde o shodnou směnku, bude bez toho, aby žalobce přinesl sám důkaz o totožnosti směnky , vyloučeno. V této souvislosti ostatně nelze pominout ani okolnost, že původní žalobce disponoval i jinými směnkami vystavenými žalovanými, o čemž svědčí také důkazy založené ve spise .
Konečně dovolatelé namítají, že odvolací soud jim v napadeném usnesení poskytl nesprávné poučení o opravném prostředku, když v rozporu s ustanovením § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. uvedl, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhého a třetí žalovaných, které je bez dalšího přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud především předesílá, že případné nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné, mohlo vést pouze k tomu, že v poměrech dané věci by lhůta k podání dovolání (v intencích ustanovení § 240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) činila (místo dvou měsíců, viz ustanovení § 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) čtyři měsíce. Na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu uvedená okolnost žádný vliv nemá.
Výhradou, podle níž směnka, kterou žalobce indosoval na společnost, není totožná se směnkou, kterou původní žalobce předložil soudu v souvislosti s podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, pak dovolatelé ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením § 239 o. s. ř., k dispozici nemají (srov. přímo znění ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Současně nelze přehlédnout, že dovolatelé námitky, podle nichž indosovaná směnka není směnkou, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (tedy směnkou, o níž žalobce opírá žalobou uplatněný nárok), blíže nijak neodůvodnili (nevysvětlili, v čem by měla namítaná odlišnost obou směnek spočívat, případně za jakou listinu původní žalobce soudem vrácenou směnku při opětovném předložení zaměnil). Z obsahu spisu se přitom žádné skutečnosti, jež by zavdávaly důvod pochybovat o totožnosti směnky předložené původním žalobcem soudu před vydáním směnečného platebního rozkazu dne 6. září 1999 a (poté, co soud spornou směnku původnímu žalobci vrátil) znovu při jednání nařízeném k projednání námitek druhého a třetí žalovaných dne 12. října 2004 (srov. fotokopie směnky založené na č. l. 9 a 102 spisu), nepodávají. V obou popsaných případech byla soudu prvního stupně předložena směnka vlastní vystavená prvním žalovaným v Praze dne 11. června 1996 na řad Evrobanky a. s., znějící na směnečný peníz 5.000.000 Kč, se splatností na viděnou , umístěná u remitenta, za jejíž zaplacení převzali (prohlášením umístěným na rubu směnky) směnečné rukojemství druhý a třetí žalovaní. Na rubu směnky je pak rovněž (na shodném místě) vyznačen indosament, kterým remitent převádí směnku na řad původního žalobce. Na existenci dvou samostatných směnek (zcela shodného obsahu a téže grafické podoby) přitom nelze usuzovat ani na základě listinných důkazů založených ve spise (žádná taková listina oproti mínění dovolatelů součástí spisu není).
Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při posuzování, zda byly splněny všechny předpoklady vyžadované ustanovením § 107a o. s. ř. pro vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadního žalobce, k výhradám druhého a třetí žalovaných ohledně totožnosti předložených směnek nepřihlédl (neměl uvedené výhrady za opodstatněné).
Zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá ani námitka, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 214 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o odvolání druhého a třetí žalovaných bez nařízení jednání. Je tomu tak již proto, že projednání odvolání proti usnesení, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé (takovým rozhodnutím je přitom nepochybně také usnesení o procesním nástupnictví vydané podle ustanovení § 107a o. s. ř.) bez nařízení jednání, výslovně připouští ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ( k tomu srov. obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 311/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2004, pod číslem 188).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. srpna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu