29 Cdo 2369/2007
Datum rozhodnutí: 27.08.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 2369/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce JUDr. J. H., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. B. H., proti žalovanému JUDr. P. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně V. s., a. s. v likvidaci, zastoupenému JUDr. R. J., advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 86/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 13 Cmo 250/2006-158, takto:


Dovolání se zamítá.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 13 Cmo 250/2006-158, (mimo jiné) změnil rozsudek ze dne 3. dubna 2006, č. j. 58 Cm 86/2003-124, jímž Městský soud v Praze vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně ve výroku rozhodnutí specifikovaných jedenáct pozemků (dále jen sporné pozemky ), tak, že potud žalobu zamítl.


Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV) - uzavřel, že žaloba o vyloučení sporných pozemků byla podána opožděně. Přitom zdůraznil, že výzva k jejímu podání byla žalobci doručena 14. října 2003, přičemž žaloba byla podána až 29. května 2004 (viz podání žalobce na č. l. 36). Neztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož byl zápis sporných pozemků do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (stejně jako předcházející výzva samotná) neplatný, když marným uplynutím lhůty uvedené ve výzvě k podání žaloby nastala nevyvratitelná právní domněnka o oprávněnosti zápisu sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně; věcně nesprávný postup správce na tomto závěru nemůže nic změnit .


Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).


Dovolatel zdůrazňuje, že žalovanému nevzniklo právo vyzvat žalobce k úhradě zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny zástavy ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. V projednávané věci totiž má žalovaný pohledávku za osobním dlužníkem (odlišným od zástavního dlužníka), který není v konkursu, přičemž tato pohledávka je zajištěna zástavním právem ke sporným pozemkům ve vlastnictví Ing. H. Z ustanovení § 27 odst. 5 ZKV proto právo žalovaného sepsat sporné pozemky do konkursní podstaty dovodit nelze a žalobci tak nemohla vzniknout ani povinnost vyplatit zajištěnou pohledávku nebo složit cenu zástavy.


Soupis sporných pozemků do konkursní podstaty úpadkyně dovolatel považuje za úkon absolutně neplatný ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), když svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (ustanovení § 27 odst. 5 ZKV). Absolutní neplatnost soupisu sporných pozemků do konkursní podstaty úpadkyně, ke které byl soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, přitom nelze zhojit tím, že marně uplyne lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV.


Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.


Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.


Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).


Povahu soupisu majetku konkursní podstaty a předpokládaný postup správce konkursní podstaty při soupisu majetku konkursní podstaty popsal Nejvyšší soud podrobně již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ), pod bodem XXIX. (str. 197-199/373-375/). Zde především formuloval a odůvodnil závěr, že provedení soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty patří k jednomu ze základních úkolů správce konkursní podstaty. Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen.


Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat.


Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že správce konkursní podstaty zařadí do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. O tom, u kterých věcí jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), správce vyrozumí konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud - nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit - usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu (tzv. vylučovací či excindační žalobou).


Podstatou vylučovací žaloby podle § 19 ZKV je pro konkurs (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit právě otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Nejde o úpravu vlastní toliko konkursnímu právu; stejnou metodou (vylučovací žalobou, kterou musí podat ten, kdo se domnívá, že má k věci silnější právo) se totiž řeší (a z historického pohledu v českých zemích vždy řešil) i spor o majetek sepsaný v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce (srov. např. § 267 o. s. ř.).


Platí také (a žalobce se mýlí, tvrdí-li opak), že osoba, která tvrdí, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota do konkursní podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda k jejímu podání byla konkursním soudem vyzvána. Legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty. Soud ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV uloží této osobě podat vylučovací žalobu tehdy, jestliže tak dosud neučinila z vlastní iniciativy. Právní úprava tím sleduje, aby ten, kdo uplatňuje, že věc neměla být zařazena do soupisu, byl o nutnosti podat vylučovací žalobu (chce-li dosáhnout vyloučení věci ze soupisu podstaty) poučen; marné uplynutí stanovené lhůty pak má za následek nevyvratitelnou právní domněnku, že věc byla pojata do soupisu oprávněně, a že tedy může být bez ohledu na původní pochybnosti, zda patří do podstaty, jako součást konkursní podstaty zpeněžena (srov. opět bod XXIX. stanoviska, str. 199/375/).


Vylučovací žaloba je svou povahou žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě. Ze skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179).


Soudní praxe je rovněž jednotná v závěru, podle něhož k zachování lhůty pro podání žaloby o vyloučení majetku ze soupisu majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce (§ 19 odst. 2 ZKV) je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu; na tom nic nemění skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Promítnuto do poměrů projednávané věci, byla-li žalobci doručena výzva k podání vylučovací žaloby ohledně sporných pozemků dne 14. října 2003 a podal-li žalobce takovou žalobu až 29. května 2004, není pochyb o tom, že tak učinil až po marném uplynutí třicetidenní lhůty k podání vylučovací žaloby (§ 19 odst. 2 ZKV).


Nesprávným shledává Nejvyšší soud rovněž úvahy dovolatele o absolutní neplatnosti soupisu sporných pozemků do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soupis majetku konkursní podstaty je totiž procesním úkonem správce konkursní podstaty (obdobně jako soupis majetku pořizovaný soudním vykonavatelem nebo soudním exekutorem při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci), s jehož existencí (pořízením) žádná majetková práva spojena nejsou. Jeho prostřednictvím se navenek projeví mínění správce konkursní podstaty o tom, který majetek (která aktiva) pokládá pro účely uspokojení věřitelů za úpadcův (nebo na který majetek takto pohlíží bez zřetele k tomu, že jej formálně vlastní osoba odlišná od úpadce). Tento procesní charakter soupisu se projevuje i způsobem ochrany poskytované zákonem o konkursu a vyrovnání osobám, které zpochybňují zařazení určitého majetku do konkursní podstaty úpadce. Děje se tak právě vylučovací žalobou podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 2121/08, odmítl). Není-li soupis majetku právním úkonem (§ 34 a násl. obč. zák.), nelze (v případě, že právní předpis nestanoví jinak) uvažovat ani o jeho absolutní neplatnosti podle ustanovení § 39 obč. zák.


Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106, dovodil, že správce konkursní podstaty může vyloučit majetek z konkursní podstaty, i když žalobce v mezidobí neuspěl s vylučovací žalobou nebo lhůtu k jejímu podání zmeškal. Podstatné je, že skutečnosti vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo a že tím byly definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě. Obdobně může postupovat konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti.


O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení) [srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 47/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. srpna 2009


JUDr. Petr Gemmel


předseda senátu