29 Cdo 2280/99
Datum rozhodnutí: 18.12.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2280/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce J.D. , zastoupeného advokátkou , proti žalovanému I.U. s. r. o. , zastoupenému advokátem , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 52/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999 č. j. 19 Co 444/98 - 40, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 20. května 1998 č. j. 10 C 52/98 - 23 určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, zapsaných na listu vlastnictví č. 51 u Katastrálního úřadu v Ú.n.O. pro obec a k. ú. Č. L. a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. června 1997 smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla částka 47 500 Kč a odměna za poskytnutí půjčky ve výši 2 100 Kč. Pro případ, že žalobce nebude uvedenou pohledávku včas a řádně splácet (první splátka ve výši 2 400 Kč byla splatná dne 17. října 1999), si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 30% za každý týden prodlení s tím, že se celá pohledávka stává splatnou a žalovanému vzniká též právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč. Kupní smlouvou ze dne 17. července 1997 prodal žalobce předmětné nemovitosti žalovanému za kupní cenu ve výši 342 400 Kč. Způsob úhrady kupní ceny žalovaným byl sjednán formou postoupení pohledávky za žalobcem, která vznikla na základě výše uvedené smlouvy o půjčce. Vlastnické právo podle této smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce je neplatná, protože byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, když půjčka byla zajištěna nepřiměřeně vysokou smluvní pokutou, a dále též proto, že smlouva z hlediska svého obsahu odporuje dobrým mravům.Ohledně kupní smlouvy dospěl k závěru, že je neplatná, neboť žalobce byl žalovaným uveden úmyslně v omyl tím, že mu bylo tvrzeno, že se jedná o provizorní záležitost a že listiny žalobce nemusí číst. Kdyby žalobce skutečně znal obsah kupní smlouvy, tak by ji s ohledem na výši půjčené částky nikdy nepodepsal.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. března 1999 č. j. 19 Co 444/98 - 40 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a současně nepřipustil proti svému rozsudku dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník žalovaný, má žalobce na určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem. Kupní smlouvu posoudil za absolutně neplatnou pro obcházení zákona (obcházení realizace zástavního práva - § 39 obč. zák. ve vztahu k § 151 obč. zák.), neboť jejím účelem bylo zajištění řádného splácení půjčky žalobcem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje právní možnost zajištění smlouvy o půjčce kupní smlouvou, týkající se nemovitostí, neboť jde o zajištění závazku převodem práva. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání v posuzovaném případě proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nemůže být přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil první žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Protože vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, zbývá posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.; ostatně žalovaný se přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dovolává.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného usnesení je tedy (za splnění uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní právní otázka v něm řešená) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhl obecně (bez konkretizace právní otázky, jejíž řešení by mělo být podrobeno dovolacímu přezkumu) vyslovení přípustnosti dovolání. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou tedy vymezeny všemi právními závěry, na nichž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

Žalobci v dovolání tvrdí, že dovolací soud ze správně zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry spočívající v tom, že kupní smlouvu posoudil z důvodu obcházení zákona za neplatnou ve smyslu ust. § 39 obč. zák. Dovolatel namítá, že v posuzovaném případě, kdy kupní smlouva zajišťuje smlouvu o půjčce, jde o zajištění závazku převodem práva.

S posouzením této právní otázky (tj. objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že jde o otázku zásadního právního významu a dovolání se tím stává ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 přípustným.

Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.

Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadě tohoto charakteru došlo. Vady ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. - jak již bylo výše zmíněno - namítány, ani zjištěny nebyly.

Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 17. července 1997 je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem.

Kupní smlouva ze dne 17. července 1997 obsahuje v článku III. smluvní ujednání o způsobu úhrady kupní ceny formou postoupení pohledávky za žalobcem vzniklé na základě smlouvy o půjčce ze dne 25. června 1997. V době uzavření kupní smlouvy dne 17. července 1997 však neexistovala pohledávka žalovaného za žalobcem ze smlouvy o půjčce ve výši kupní ceny 342 400 Kč a rovněž nebylo jisté, že pohledávka v této výši v budoucnu žalovanému za žalobcem vznikne. V této době existovala pouze nesplatná pohledávka žalobce za žalovaným ve výši 47 500 Kč z důvodu půjčky a pohledávka ve výši 2 100 Kč - odměna za poskytnutí půjčky. Účastníci si proto nemohli sjednat způsob zaplacení kupní ceny formou postoupení pohledávky, která v této výši neexistovala. Toto ujdenání je neplatné pro neurčitost ve smyslu ust. § 37 obč. zák. Protože z ujednání ve článku III. vyplývá smysl kupní smlouvy - souvislost mezi kupní smlouvou a smlouvou o půjčce nelze dovodit, že se jedná pouze o částečnou neplatnost kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, co bylo ve smlouvě (v jejím článku III) sjednáno o úhradě kupní ceny, a za přihlédnutí k tomu, co uvedl žalovaný v průběhu řízení, je nepochybné, že účelem kupní smlouvy ze dne 17. července 1997 nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným; skutečným účelem této smlouvy - jak odvolací soud zjistil - bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, která byla zajištěna smluvní pokutou, jestliže pohledávka nebude žalobcem řádně a včas uspokojena, a rovněž i v budoucnu možná vzniklá pohledávka ze smluvní pokuty za prodlení žalobce se zaplacením půjčky byla předmětem této úhrady kupní ceny za nemovitosti - řečeno jinak - skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle § 39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího dlužníka k nemovitosti, navíc v době, kdy pohledávka kupujícího v době uzavření kupní smlouvy neexistuje. Zástavní právo je právem akcesorickým. Znamená to mimo jiné, že zástavní právo, které se zakládá podle smlouvy, vznikne platně jen tehdy, vznikla - li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.

Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.

V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z kupní smlouvy ze dne 17. července 1997 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl převod práva dlužníka (žalobce), na základě kterého by se věřitel (žalovaný) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. Po uzavření smlouvy se stal vlastníkem nemovitostí žalovaný s tím, že kupní ceny bude uhrazena dluhem, pokud žalobce pohledávku řádně a včas nesplní (poté, co bude v prodlení se splněním dluhu). Takové ujednání představuje podle svého obsahu - jak bylo uvedeno výše - tzv. propadnou zástavu.

Protože rozsudek odvolacího sodu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. prosince 2000

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová