29 Cdo 2255/2007
0
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. r. M. f., , proti žalované P. s. Ú. n. L., a. s., , zastoupené JUDr. K. F., advokátem, o zaplacení částky 37,500.000,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 207/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č. j. 6 Cmo 226/2006 140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2006, č. j. 33 Cm 207/2003 73, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. srpna 2003, č. j. 33 Sm 74/2003 42 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, kdy věc projednal bez účasti žalované, ačkoli ta namítala, že jí byla odňata možnost jednat před soudem tím, že soud jednal bez její účasti přesto, že požádala o odročení jednání. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná omluvila neúčast na jednání konaném dne 17. února 2006, podáním ze dne 14. února 2006 s tím, že předseda jejího představenstva je nemocen, společnost nemá právního zástupce, předseda představenstva v právních věcech jedná před soudy a s touto věcí je nejvíce seznámen, přičemž zároveň požádala o odročení jednání. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalované nebyla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a tedy nedošlo k procesnímu pochybení, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná je akciovou společností právnickou osobou. Onemocněl-li její předseda představenstva, bylo namístě, aby ji zastupoval na nařízeném jednání jakýkoli jiný člen představenstva či pracovník. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když jednal ve smyslu § 101 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) bez účasti žalované.

Odvolací soud dále přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, co se týče posouzení věci samé. Žalobkyně předložila směnku, o jejíž pravosti nebylo důvodu pochybovat. Žalovaná, která včas uplatnila námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, byla povinna v těchto námitkách uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Z koncentrační zásady plyne, že po uplynutí lhůty pro podání námitek již nelze uplatnit takovou obranu, která nebyla v námitkách. Z uvedeného důvodu se dle odvolacího soudu nelze zabývat novými skutečnostmi, které žalovaná neuvedla v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Odvolací soud se proto zabýval pouze námitkami vznesenými v zákonné třídenní lhůtě a konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že tyto námitky nejsou důvodné.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že je nedůvodná námitka nedostatku oprávnění osoby, která směnku podepsala za žalovanou, k podpisu směnky. Nedůvodnou shledal i námitku promlčení, směnka byla splatná dne 14. srpna 2000 a žaloba byla podána dne 25. června 2003, tedy v tříleté promlčecí lhůtě. Co se týče námitky, že datum splatnosti bylo doplněno nesprávně a námitky, že část dluhu byla zaplacena, odvolací soud konstatoval, že tyto námitky jsou nekonkrétní, tedy nedůvodné. K námitce, že doplnit údaje do směnky mohla pouze I. a p. b., a. s., odvolací soud uzavřel, že na základě řádné smlouvy o prodeji podniku vstoupila do všech práv a závazků Investiční a poštovní banky, a. s. Č.. o. b., a. s., a ta tedy byla oprávněna stejně jako její právní předchůdkyně. Z toho vyplývá, že posuzovaná námitka není důvodná, stejně jako není důvodný ani poukaz žalované na to, že Č. o. b., a. s. nebyla právním nástupcem I. a p.b., a. s.

Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že je bez významu námitka nepředložení směnky k placení, když je žalovaná přímým dlužníkem a nepředložení směnky k placení nemá vliv na práva ze směnky vůči přímým dlužníkům. Nedůvodnou shledal i námitku, že nebylo možno biankosměnku převést, když v daném případě byla převáděna směnka platná a se všemi náležitostmi. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že není důvodná ani námitka neplatnosti ujednání o výši směnečné sumy s dopadem na platnost směnky, když směnka byla směnečnou sumou vyplněna a nebylo ji možno jakkoli měnit. Nedůvodnou je podle odvolacího soudu i námitka neurčitosti textu komu má být placeno, když text je srozumitelný. Neobstojí ani poslední námitka, že byla postoupena pouze směnka bez závazku, který zajišťovala, neboť oba závazky lze uplatnit samostatně. Odvolací soud přitom plně odkázal na odůvodnění závěrů soudu prvního stupně týkajících se jednotlivých námitek.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Zásadní právní význam dovolatelka spatřuje v nesprávnosti postupu soudu, který dle jejího názoru nerespektoval zásadu rovnosti účastníků, když uznal jedné straně důkazy předložené 16 měsíců po vydání směnečného platebního rozkazu, posoudil je v rozporu s tím, co je v nich skutečně uvedeno a poté upřel druhé straně právo vysvětlit a prokázat nesprávnost výkladu soudu poukázáním na třídenní lhůtu k podání námitek jako otázku, která dosud nebyla vyřešena, neboť takový postup v souladu se zákonem nemůže být, neboť obě strany musejí mít stejná práva i při uplatnění zásady koncentrace řízení .

Dovolatelka dále namítá, že osoba, která vyplňovala do směnky datum splatnosti, jednala v rozporu s vyplňovacím prohlášením. V době podání odporu proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo na soud předloženo pouze vyplňovací prohlášení a základní smlouva o úvěru. Podle těchto předložených dokumentů tedy nemohla být směnka vyplněna v souladu s předloženými doklady, které jsou nutné k uplatnění práva, neboť tehdy předložená smlouva o úvěru umožňovala vyplnění biankosměnky pouze do 15. února 1997 + 15 dní, ona ale byla vyplněna až tři roky po tomto datu. Dovolatelka dovozuje, že v době podání odporu nepostačovaly dokumenty předložené žalobkyní k tomu, aby byla biankosměnka řádně vyplněna, a proto má za správné své vyjádření ze dne 27. srpna 2003, že osoba vyplňující biankosměnku jednala v rozporu s vyplňovacím prohlášením.

Dovolatelka namítá rovněž nesprávnost výkladu textu na směnce . Podle ustanovení čl. I § 1 odst. 6 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ), musí být na směnce uvedeno, komu má být placeno. Pokud by v ní tedy bylo uvedeno komu má být placeno, muselo by dle dovolatelky být uvedeno slovo bance , v textu směnky ale slovo bance uvedeno není, je tam pouze slovo banky , což je něco jiného a podle dovolatelky tak existuje nevyvratitelná právní domněnka neplatnosti směnky. Dovolává se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004, namítaje, že nelze vykládat vůli v rozporu s jazykovým vyjádřením, a pokud k tomu došlo je to důvodem pro dovolání dle § 237 odst. 3 o. s. ř.

Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutími soudu prvního stupně i odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Usnesením ze dne 24. června 2008, č. j. 29 Cdo 2255/2007-163 Nejvyšší soud podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že bude po zániku Č. k. a. v řízení pokračovat s Č. r. M. f..

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b), § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nelze podřadit pod žádný z v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovaných případů.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout.

Z uvedeného vyplývá, že námitky dovolatelky týkající se podle jejího názoru nesprávného postupu soudu při provádění dokazování přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že jí soud odňal možnost jednat před soudem, neboť taková námitka by mohla založit pouze důvod k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o podpis směnky a její vyplnění a o výklad textu na směnce , pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Protože dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu ani rozporným s hmotným právem, když pouhý překlep v označení osoby oprávněné ze směnky takový rozpor založit nemůže, posoudil dovolání jako nepřípustné.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak jak se uvádí ve výroku, neboť žalobkyni dle spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2008

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu