29 Cdo 2287/2007
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 2287/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky D. Z., , zastoupené JUDr. M. G., advokátkou, , za účasti společností C.P. I., a. s., a C. R., a. s., o vyslovení neplatnosti rozhodnutí členských schůzí družstva V. s. d. P., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 38/2003, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 14 Cmo 344/2006-78, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 14 Cmo 344/2006-78 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2006, č. j. 49 Cm 38/2003-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 49 Cm 38/2003-71, odkazuje na ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) odmítl návrh navrhovatelky ze dne 3. dubna 2003.


V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatelka se návrhem ze dne 3. dubna 2003 domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí členských schůzí družstva V . s. d. P., (dále též jen družstvo ), od 31. října 1997 dosud. Na výzvu soudu ze dne 7. ledna 2004 k upřesnění nesrozumitelného návrhu o vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby bylo možné stanovit jaký skutek má být předmětem řízení, navržení dalších důkazů a upřesnění žalobního petitu navrhovatelka rozvedla v podáních ze dne 3. února 2004, 5. února 2004 a 5. března 2004 skutková tvrzení a navrhla, aby družstvu bylo uloženo uvést všechna svá rozhodnutí přijatá na členských schůzích po 31. říjnu 1997 (v podáních uvedla data jejich konání) do dne vyhlášení rozsudku do souladu s jeho platnými stanovami ze dne 11. května 1995. I přes tato doplnění považoval soud prvního stupně návrh za nesrozumitelný a neprojednatelný s tím, že by ani nemohl být podkladem pro výkon rozhodnutí. Podotkl, že neplatnost členské schůze konané 17. března 1998 a členské schůze konané dne 20. srpna 1998 již byla soudem vyslovena.


K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


S odkazem na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že žalobní požadavek musí být úplný, určitý a srozumitelný tak, aby po jeho převzetí do výroku bylo soudní rozhodnutí po materiální stránce vykonatelné. Zdůraznil, že v návrhu na zahájení řízení musí být určeno, o jakou konkrétní členskou schůzi či shromáždění delegátů jde, a o jaké rozhodnutí na něm přijaté, protože tvrzený rozpor se zákonem či stanovami, zachování prekluzivních lhůt pro podání námitek a pro podání návrhu soudu, je třeba posuzovat u každé z členských schůzí či shromáždění delegátů zvlášť. Navrhovatelka sice na výzvu soudu prvního stupně označila jednotlivé členské schůze, upustila však od požadavku na vyslovení neplatnosti usnesení na nich přijatých a požadovala, aby družstvu byla uložena povinnost uvést veškerá svá rozhodnutí přijatá na členských schůzích po 31. říjnu 1997 do dne vyhlášení rozsudku do souladu se stanovami ze dne11. května 1995 . Ani tento petit však požadavku ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. nevyhovuje a nemohl by být podkladem pro výkon rozhodnutí.


Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že návrh na zahájení řízení má zákonem požadované náležitosti. Uvádí, že se domáhá práva, které má jako členka družstva podle ustanovení § 242 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a přiměřeně i ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák., tedy práva na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva. Zdůrazňuje, že se nemůže domáhat ničeho jiného, než právě vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze. Vyjadřuje přesvědčení, že soud byl povinen pokračovat v řízení, byť mohl dojít k různým závěrům, např. návrh zamítnout pro zánik práva v důsledku prekluze, mohl dospět k různému právnímu posouzení, ale měl se návrhem zabývat. To neučinil a zabýval se pouze tím, zda navrhovaný petit bude vykonatelný. Dovolatelka má za to, že soud nepostupoval v souladu s právními předpisy, nesplnil svou poučovací povinnost a nedal jí možnost případně petit upravit tak, aby jej považoval za vyhovující z hlediska vykonatelnosti. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


V průběhu dovolacího řízení družstvo zaniklo výmazem z obchodního rejstříku k 25. květnu 2007 a jeho právní a procesní nástupkyní se stala společnost V., a. s.,. Tato společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku k 16. březnu 2009 poté, kdy byla rozdělena a sloučena se společností C. P. I., a. s., a se společností C. R., a. s.,. Usnesením ze dne 20. května 2009, č. j. 29 Cdo 2287/2007-137, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na místo družstva V . s. dr. P. pokračováno se společností C. P. I., a. s. a společností C. R., a. s.


Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. a je i důvodné.


Z obsahu spisu vyplývá, že Městský soud v Praze vyzval navrhovatelku usnesením ze dne 7. ledna 2004, č. j. 49 Cm 38/2003-28, doručeným 23. ledna 2004, aby do 15 dnů od doručení usnesení opravila, doplnila své podání ze dne 3. dubna 2003 ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 a 2 o. s. ř. 1) o vylíčení rozhodných skutečností tak, aby bylo možné stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, 2) o další rozhodující skutečnosti a případně o návrh dalších důkazů tak, aby se družstvo mohlo před zahájením jednání vyjádřit ke vše sporným tvrzením a důkazům a soud se mohl na jednání náležitě připravit, a 3) tak, aby navržený výrok rozhodnutí ( žalobní petit ) byl přesný, určitý a srozumitelný, a aby mohl být nařízen a proveden výkon vydaného rozhodnutí (zejména doplnit konkrétní členskou schůzi či shromáždění delegátů, jehož usnesení je napadeno). V odůvodnění usnesení soud pouze konstatoval, že navrhovatelce uložil, aby podání ze dne 3. dubna 2003 doplnila, opravila , neboť nesplňuje náležitosti stanovené v § 42 odst. 4 o. s. ř. a § 79 odst. 1 a 2 o. s. ř., s poučením, že nebude-li přes výzvu podání řádně opraveno nebo doplněno a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, bude vadné podání, kterým se zahajuje řízení, usnesením odmítnuto.


Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že výzva k odstranění vad podání musí obsahovat i údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné (terminologií stávajícího znění § 43 o. s. ř., v čem je podání neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité) a poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Shodný požadavek na obsah výzvy (usnesení) k odstranění vad podání klade i právní literatura (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 172-173).


Výzva podle § 43 odst. 1 o. s. ř. musí být formulována přesně, jednoznačně a srozumitelně. Jejím obsahem nemůže být pouhý demonstrativní výčet skutečností, o které je nutno žalobu doplnit. Soud přitom musí brát v úvahu i to, že účastníci řízení nemusejí být v řízení před soudem prvního stupně zastoupeni advokátem, a že výzva musí být proto zcela jednoznačná a srozumitelná i pro osobu, která nemá právnické vzdělání. V projednávané věci bylo povinností soudu přesně specifikovat, která další tvrzení jsou z hlediska hmotného práva nezbytná pro to, aby návrh na zahájení řízení byl projednatelný. Protože výzva tímto způsobem formulována nebyla, nemohla založit účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) není správné ani s ohledem na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 152. V něm dovodil, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby z návrhu bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, neznamená, že by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozhodnutí. Nemá-li navrhovatel tuto povinnost, není soud ani návrhem na znění výroku rozhodnutí vázán, považuje-li ho s ohledem na uvedená skutková tvrzení za neúplný či neurčitý. Přitom projednatelnost návrhu na zahájení řízení nelze zaměňovat či poměřovat případnou (ne)úspěšností návrhu.


Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu - i soudu prvního stupně - není správné, Nejvyšší soud tato rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).


V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. května 2009


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á


předsedkyně senátu