29 Cdo 229/2009
Datum rozhodnutí: 21.10.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 229/2009


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. Š., proti žalovanému JUDr. J. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s., zastoupenému Mgr. M. E., advokátem, za účasti G. f. o. s c. p., zastoupeného JUDr. P. D., Ph.D., LL.M., advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 67/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č.j. 15 Cmo 206/2008-147, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 206/2008-147 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č.j. 40 Cm 67/2005-103, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení 67 zaknihovaných akcií společnosti M. B., a. s., (dále též jen sporné akcie ) z konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s. (dále jen úpadkyně ).


Soud prvního stupně vyšel z toho, že:


1) Právní předchůdce žalobkyně (J. Ch.) a pozdější úpadkyně uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se pozdější úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet zákazníka obchodovat s jeho cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami.


2) Na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2002, sp. zn. 46 K 6/2002) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný.


3) Ve výpisu z účtu zákazníka (vedeného úpadkyní podle komisionářské smlouvy), pořízeného po prohlášení konkursu žalovaným, je uvedeno, kolik a kdy Kč vložil podle smlouvy S. a jaký je stav účtu ke dni prohlášení konkursu a počet akcií, které jsou označeny I. a M. B. .


4) Sporné akcie žalovaný pojal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.


Soud prvního stupně uzavřel, že sporné akcie byly nakoupeny úpadkyní na vlastní účet z finančních prostředků svěřených žalobkyní. Ač k tomu byla podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, povinna, nedala úpadkyně příkaz Středisku cenných papírů k registraci převodu sporných akcií ve prospěch účtu žalobkyně. K převodu vlastnického práva ke sporným akciím na žalobkyni nedošlo ani převedením akcií na tzv. vnitřní účet komitenta , a jejich majitelem je, s ohledem na ustanovení § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech, úpadkyně.


V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné akcie vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně.


Odvolací soud zopakoval důkaz výpisem z účtu úpadkyně vedeného podle komisionářské smlouvy , podle kterého činil ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadkyně celkový stav účtu žalobce 200.000,- Kč, z toho cenné papíry představuje 134 kusů akcií M.B., a. s.


Maje za nesporné, že J. Ch. jako komitent a úpadkyně jako komisionářka uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet zákazníka obchodovat s cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou, a považuje za prokázané, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po J.Ch. z jedné poloviny, uzavřel, že žalobkyně vyvrátila právní domněnku zakotvenou v § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech, ve znění platném ke dni uzavření komisionářské smlouvy a vlastníkem sporných akcií ke dni prohlášení konkursu byla žalobkyně a je jím stále, takže není dán právní důvod jejich zápisu do soupisu konkursní podstaty úpadkyně .


Cituje ustanovení § 28 odst. 3 zákona o cenných papírech a ustanovení § 583 odst. 1 a § 585 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1/2004, odvolací soud uvedl, že komisionář se nikdy nestává vlastníkem věci či práva nebo jiné majetkové hodnoty, které obstará pro komitenta, a nepřichází v úvahu převod vlastnických práv. V daném případě se tedy vlastníkem sporných akcií stala žalobkyně v okamžiku, kdy je zapsalo Středisko cenných papírů na účet úpadkyně komisionářky, a to bez ohledu na to, že úpadkyně nesplnila svojí zákonnou povinnost stanovenou v § 32 odst. 3 zákona o cenných papírech .


V řízení bylo prokázáno, že úpadkyně byla komisionářkou žalobkyně, pro kterou za její finanční prostředky vlastním jménem obstarala sporné zaknihované akcie . Žalovaný neprokázal, že by akcie vedené na jejím účtu úpadkyně zakoupila za jiné finanční prostředky. V okamžiku, kdy sporné akcie úpadkyně pro žalobkyni vlastním jménem a za její finanční prostředky obstarala jako komisionářka a akcie byly zapsány na účet úpadkyně ve Středisku cenných papírů, stala se jejich majitelkou žalobkyně , protože v řízení bylo prokázáno, že sporné akcie úpadkyně nezakoupila pro sebe, nýbrž pro žalobkyni jako komitenta na základě komisionářské smlouvy.


Eventuální ujednání účastníků komisionářské smlouvy uvedené ve všeobecných smluvních podmínkách, podle něhož mohla pozdější úpadkyně provádět obchody vlastním jménem a na vlastní účet, je třeba vykládat tak, že jde o obchod ve prospěch komitenta (zákazníka) a pro něj. Mělo-li by toto ujednání znamenat možnost obchodníka s cennými papíry na základě uzavřené komisionářské smlouvy provádět obchody za finanční prostředky komitenta vlastním jménem a ve svůj prospěch, pak by šlo o ujednání neplatné dle § 39 občanského zákoníku, neboť by obcházelo smysl a účel ustanovení obchodního zákoníku o komisionářské smlouvě .


Tento závěr pokračoval odvolací soud nemusí být v rozporu s argumentací žalovaného, podle níž soudy v jiných řízeních dovodily, že takové akcie nejsou zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b zákona o cenných papírech, ve znění platném ke dni uzavření komisionářské smlouvy . Toto ustanovení na problematiku daného sporu zcela přesně nedopadá, neboť pojem zákaznický majetek je definován jen pro účely odpovědnosti G. f. o. s c. p. (dále jen Garanční fond ) za závazky obchodníka .


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, tedy uplatňuje dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř, a navrhuje, aby Nevyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Dovolatel zdůrazňuje, že v řadě rozhodnutí, na která v průběhu řízení poukazoval, dospěly soudy k závěru, že k akciím byť byly v interní evidenci (tzv. subportfoliu) přiřazeny k jednotlivým zákazníkům nenabyli zákazníci vlastnické právo, neboť je úpadkyně zakoupila sice za prostředky zákazníků, ale svým jménem a na svůj účet. Na této premise je postaveno vyplácení náhrad poškozeným zákazníkům z Garančního fondu v několika tisících soudních sporech vedených zákazníky proti Garančnímu fondu.


Závěr, podle něhož se vlastnicí akcií stala žalobkyně v okamžiku jejich připsání na účet u Střediska cenných papírů, nemá oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, zda pozdější úpadkyně pořídila sporné akcie za prostředky žalobkyně , nebyla nikdy prokázána. Nebyl proveden ani žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, kdy a na jaký účet u S. c. p. byly sporné akcie zaregistrovány. Výpis z účtu S. je pouhým výpisem z interní evidence. Pozdější úpadkyně nakupovala cenné papíry ve velkých tranžích a jednotlivým zákazníkům připisovala a odepisovala akcie v interní evidenci jen dle toho, jak vkládali a vybírali své prostředky. Nemohlo se proto jednat o obchody činěné na účet zákazníků.


Nesprávným shledává taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož je ujednání, umožňující obchodníku s cennými papíry provádět obchody vlastním jménem a na svůj účet, neplatné.


Konečně dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, jenž shledal otázku, zda jsou sporné akcie zákaznickým majetkem, bez významu pro projednávanou věc. Přitom právě při poskytování náhrad z Garančního fondu byla soudy prejudiciálně řešena otázka, za jaký majetek náleží zákazníkům náhrada (tedy zda za svěřené finanční prostředky nebo za cenné papíry, za tyto prostředky pořízené). V těchto řízeních pak nutně muselo být zkoumáno, zda zákazník nabyl k těmto cenným papírům vlastnické právo či nikoliv. Dospěly-li soudy k závěru, že cenné papíry nabyla úpadkyně na svůj účet, nemůže jakási zpětně pořizovaná interní evidence založit vlastnictví zákazníka k cennému papíru .


Vedlejší účastník ve vyjádření k podanému dovolání navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.


Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.


V obecné rovině je třeba s odvolacím soudem souhlasit, že kupuje-li komisionář zaknihované cenné papíry svým jménem na účet komitenta, nabývá vlastnické právo k takovým akciím komitent registrací převodu ve prospěch účtu komisionáře u S. c.p. (§ 583 odst. 1 obch. zák., § 21 odst. 1 zákona o cenných papírech; srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 9).


Odvolací soud z existence komisionářské smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a pozdější úpadkyní a dále z interní evidence pozdější úpadkyně dovodil, že sporné akcie nabyla pozdější úpadkyně svým jménem na účet právního předchůdce žalobkyně (maje případné ujednání umožňující pozdější úpadkyni provádět obchody vlastním jménem na vlastní účet za neplatné).


Nijak se přitom nevypořádal s argumentací žalovaného (uplatněnou již při prvním ústním jednání srov. č.l. 69-73 spisu), že podle závěrů učiněných soudy v jiných řízeních nakupovala pozdější úpadkyně akcie společnosti M. B., a. s. na svůj vlastní účet za využití prostředků svěřených jí zákazníky. Ze samotného závěru odvolacího soudu, podle něhož uzavřená smlouva umožňovala použít finanční prostředky svěřené pozdější úpadkyni právním předchůdcem žalobkyně pouze k obchodům na jeho účet, přitom bez dalšího neplyne, že tak skutečně v případě pořízení akcií společnosti M. B., a. s. učinila.


Jestliže se odvolací soud nevypořádal s výše uvedenými námitkami žalovaného, pominul rozhodné skutečnosti významné pro posouzení projednávané věci a jeho rozhodnutí není již z tohoto důvodu správné. Pokud by totiž nebylo možné na základě důkazů provedených při respektování omezení plynoucích z ustanovení § 118b o. s. ř. uzavřít, že úpadkyně obstarala sporné akcie na účet právního předchůdce žalobkyně, shora uvedené právní závěry o nabytí vlastnictví komitentem by se v projednávané věci nemohly prosadit a odvolací soud by musel posoudit, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení o vlastnictví sporných akcií. Dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (jejž dovolatel z obsahové hlediska vystihuje argumenty, které pojí /nesprávně/ s dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je tudíž dán.


Taktéž v rovině právního posouzení napadené rozhodnutí neobstojí.


Jak plyne z ustanovení § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech, naposledy ve znění zákona č. 362/2000 Sb. (jež Nejvyšší soud vyložil v rozsudku uveřejněném pod číslem 61/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 61/2007 ), zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení § 8 zákona o cenných papírech, a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. Zákaznický majetek není součástí majetku obchodníka s cennými papíry.


Ačkoliv je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že pojem zákaznického majetku je v zákoně definován pro účely vyplácení náhrad z Garančního fondu, jeho závěr o irelevanci vymezení zákaznického majetku pro projednávanou věc nelze akceptovat.


Je-li totiž správný závěr přijatý soudy v řízeních vedených proti Garančnímu fondu (jímž argumentoval žalovaný), že sporné akcie nejsou zákaznickým majetkem, ač byly pořízeny za prostředky svěřené zákazníkem pozdější úpadkyni na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby, neboť je pozdější úpadkyně koupila svým jménem na svůj účet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 495/2009), pak nemůže současně obstát závěr, že sporné akcie byly pořízeny za svěřené finanční prostředky na účet zákazníka a jsou proto vlastnictvím zákazníka (v takovém případě by totiž bylo nutno uzavřít, že jsou součástí zákaznického majetku).


Akcie, které se nestaly součástí zákaznického majetku (neboť nebyly pořízeny na účet zákazníka ani na něj nebyly posléze převedeny), nemohou tudíž být vlastnictvím zákazníka (a proto součástí zákaznického majetku zůstávají prostředky svěřené zákazníkem a použité pozdější úpadkyní pro koupi akcií na vlastní účet). A naopak akcie pořízené na účet zákazníka za prostředky svěřené pozdější úpadkyni zákazníkem na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby jsou ve vlastnictví zákazníka a jak plyne z definice zákaznického majetku stávají se jeho zákaznickým majetkem.


Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. října 2009


JUDr. Petr G e m m e l


předseda senátu