29 Cdo 2317/2011
Datum rozhodnutí: 24.10.2013
Dotčené předpisy: § 213 o. s. ř.




29 Cdo 2317/2011


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Cashdirect, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27 08 06 17, proti žalovanému P. L. , zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 201/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 5 Cmo 292/2010-142, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 5 Cmo 292/2010-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 55 Cm 201/2009-110, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 5. června 2009, č. j. 55 Cm 201/2009-13, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 31. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.000,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně odkazuje na nesporná tvrzení účastníků o zajišťovací funkci směnky, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (směnky vlastní vystavené žalovaným ve prospěch žalobkyně dne 31. ledna 2007 dále též jen sporná směnka ) a na důkazy, jež v řízení provedl (spornou směnku, listiny předložené žalovaným, výslech svědka R. G. a účastnický výslech žalovaného) dospěl k závěru, že žalovanému uplatněná kauzální námitka v zásadě nenáleží a proto takto formulovaná obrana neměla v námitkovém řízení úspěch .
Přitom zdůraznil, že žalovaný se povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem bránil tvrzením, že sporná směnka měla zajišťovat budoucí závazek ze smlouvy o půjčce, kterou měla žalobkyně poskytnout občanskému sdružení Obec Slovákov v Českej republike (dále jen občanské sdružení ), k poskytnutí finančních prostředků však nikdy nedošlo. Takovou námitku je nutné podle soudu prvního stupně posoudit jako námitku neposkytnutí hodnoty (neposkytnutí valuty), jež je ovšem možná jen mezi účastníky kauzálního vztahu. Netvrdil-li žalovaný v podaných námitkách, že smlouva o půjčce byla (měla být) uzavřena mezi remitentem jakožto věřitelem a výstavcem jakožto dlužníkem, námitka neposkytnutí valuty mu nenáleží a v projednávané věci proto ani nemělo význam prokazovat jeho tvrzení o tom, že sjednaná půjčka žalobkyní poskytnuta nebyla.
Žalovaný ostatně ani neoznačil žádné relevantní důkazy, jimiž by mělo být tvrzené neposkytnutí plnění ze smlouvy o půjčce prokázáno. Za takové důkazy soud prvního stupně zřejmě neměl (čemuž zčásti nasvědčuje i odůvodnění jeho rozsudku) ani důkazy, které v řízení (přes výše uvedené) provedl. V této souvislosti se vyslovil k účastnické výpovědi žalovaného, která podle něj nepůsobila věrohodně, byla vyhýbavá , s tím, že žalovaný též opakovaně a rozporně vypovídal o tom, jaký závazek sporná směnka měla vlastně zajišťovat.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl žalovaného, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný se uplatněnou kauzální námitkou povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil.
Odvolací soud především nesdílel názor soudu prvního stupně, podle kterého žalovanému v posuzované věci předmětná kauzální námitka nenáleží. Soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl nekonzistentní postoj k uplatněné námitce, když na jedné straně se soud důvodností námitky zabýval, provedl k prokázání tvrzení žalovaného o neposkytnutí půjčky dokazování a provedené důkazy (zejména účastnickou výpověď žalovaného) hodnotil (aniž by ovšem uvedl, které skutečnosti má provedeným dokazováním za zjištěné), současně však dospěl k závěru, že žalovanému taková námitka nepřísluší. Uvedený závěr ostatně podle odvolacího soudu není ani správný. Obecně totiž platí, že směnkou může závazek kauzálního dlužníka zajistit kdokoliv; pro posouzení otázky přípustnosti kauzálních námitek tak není určující, kdo je kauzálním dlužníkem, nýbrž obsah tzv. směnečné smlouvy, o němž v posuzovaném případě nebylo mezi účastníky sporu.
Z výpovědi žalovaného, kterou odvolací soud vyhodnotil na rozdíl od soudu prvního stupně jako konzistentní , pak vyplynula zjištění, vykazující vnitřní logiku, zcela korespondující s námitkovými tvrzeními . Odvolací soud proto vzal účastnickou výpovědí žalovaného za prokázané, že k poskytnutí půjčky, jejíž vrácení mělo být spornou směnkou zajištěno, nedošlo. Důkazní pozice žalovaného přitom nebyla podle odvolacího soudu vyvrácena ani výpovědí svědka G., který vylíčil jednání o půjčce nelogicky .
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Odvolacímu soudu především vytýká, že jednostranně zopakoval pouze důkaz účastnickou výpovědí žalovaného, aniž by současně vyslechl rovněž žalobkyni. V rozporu se zásadou hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř. se pak odvolací soud nezabýval předchozími rozpory ve výpovědi žalovaného a nesprávně uzavřel, že námitkové tvrzení o neposkytnutí půjčky bylo tímto důkazním prostředkem prokázáno.
Dovolatelka zdůrazňuje, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tedy i ohledně tvrzení, že půjčka, jejíž vrácení zajišťovala sporná směnka, nebyla dlužníku poskytnuta) leží na straně žalovaného. Základní charakteristickou vlastností směnky je totiž její abstraktnost, která ve svém důsledku představuje téměř stoprocentní pravděpodobnost úspěchu v případě nedobrovolného splnění ze strany dlužníka. ( ) V případě, že žalobce, jakožto věřitel, předloží směnku, měl by soud mít závazek zde uvedený za prokázaný, s výjimkou situace, kdy dlužník, tedy žalovaný, svými aktivními návrhy tuto vyvratitelnou domněnku s vysokým stupněm jistoty vyvrátí. Odvolací soud však dle mínění dovolatelky v projednávané věci postupoval, jako by směnka ani předložena nebyla, čímž její povahu zcela popírá .
V doplnění dovolání se pak dovolatelka odkazujíc na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Cdo 44/2004 (správně jde o usnesení sp. zn. 29 Odo 44/2004, jež bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 22 a je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) přihlašuje k soudem prvního stupně zastávanému názoru, podle kterého žalovanému v situaci, kdy nebyl účastníkem kauzálního vztahu zajištěného spornou směnkou, námitka neposkytnuté hodnoty nenáleží.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud nejprve předesílá, že zcela sdílí závěr, z něhož odvolací soud zjevně při svém rozhodování vycházel, totiž že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak Nejvyšší soud dále vysvětlil již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97), k jehož závěrům se posléze přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009, jakož i v rozhodnutí ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010), směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou.
Jinak řečeno, brání-li se (jako v posuzovaném případě) dlužník povinnosti směnku zaplatit námitkou mající původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitkou), nese v tomto směru též důkazní břemeno; žalobce ohledně skutečností týkajících se případného kauzálního vztahu účastníků nositelem povinnosti tvrzení ani povinnosti důkazní zásadně není.
Odvolacímu soudu lze nepochybně přisvědčit také v závěru, že kauzální námitka (založená na tvrzení, že sporná směnka měla zajišťovat vrácení půjčky, k jejímuž poskytnutí však ve skutečnosti nedošlo) v posuzované věci žalovanému náleží, když mezi účastníky nebylo sporu o tom, že námitka vychází z vlastního vztahu žalovaného k remitentovi (k tomu, že zajišťovací směnka nevyžaduje, aby její dlužník byl také účastníkem zajištěného vztahu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97).
Přes výše uvedené nemůže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.
Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).
Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, učiněných na základě jím provedených důkazů, musí zopakovat ty důkazy, o něž chce své skutkové závěry opřít, bez ohledu na to, zda je při svém skutkovém zjišťování sám soud prvního stupně použil nebo ne. Je tomu tak proto, aby byla dodržena zásada ústnosti a přímosti a aby tak soud mohl hodnotit provedené důkazy na základě vlastního (nikoli zprostředkovaného) vnímání důkazu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně zřejmé, jak důkazy, jež v řízení (i přes závěr o nepřípustnosti kauzální námitky a nadbytečnosti jejího prokazování) provedl, vyhodnotil a zda vůbec z nich učinil ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení důvodnosti uplatněné námitky nějaká skutková zjištění; z tohoto pohledu se vskutku skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jeví jako nepřesvědčivé, neuspořádané a rozporuplné.
Jakkoli měl odvolací soud za této situace zcela oprávněně pochybnosti o správnosti postupu soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci, nemohl uvedené nedostatky odstranit tím, že zopakoval jen některé z důkazů provedených již soudem prvního stupně, zatímco jiné důkazy v tomto směru pominul. K tomu, aby odvolací soud mohl učinit skutkový závěr, že žalobkyně předmětnou půjčku občanskému sdružení neposkytla, bylo v intencích výše uvedeného nezbytné, aby odvolací soud dokazování provedené před soudem prvního stupně (tedy vedle účastnického výslechu žalovaného zejména výslech svědka G., který před soudem prvního stupně popsal okolnosti poskytnutí půjčky odlišně od verze přednesené žalovaným) zopakoval.
Jelikož odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, nemohou jeho závěry obstát, neboť řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu při respektování pravidel plynoucích z ustanovení § 213 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalovanému podařilo unést důkazní břemeno ohledně tvrzeného neposkytnutí půjčky, jejíž vrácení mělo být zajištěno spornou směnkou. Bude-li mít odvolací soud za to, že ke zjištění skutkového stavu věci je na místě provést i další účastníky navržené důkazy, popř. důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla v řízení najevo, nepřehlédne co do úsudku o účincích tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. října 2013

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu