29 Cdo 2308/2000
Datum rozhodnutí: 26.04.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2308/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce T., T. V. m. * C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Českému státu Ministerstvu financí ČR, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 85/95 a později pod sp. zn. 31 C 144/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2000, č. j. 18 Co 325/99-80, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2000, č. j. 18 Co 325/99-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal na žalovaném, aby mu podle § 126 občanského zákoníku vydal nákladní automobil značky M., a návěs, jejichž je majitelem. Uvedl, že počátkem roku 1993 pronajal uvedený automobil s návěsem firmě H. T. B. S. Podle názoru celních orgánů nájemce použil vozidla k dovozu zboží, jež nepředložil celním orgánům k řádnému proclení a dopustil se tak údajně skutkové podstaty celního deliktu podle § 293 písm. e) celního zákona, v důsledku čehož přikročily celní orgány k některým správně trestním opatřením. V rozporu s celním zákonem však přistoupily též k zajištění uvedeného vozidla, které není vlastnictvím toho, kdo se dopustil celního deliktu, nýbrž žalobce. Došlo k tomu nesprávnou aplikací § 309 celního zákona. V protikladu k platnému právu tak bylo vlastníkovi automobilu zcela znemožněno s věcí disponovat. Žalobce se proto domáhá ochrany svého vlastnického práva.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. října 1995, č. j. 25 C 85/95-16, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 1996, č. j. 18 Co 118/96-19, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.

K dovolání žalobce pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna 1998, č. j. 2 Cdon 1357/96-46, rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 14. dubna 1999, č. j. 31 C 144/98-60, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud z rozhodnutí o zajištění zboží ze dne 30. 9. 1993 č. j. 247/93 zjistil, že předmětný nákladní automobil a návěs byly podle § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona zajištěny k projednání nezákonného dovozu alkoholu. Z úředního záznamu o odnětí zajištěného zboží z 30. 9. 1993 a z potvrzení o převzetí odňatého zboží z 30. 9. 1993 soud zjistil, že na základě shora uvedeného rozhodnutí odňal Celní úřad J. sporný nákladní automobil a návěs panu N. M. a věci převzal. Soud vycházel z toho, že je nesporné, že firma, které majitel vozidla (žalobce) pronajal nákladní automobil i s návěsem, spáchala celní delikt. Celní úřad proto podle ustanovení § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona č. 13/1993 Sb. nákladní automobil i s návěsem zajistil. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení celní úřad může zajistit zboží podle odstavce 1 bez ohledu na práva majitele zajištěného zboží. Definici zboží obsahuje celní zákon v ustanovení § 2 písm. d). Soud prvního stupně dovodil, že automobil je tímto zbožím, i když je jím pouze přepravováno další zboží. Protože ho bylo ke spáchání celního deliktu užito, měl Celní úřad v J. právo ho zajistit.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. března 2000, č. j. 18 Co 325/99-80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci vydal předmětné nákladní automobil a návěs, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že není pochyb o tom, že celní úřad může k projednání nezákonného dovozu, vývozu nebo tranzitu zboží zajistit zboží bez ohledu na práva třetích osob. Rovněž má právo zboží, zajištěné podle § 309 odst. 1 celního zákona prodat na úhradu pokuty uložené za celní přestupek nebo delikt, jestliže pokuta není uhrazena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž byla uložena (§ 313 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. v platném znění). To vše ovšem za předpokladu, že právo na zajištěné zboží neuplatní jiná osoba, než ta, které bylo zboží zajištěno, nebo má-li celní úřad pochybnosti o tom, zda zboží patří osobě, které bylo zboží zajištěno. V takovém případě celní úřad postupuje podle § 313 (správně 312) odst. 2 celního zákona, zajištěné zboží nevydá a odkáže tyto osoby, aby svůj nárok uplatnily v řízení soudním. V intencích tohoto zákonného ustanovení také žalující společnost postupovala, pokud uplatnila svůj nárok na vydání věci vlastnickou žalobou podle § 126 občanského zákoníku. Protože prokázala, že zadržený automobil s návěsem je jejím vlastnictvím a že sama celní delikt nespáchala, není důvod k tomu, aby byly tyto věci nadále celním úřadem zadržovány.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný.

103

Žalobce podal dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovozuje, že je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně posoudil podmínky aplikace § 150 o. s. ř. Žalobce uvedl, že odvolací soud tvrdí, že žalobce dokázal až v odvolacím řízení, že je ve sporu aktivně legitimován, tedy že je vlastníkem vozidla a tudíž mu dříve nemohlo být vozidlo s návěsem vydáno. Na základě této argumentace nebylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, přičemž bylo argumentováno tak, že tento stav je subsumovatelný pod § 150 o. s. ř. Obě strany však považují vlastnictví žalobce ke sporným věcem od začátku sporu za věc nespornou. Spor byl od počátku veden o důvodnost zadržení automobilu s návěsem. Dovolání žalobce současně směřuje i proti důvodům rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolatele se odvolací soud nezabýval jeho tvrzením, že zajištěný automobil s návěsem není zbožím ve smyslu § 309 celního zákona. Názor, že automobil s návěsem není zbožím ve smyslu § 309 celního zákona, má podle žalobce oporu ve výkladu teleologickém a logickém. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný dovolání odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci *dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.*. Žalovaný postupoval v souladu s ustanoveními celního zákona, když předmětný automobil s návěsem podle § 309 odst. 1 zajistil. Sporný tahač je zbožím, neboť splňuje hlediska stanovená v ustanovení § 2 písm. d) celního zákona, když nákladní automobily, tahače a návěsy jsou uvedeny v kapitole 87 celního sazebníku. Předmětný dopravní prostředek, kterým bylo zboží dopravováno, byl propuštěn do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla ve smyslu ustanovení § 161 až § 167 vyhlášky č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla v platném znění. Podle § 24 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádí některá ustanovení celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, lze ústní celní prohlášení, kterým se navrhuje propuštění zboží do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla, podat tehdy, jedná-li se o dopravní prostředky (§ 161 - § 167 vyhl. č. 93/1993 Sb.). Podle § 24 odst. 2 vyhl. č. 92/1993 Sb. lze celní prohlášení rovněž podat ústně, jestliže jsou dopravní prostředky, tj. zboží uvedené v § 24 odst. 1 vyhlášky, vyváženy zpět do zahraničí. V daném případě tedy byl celní úřad oprávněn tahač zajistit, i když nebyl ve vlastnictví osoby, která se dopustila porušení celních předpisů. Rozhodnutí Celního úřadu J. o zajištění zboží i obě rozhodnutí o uložení pokuty jsou pravomocná. Pokuty nebyly dosud uhrazeny a proto dále trvají důvody pro zajištění zboží. Pokud žalobce svůj návrh na vydání věci odůvodnil ustanovením § 312 odst. 2 celního zákona, kterým jsou chráněna práva třetích osob, které mohou uplatnit svůj nárok v soudním řízení, a odvolací soud mu dal za pravdu, nelze s tímto názorem souhlasit, neboť toto ustanovení lze použít pouze v případě, kdy odpadnou důvody pro zajištění zboží, jak je uvedeno v odstavci 1. V tomto případě tato podmínka splněna není, důvody zajištění nadále trvají a není povinností celního úřadu zajištěné zboží vydat. Ustanovení § 309 odst. 2 celního zákona sleduje ochranu státu, kdy zájem státu je povýšen nad vlastnická práva třetích osob. Lze souhlasit s tvrzením žalobce, že vlastník může být omezen či zbaven vlastnického práva jen na základě zákona a v mezích zákona. V daném případě žalovaný postupoval podle celního zákona, který právě v ustanovení § 309 odst. 2 takové omezení vlastníka připouští. V posuzované věci není splněna podmínka § 126 občanského zákoníku, aby žalovaný neoprávněně zasahoval do vlastnických práv žalobce, neboť zajištění tahače a návěsu nelze kvalifikovat jako věc neprávem zadržovanou. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že skutková zjištění ani věcná tvrzení žalovaného nejsou předmětem sporu. Sporným je právní posouzení věci. Zásadní je rozdílný názor stran (kterým se však soudy v dosavadním vývoji nezabývaly) na to, zda automobil, kterým je přepravováno zboží, které musí být celně deklarováno, a který sám není předmětem celní deklarace, ale pouze transportním prostředkem, je sám zbožím podle § 2 písm. d) celního zákona, které ve smyslu § 309 odst. 1 písm. a) celního zákona může být užito ke spáchání celního deliktu. Podle žalobce tomu tak není. Cílem úpravy je zajistit či zhojit škodu vzniklou celním deliktem zajištěním zboží, které je nepřímým předmětem celního deliktu. Za tento nepřímý předmět však není možno považovat prostředek, kterým je zboží dopravováno. Automobil může být zbožím podle celního zákona pouze v případě, že je tento sám předmětem proclení. V okamžiku, kdy je automobil použit pouze k dopravě zboží, sám zbožím není. Dále je nutné zohlednit, že automobil, jehož hodnota je několikrát nižší, než je výše pokuty, jež má být uhrazena, není možné zabavit, neboť tento postup nesplňuje atributy řádného úředního postupu, zejména z hlediska hospodárnosti.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve posoudil přípustnost obou dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci 2 tohoto ustanovení), pokud řízení trpí vadami vymezenými v tomto ustanovení. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani dovolatelé netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Dovolání žalobce směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení a proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu. Výrok, jímž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení, má povahu usnesení, jímž není rozhodováno ve věci samé. Z ustanovení § 238 až § 239 o. s. ř., jimiž jsou upraveny další případy přípustnosti dovolání, přípustnost dovolání proti takovému usnesení nevyplývá. Naopak podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ani proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení. Přípustnost dovolání jen proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu je pak vyloučena ustanovením § 236 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce přípustné není. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Naproti tomu dovolání žalovaného je přípustné podle § 238 odst. 1 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud po zjištění, že toto dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je důvodné.

104

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady nezjistil.

Žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je přitom ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a pouze z tohoto hlediska může přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

V daném případě Celní úřad v J. zadržuje předmětný automobil s návěsem na základě rozhodnutí o zajištění zboží vydaném podle § 309 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění zákona č. 35/1993 Sb., (dále jen celní zákon"). Podle tohoto ustanovení celní úřad může k projednání nezákonného dovozu, vývozu nebo tranzitu zboží zajistit zboží, o kterém lze důvodně předpokládat, že bylo ke spáchání celního deliktu užito nebo určeno, anebo bylo celním deliktem získáno nebo bylo nabyto za zboží celním deliktem získané. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení celní úřad může zajistit zboží podle odstavce 1 bez ohledu na práva třetích osob. Podle § 310 celního zákona celní úřad vydá o zajištění zboží rozhodnutí a doručí je osobě, které bylo zboží zajištěno. Proti rozhodnutí o zajištění zboží se může osoba, které bylo zboží zajištěno, odvolat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Toto odvolání nemá odkladný účinek. Není-li zajištěné zboží k dalšímu řízení již třeba a nepřichází-li v úvahu jeho propadnutí nebo zabrání v řízení o celním přestupku nebo celním deliktu anebo prodej podle § 313, vrátí se osobě, které bylo zajištěno (§ 312 odst. 1 celního zákona). Uplatní-li právo na zajištěné zboží jiná osoba než ta, které bylo zboží zajištěno, nebo má-li celní úřad pochybnosti o tom, zda zboží patří osobě, které bylo zboží zajištěno, nevydá celní úřad zboží a odkáže tyto osoby, aby svůj nárok uplatnily v řízení soudním (§ 312 odst. 2 celního zákona).

Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba v daném případě aplikovat právě ustanovení § 312 odst. 2 celního zákona. Tento závěr odvolacího soudu však není správný. Naopak ze systematického zařazení tohoto ustanovení je zřejmé, že je správný názor žalovaného, že toto ustanovení lze použít pouze v případě, kdy ve smyslu § 312 odst. 1 celního zákona odpadnou důvody pro zajištění zboží. Ustanovení § 312 celního zákona upravuje postup celního orgánu v případě, kdy zajištěného zboží není již třeba k dalšímu řízení a nepřichází v úvahu jeho propadnutí, zabrání, či prodej podle § 313. Podle ustanovení § 309 odst. 2 celního zákona totiž může celní úřad zajistit zboží bez ohledu na práva třetích osob a při případném vrácení zadrženého zboží může nastat situace, kdy právo na zajištěné zboží uplatňuje více osob. Splnění podmínek ustanovení § 312 odst. 1 celního zákona však v tomto řízení zjištěno nebylo. Pokud jsou sporné věci celním úřadem zadržovány podle vykonatelného rozhodnutí o zajištění zboží vydaného podle § 309 a 310 celního zákona, není skutečně splněna podmínka § 126 občanského zákoníku, aby žalovaný neoprávněně zasahoval do vlastnických práv žalobce, neboť zajištění tahače a návěsu nelze kvalifikovat jako věc neprávem zadržovanou. Soud přitom v řízení o vydání věci podle § 126 občanského zákoníku nemůže přezkoumávat správnost rozhodnutí správního orgánu o zajištění věci podle § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona, tímto rozhodnutím je ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán a je povinen vycházet z jeho účinků. Zákonnost tohoto rozhodnutí by mohla být přezkoumána pouze ve správním soudnictví.

Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

V dalším řízení odvolací soud rovněž nepomine skutečnost, že správné označení českého státu je Česká republika.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. dubna 2001

JUDr. Zdeněk D e s , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová