29 Cdo 2390/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 15 odst. 2 ZKV, § 15 odst. 1 ZKV, § 154 o. s. ř.



29 Cdo 2390/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Vladislava Valacha , jako správce konkursní podstaty úpadce L. H., zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované TS města a. s., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, K Ochozi 666, PSČ 593 01, identifikační číslo osoby 25 30 36 60, zastoupené Mgr. Evou Barákovou Karasovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 576.987,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 128/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. 2 Cmo 235/2008-406, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.390,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2013, č. j. 2 Cmo 235/2008-406, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 10. dubna 2008, č. j. 44 Cm 128/2005-275, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uložil žalované zaplatit žalobci částku 405.416,70 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. dubna 2005 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a náhradě nákladů řízení státu a poplatkové povinnosti žalované (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a (původního) dovolacího řízení (II. výrok).
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho první (měnící) rozsudek ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo 235/2008-320, k dovolání žalobce zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. října 2011, č. j. 29 Cdo 3241/2009-368.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) [§ 433 bod 1. a § 434], s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K tomu, že spor, ve kterém se správce konkursní podstaty domáhá vydání peněžité náhrady za plnění z neúčinného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 ZKV je sporem vyvolaným konkursem, srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 2967/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2008, pod číslem 21, jakož i důvody předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3241/2009.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V této souvislosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že námitkami směřujícími proti závěru, podle něhož žalobce pohledávku za žalovanou řádně sepsal do konkursní podstaty úpadce, dovolatelka polemizuje se skutkovým zjištěním, podle něhož žalobce spornou pohledávku sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce dodatkem č. 1 k soupisu konkursní podstaty ze dne 10. října 2004. Uplatňuje tak posuzováno podle obsahu dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Totéž platí ohledně výhrady dovolatelky co do nesprávného zjištění obecné ceny předmětů leasingů, když určení obvyklé hodnoty předmětů leasingových smluv, je otázkou skutkovou [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2014, pod číslem 23, k jehož závěrům se Nejvyšší soud a to při posuzování otázky neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV přihlásil v důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 58/2013].
Současně nelze přehlédnout, že postup soudů nižších stupňů při určení obvyklé ceny předmětů leasingových smluv v obecné poloze odpovídá i závěrům Nejvyššího soudu formulovaným např. v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008. Přitom odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč ve věci nepovažoval za potřebné doplnění dokazování vypracováním (dalšího) znaleckého posudku.
K dovolatelkou uplatněné námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pravidlo, podle něhož pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, výslovně plyne z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. i v judikatuře Nejvyššího soudu důvody rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98 a usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, uveřejněných pod čísly 27/2000 a 25/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1969/2010).
Závěr odvolacího soudu o neúčinnosti sporných právních úkonů podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV je pak v obecné poloze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu dále viz rozsudek ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 162, jakož i usnesení ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1169/2009). Současně je zjevné, že o případ popsaný v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005, v poměrech dané věci nešlo.
Konečně z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nevýznamná argumentace dovolatelky ohledně ústní dohody o konečném a úplném vypořádání majetkových vztahů plynoucích ze smluv o převodu práv a povinností z leasingových smluv , když podle odvolacího soudu šlo o námitku uplatněnou v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř. Zmíněný závěr odvolacího soudu přitom nebyl dovoláním zpochybněn, nehledě na to, že dovolatelka se omezila pouze na konstatování opaku, a to aniž by konkretizovala, co bylo obsahem zmíněné dohody a jaký (pozitivní) dopad do majetkové sféry (pozdějšího) úpadce, z hlediska právně významných skutečností podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV, taková dohoda měla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. července 2013), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2013, činí 9.940,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem činí 12.390,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu