29 Cdo 2261/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



29 Cdo 2261/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Ing. arch. L. P. , zastoupeného JUDr. Vlastimilem Piherou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému CLMT a. s. , se sídlem v Jihlavě, 5. května 3315/10, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 60281308, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, PSČ 613 00, o zaplacení 2,279.746,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 353/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo 333/2014-420, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.441 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2014, č. j. 55 Cm 353/2010-350, ve znění usnesení ze dne 19. května 2014, č. j. 55 Cm 353/2010-384, zamítl žalobu o zaplacení 2,279.746,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. ) a o vrácení nevyčerpané zálohy na znalecký posudek (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením ze dne 28. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 164/2012-136, ve znění usnesení ze dne 25. února 2013, č. j. 9 Cmo 164/2012-151, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 55 Cm 353/2010-110, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Otázky, zda má zákazník obchodníka s cennými papíry povinnost plnit na výzvu obchodníka, která neodpovídá předem dohodnutým smluvním podmínkám, resp. zda nesplnění takové chybné výzvy může být důvodem pro uzavření zákazníkovi shortové pozice , a zda má obchodník s cennými papíry v případech, kdy to situace umožňuje, kontaktovat zákazníka a snažit se předejít hrozící ztrátě , nečiní dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatel při jejich formulaci totiž zjevně vychází z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy.
Dovolatel má za to, že byl jako zákazník spekulující prostřednictvím tzv. short sales na pokles ceny cenných papírů, které si půjčil od obchodníka s cennými papíry (dále jen obchodník ) a prodal na veřejném trhu, povinen udržovat na svém účtu u obchodníka jistotu v podobě peněžních prostředků ve výši 10 % celkové hodnoty půjčených cenných papírů dle aktuálního kursu. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však plyne, že dle uzavřené komisionářské smlouvy byl povinen udržovat kladnou finanční zálohu (jistotu ve formě peněžních prostředků) ve výši 25 % hodnoty shortu (aktuálního kurzu cenných papírů půjčených zákazníkovi). Požadoval-li proto obchodník v telefonických výzvách, aby doplnil jistotu o jím určené částky, postupoval v souladu s uzavřenou smlouvou; to platí i pro telefonickou výzvu učiněnou dne 30. srpna 2007, jíž obchodník dovolatele vyzval ke složení částky 260.000 Kč. Ze skutkových zjištění je přitom patrné, že ani po složení této částky by jistota nedosahovala požadovaných 25 % hodnoty shortu . Jinými slovy telefonická výzva ze dne 30. srpna 2007 byla učiněna v souladu se sjednanými podmínkami.
U druhé otázky pak dovolatel pomíjí, že dle skutkových zjištění jej obchodník opakovaně kontaktoval a snažil se uzavření jeho pozice (a vzniku ztráty) předejít tím, že dovolatele vyzýval k doplnění jistoty (složení dalších finančních částek tak, aby jistota odpovídala sjednané výši). Byl to naopak dovolatel, kdo jak plyne ze skutkových zjištění výzvy nerespektoval (při jedné se dokonce zapřel s tím, že telefonát je omyl ). Zcela v rozporu se skutkovými zjištěními je i tvrzení dovolatele, že při telefonátu ze dne 30. srpna 2007 nebyl obchodníkem upozorněn na důsledek nedoplnění jistoty na požadovanou výši, tj. uzavření jeho pozice (nakoupení půjčených cenných papírů bez ohledu na aktuální cenu na veřejném trhu na účet dovolatele).
Vyložil-li odvolací soud komisionářskou smlouvu, která výslovně neupravovala lhůtu, v níž obchodník musí (může) nuceně uzavřít zákazníkovu pozici, tak, že obchodník mohl vyčkat, zda zákazník doplní jistotu na požadovanou výši v souladu s výzvou a uzavřenou smlouvou, několik týdnů od učinění výzvy, postupoval v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Dovolatel pomíjí, že to byl on, kdo v rozporu s uzavřenou smlouvou a přes výzvu ze dne 30. srpna 2007 nezvýšil jistotu, která se až do uzavření jeho pozice pohybovala pod hranicí 10 % (a to i s přihlédnutím k chybně odepsané částce 249.818,20 Kč), a ve skutečnosti se dovolává v rozporu se zásadou, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání ( nemo turpitudinem suam allegare potest ) svého porušování smlouvy ve svůj prospěch (k uvedenému principu srov. v judikatuře za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSCR 8/2012, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, ze dne 20. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, a ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, nálezy Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, či ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 2788/10). Chtěl-li dovolatel svoji pozici nadále držet, měl doplnit jistotu na sjednanou výši; v opačném případě mohl svoji pozici kdykoliv uzavřít, jinak musel počítat s tím, že tak učiní obchodník.
Neporušil-li žalovaný obchodník svoji povinnost, nemohou dovolání činit přípustnými ani otázky předkládané dovolatelem ve vztahu k příčinné souvislosti; jejich řešení nemůže ovlivnit výsledek sporu a promítnout se tak v postavení dovolatele vůči žalovanému (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a rozhodnutí v něm citovaná).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Petr Šuk předseda senátu