29 Cdo 2357/2000
Datum rozhodnutí: 01.02.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2357/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyní A) M. V. a B) L. V. proti žalovanému Z.d., o náhradu za odstraněnou stavbu a o vydání majetkového podílu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 143/98, o dovolání obou žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2000, čj. 26 Co 162/2000-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného pod bodem bodem I. svého rozsudku potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21.12.1999, čj. 6 C 143/98-35, ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit každé žalobkyni 28.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Pod bodem II. výroku rozsudku odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů před soudem prvního stupně a pod bodem III. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o poplatkové povinnosti žalovaného tak, že se tato povinnost žalovanému neukládá. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.

Obě žalobkyně zastoupené advokátkou podaly proti rozsudku odvolacího soudu v bodech I, II a III včas dovolání s tím, že rozhodnutí je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a dále z nesprávného právního názoru, a jsou tedy dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému dovolatelky navrhují, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

Podle části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen "o. s. ř.").

Dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V tomto případě nelze posoudit dovolání ve věci samé, ani do výroku o poplatkové povinnosti žalovaného, jako přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§ 243b odst. 4, 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil žalovaným napadený výrok č. III rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě obou žalobkyň, nevznikla z tohoto výroku dovolatelkám žádná újma ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stejně tak nevznikla žalobkyním žádná újma výrokem soudu o poplatkové povinnosti žalovaného, neboť ony nebyly a nejsou účastníky tohoto poplatkového vztahu.

Pokud jde o měnící výrok o nákladech řízení, který - ač je součástí rozsudku - má povahu usnesení, Nejvyšší soud poměřoval přípustnost dovolání ustanoveními § 237, 238a a § 239 o. s. ř. Vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají a podle § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že dotčený výrok nemá povahu potvrzujícího usnesení odvolacího soudu ve věci samé. Nejde též o žádný z případů vyjmenovaných v § 238a odst. 1 pod písmeny b) až f) o. s. ř. a ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání proti takovému měnícímu výroku výslovně vylučuje.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně, které z procesního hlediska zavinily, že dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 1. února 2001

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová