29 Cdo 233/2009
Datum rozhodnutí: 27.05.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 233/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyně 1. j. z. a. s., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti žalované JUDr. I. R., jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č., zastoupené JUDr. M. N., advokátkou, o vyloučení stáda krav ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 123/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008, č. j. 15 Cmo 96/2008-300, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.


O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 13 Cm 123/2007-231, zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému Ing. Z. Z. (tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č.) vyloučení stáda 491 kusů krav ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).


Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ústní smlouva uzavřená mezi pozdějším úpadcem a žalobkyní 31. července 1998, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke 491 kusu h. s. (dále jen kupní smlouva ), je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), absolutně neplatná.


Vyšel přitom z výpovědí svědků Ing. P. a Ing. V., kteří k okolnostem, za nichž bylo stádo h. s. (dále jen stádo ) žalobkyní od pozdějšího úpadce kupováno, uvedli, že šlo pouze o změnu firmy z úpadce na žalobkyni, k žádným změnám ve firmě nedocházelo a že péče o chov stáda podléhala i po prodeji rozhodování pozdějšího úpadce (jenž Ing. V. na podzim roku 1999 pověřil řízením chovu).


Za rozhodné měl, že kupní smlouva byla uzavřena po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek prodávajícího mezi majetkově propojenými osobami, neboť pozdější úpadce byl od 29. dubna 1997 do 28. ledna 1998 zapsán v obchodním rejstříku jako předseda představenstva žalobkyně, v kteréžto funkci ho vystřídal dosavadní člen představenstva a ředitel žalobkyně Ing. Š., jenž od pozdějšího úpadce koupil kontrolní balík akcií žalobkyně.


Na tomto základě soud uzavřel, že jediným smyslem uzavření kupní smlouvy a zřejmě i vzniku žalobce (správně žalobkyně) bylo zbavit se majetku, ze kterého by mohli být uspokojeni věřitelé úpadce v době, kdy již byl podán návrh na prohlášení konkursu . Takové jednání je v rozporu s dobrými mravy, s poctivým obchodním stykem a tudíž jde o právní úkon absolutně neplatný.


K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).


Podle odvolacího soudu provedené důkazy jasně svědčí o tom , že úmyslem obou smluvních stran při uzavření kupní smlouvy bylo nastolení právního stavu, který by ztížil či znemožnil věřitelům pozdějšího úpadce dosáhnout uspokojení jejich pohledávek, tím, že se dlužník zbavuje svého majetku, aniž by se mu dostalo adekvátního vzájemného plnění. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005 a rozsudky ze dne 25. května 2005, sp. zn. 31 Cdo 417/99 a ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 (poslední dvě rozhodnutí byla uveřejněna v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2000, pod číslem 104, resp. č. 11, ročník 2000, pod číslem 134), odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva učiněná s tímto záměrem je smlouvou absolutně neplatnou podle ustanovení § 39 obč. zák., nikoliv však pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž pro rozpor s účelem zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) a pro jeho obcházení.


Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.


Dovolatelka má napadený rozsudek za zásadně právně významný, neboť odvolací soud podle jejího názoru vyřešil otázku neplatnosti smlouvy v rozporu se závěry rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006 (který byl uveřejněn pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen R 40/2009 ).


Podle dovolatelky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny jednak otázka možného rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání, pokud byl právní úkon učiněn v době, kdy nebyl prohlášen konkurs ani schváleno vyrovnání , jednak otázka aplikace právní úpravy promlčení podle předpisů práva občanského, resp. obchodního pro právní úkony správce konkursní podstaty .


Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu neposuzoval z pohledu institutů sloužících k naplnění účelu zákona o konkursu a vyrovnání , z nichž vypočítává účinky prohlášení konkursu (§ 14 ZKV), neúčinnost (§ 15 ZKV) a odporovatelnost (§ 16 ZKV). Závěru o porušení účelu zákona o konkursu a vyrovnání musí podle dovolatelky nutně předcházet závěr, že žádný z institutů směřujících k zajištění účelu zákona o konkursu a vyrovnání není možné v dané věci aplikovat, jinak by totiž byla např. úprava neúčinnosti právních úkonů v zákoně o konkursu a vyrovnání naprosto zbytečná . Dovozovat porušení účelu zákona o konkursu a vyrovnání právními úkony dlužníka učiněnými v době, kdy ještě nebyl prohlášen konkurs ani schváleno vyrovnání, je velmi problematické a předčasné , neboť k naplnění účelu zákona o konkursu a vyrovnání slouží oba způsoby řešení úpadku.


Namítajíc, že ze samotné okolnosti majetkového a personálního propojení mezi ní a úpadcem nelze jakkoli usuzovat na její úmysl zkrátit věřitele úpadce, poukazuje dovolatelka dále na to, že s obeznámením druhé smluvní strany s úmyslem dlužníka zkrátit své věřitele zákon spojuje nikoli neplatnost, ale neúčinnost smlouvy (§ 42a obč. zák.). Od řešení otázky (ne)platnosti či neúčinnosti smlouvy se pak dle názoru dovolatelky odvozuje řešení oprávněnosti její držby stáda a tím i řešení otázky nabytí vlastnického práva ke stádu vydržením. V této souvislosti má dovolatelka za nesprávné posouzení otázky promlčení výkonu práv a povinností správce konkursní podstaty odvolacím soudem. Argumentujíc nepříznivými důsledky nepřipuštění promlčení ve vztahu k uplatňování práv správcem konkursní podstaty pro právní jistotu účastníků právních vztahů s úpadcem, resp. se správcem, poukazuje na to, že stádo bylo do konkursní podstaty sepsáno až sedm let po prohlášení konkursu.


Ještě předtím, než byl v průběhu dovolacího řízení dosavadní správce konkursní podstaty úpadce Ing. Zdeněk Zajíček usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2009, č. j. 11 K 25/97-1830, zproštěn funkce, ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto; příp. zamítnuto. Uvedeným usnesením konkursního soudu byla novou správkyní konkursní podstaty ustavena JUDr. I. R.; Nejvyšší soud proto jako se žalovanou dále jednal s novou správkyní konkursní podstaty úpadce.


Dovolání není přípustné.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.


Učinil tak především proto, že obě otázky, které dovolatelka předkládá k posouzení jako zásadně právně významné, již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.


V rozhodnutích, na která přiléhavě odkázal odvolací soud, Nejvyšší soud opakovaně formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, podle § 39 obč. zák. neplatný, neboť svým účelem odporuje zákonu nebo zákon obchází. Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005, se dále podává, že není žádného důvodu, aby se závěr o neplatnosti právních úkonů pro rozpor jejich účelu se zákonem o konkursu a vyrovnání (či pro obcházení tohoto zákona) uplatnil pouze ve vztahu k úkonům učiněným po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (jak zamýšlí dovolatelka). Naopak, úkon, který svým účelem odporuje zákonu o konkursu a vyrovnání nebo jej obchází, může být učiněn nejen před prohlášením konkursu na majetek dlužníka (po podání příslušného návrhu jako v projednávané věci), ale dokonce i před podáním návrhu na prohlášení konkursu.


Totéž plyne i z R 40/2009, jež dovolatelka interpretuje nepřiléhavě. Závěr odvolacího soudu, že obě smluvní strany uzavřely smlouvu s úmyslem krátit věřitele, vybudovaný na posouzení jejich majetkového a personálního propojení, časových souvislostí smlouvy, výše ceny a posouzení spojitosti s dalšími úkony úpadce a dovolatelky neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s aplikovatelným hmotným právem (§ 39 obč. zák.).


Důvody, pro které se právo správce konkursní podstaty sepsat určitý majetek do konkursní podstaty nepromlčuje, pak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku uveřejněném pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vydržení vlastnického práva ke stádu, když úsudek o úmyslu stran zkrátit věřitele pozdějšího úpadce současně vylučuje možnost, že by se dovolatelka uchopila držby stáda v dobré víře.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 3.034,50 Kč.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně 27. května 2009


JUDr. Petr G e m m e l


předseda senátu