29 Cdo 225/2012
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 ZKV ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 225/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy , jako správce konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48039691, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, proti žalovaným 1/ JUDr. J. J. , zastoupenému JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00, 2/ I. K. , zastoupenému JUDr. Michalem Krejčí, advokátem, se sídlem v Praze 5, K cementárně 1427/1a, PSČ 153 00 a 3/ Dr. V. K. , zastoupenému Mgr. Janou Havlovou, advokátkou, se sídlem v Benešově, Hráského 406, PSČ 256 01, o zaplacení částky 2.525.163,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 330/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 64 Co 47/2011-238, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 64 Co 47/2011-238, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 21. května 2010, č. j. 23 C 330/2008-171, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 žalovaným (1/ JUDr. J. J., 2/ I. K. a 3/ Dr. V. K.) zaplatit žalobci (správci konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r.o. /dále též jen společnost V /) do 3 dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 2.525.163,60 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovanými úroky z prodlení za dobu od 1. května 2008 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Společnost EUROSERVIS CZ spol. s r. o. (dále jen společnost E ) vstoupila 14. července 2005 do likvidace a jejím likvidátorem se téhož dne stal na základě rozhodnutí valné hromady společnosti první žalovaný.
2/ Likvidátor společnosti E se následně (v listopadu 2005) obrátil na její věřitele s nabídkou dohod o narovnání, na jejichž základě došlo vesměs k úhradě poloviny nominální hodnoty pohledávek.
3/ Usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K 21/2005-132, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek společnosti V a správcem její konkursní podstaty ustavil žalobce.
4/ Žalobce (jako pronajímatel) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vůči společnosti E (jako nájemci) zaplacení částky 2.300.619,60 Kč, s tím, že podle nájemní smlouvy ze dne 23. září 2003 (ve znění dodatků) uzavřené na dobu určitou (od 1. října 2003 do 1. října 2006) dluží společnost E na nájemném a službách spojených s nájmem za dobu od května do září 2005 částku 860.965,- Kč.
5/ Dopisem z 19. ledna 2006 sdělil první žalovaný žalobci, že na základě smlouvy se společností FINEKO a. s. (dále jen společnost F ) z 1. října 2005 zaplatil nájemné za říjen a listopad 2005 ve výši 254.072,- Kč mandatáři R. T. (dále jen R. T. ) a že pohledávku žalobce neuznává.
6/ Rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 60 C 160/2006-61, určil Obvodní soud pro Prahu 9, že Michal Zámečník, správce konkursní podstaty společnosti F, není oprávněným z věcného břemene podle smlouvy o zřízení věcného břemene (spočívajícího v užívání nemovitosti, jež byla předmětem nájemní smlouvy) uzavřené mezi společností F (jako oprávněným) a společností V (jako povinným), jelikož smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná.
7/ Usnesením ze dne 18. prosince 2007, č. j. 94 K 57/2007-52, zamítl Městský soud v Praze návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E pro nedostatek majetku, s tím, že dlužník má více věřitelů, není schopen plnit po delší dobu své závazky a zastavil platby. Závazky uznává dlužník ve výši 133.974,42 Kč, podle sdělení finančního úřadu vykázal ztrátu 2.849.263,- Kč a nemá nemovitý majetek a zůstatky na účtech.
Na tomto základě soud uzavřel, že:
1/ Společnost F nemohla nemovitost pronajímat a inkasovat nájemné; oprávněným k tomu byla (podle nájemní smlouvy) společnost V.
2/ Je zřejmé, že všichni žalovaní (likvidátor a jednatelé společnosti E) měli povinnost podat návrh na konkurs.
3/ To, že společnost E je v úpadku, bylo zřejmé na valné hromadě v červenci 2005, kdy vstoupila do likvidace a jmenovala likvidátora.
4/ V listopadu 2005 uzavřela společnost E dohody o narovnání, na jejichž základě hradila svým věřitelům vesměs polovinu nominální hodnoty jejich pohledávek; nebylo tedy v jejích silách dostát zcela svým povinnostem a pohledávky věřitelů v plné výši uhradit, je předlužená . Přesto návrh na prohlášení konkursu podala až za dva roky (v září 2007).
5/ V usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu konstatuje Městský soud v Praze, že společnost E nemá nemovitý majetek ani zůstatky na účtech a u finančního úřadu vykazuje ztrátu téměř 3 milióny Kč.
6/ Z uvedených zjištění má soud za prokázané, že likvidátor a vedení společnosti nesplnili povinnost dle § 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), podat včas návrh na konkurs, čímž způsobili žalobci škodu, za kterou odpovídají společně a nerozdílně.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2011, č. j. 64 Co 47/2011-238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, na základě nějž dostatečně zjistil skutkový stav, takže ve věci lze rozhodnout. Neshledal důvodnými odvolací námitky, že soud prvního stupně neprovedl důkazy výpisy z účtu společnosti E a jejími účetními závěrkami. Uvedl též, že soud prvního stupně si opatřil dostatečná skutková zjištění pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 1 a § 3 ZKV a věc posoudil správně též po stránce právní (když na zjištěný skutkový stav aplikoval označená ustanovení). Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá (dle odvolacího soudu), že:
1/ Společnost E (jejímž likvidátorem byl první žalovaný a statutárními orgány byli druhý a třetí žalovaný) vstoupila do likvidace usnesením valné hromady dne 14. července 2005.
2/ Společnost E měla více věřitelů (cca 150, jak uvádějí v odvolání první a druhý žalovaní) a ze svého majetku nebyla schopna vůči nim hradit své splatné závazky. Tyto skutečnosti byly dostatečně prokázány tím, že likvidátor společnosti E nabízel jejím věřitelům úhradu jejich pohledávek ve výši 50 % nominální hodnoty (nikoliv v plné výši).
3/ Závěr soudu o předlužení společnosti E (které likvidátoru a statutárním orgánům společnosti E muselo být známo již koncem roku 2005 a v průběhu roku 2006) je dostatečně prokázán a provádět další dokazování výpisy z účtů této společnosti nebo účetní závěrkou by bylo nadbytečné.
4/ Společnost E nabízela svým věřitelům úhradu pouze cca 50 % jejich splatných závazků, závěr o její předluženosti z toho důvodu, že její závazky byly vyšší, než její majetek , ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV, je vzhledem k tomu prokázán.
5/ Odvolací soud shledal správným též závěr soudu prvního stupně, že žalovaní porušili povinnost uloženou jim ustanovením § 3 odst. 2 ZKV. Společnost E vstoupila do likvidace dne 14. července 2005 a v následujícím období se likvidátor snažil vyrovnat splatné pohledávky jejích věřitelů; nejpozději koncem roku 2005 a v průběhu roku 2006 mu tedy muselo být známo (stejně jako ostatním žalovaným), že společnost E je předlužena a není schopna ze svého majetku uhradit splatné závazky svých věřitelů v plné výši.
6/ Tím, že návrh na prohlášení konkursu byl podán až v září 2007, porušili žalovaní povinnost uloženou jim ustanovením § 3 odst. 1 a 2 ZKV, neboť Městský soud v Praze jej zamítl a v takovém případě není tato povinnost splněna (§ 3 odst. 3 ZKV).
7/ Žalovaní nesplnili povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek předlužené společnosti E, takže podle § 3 odst. 2 ZKV odpovídají společně a nerozdílně za škodu, když neprokázali, že by škodu nezavinili.
8/ Výše škody odpovídá výši dlužného nájemného za období května 2005 až září 2006 a služeb spojených s užíváním nebytových prostor podle nájemní smlouvy v celkové výši (s daní z přidané hodnoty) 2.525.163,60 Kč. V případě prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005; jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 33/2008 ), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Žalobce v konkursu neobdržel na úhradu své pohledávky ničeho, žalovaní jsou tedy povinni uhradit mu celou částku, kterou mu dlužili v době podání návrhu na prohlášení konkursu; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1395/2005 (jde o rozsudek ze dne 27. září 2007). Povinnost likvidátora právnické osoby i jejích statutárních zástupců je podle § 3 odst. 2 ZKV společná a nerozdílná.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podali všichni žalovaní dovolání, jehož přípustnost shodně opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé především nesouhlasí se závěrem, že společnost E byla předlužena již v době vstupu do likvidace (v roce 2005), namítajíce, že soudy zcela ignorovaly fakt, že proti závazkům společnosti E stál její značný hmotný majetek a příslib jejích společníků vyrovnat všechny závazky. Důvodem zrušení společnosti E navíc nebyla její předluženost, ale nemožnost naplnit zamýšlený podnikatelský záměr.
Soudy pochybily - pokračují dovolatelé - jestliže při posouzení skutečnosti, že závazky společnosti E byly vyrovnány vesměs pouze z 50 %, zaměnily obchodní strategii společnosti E s předlužením. Fakt, že se společnosti E podařilo snížit (u všech věřitelů, s nimiž se likvidátorovi podařilo navázat kontakt) původní závazky až na 50 %, je jejím obchodním úspěchem a nesvědčí o jejím předlužení. Kdyby některý z věřitelů nepřistoupil na dohodu o novaci závazku, byli společníci připraveni uhradit jeho pohledávku v plné výši. Není pravdou, že společnost E (respektive společníci - investoři dle zmíněného příslibu) neměla prostředky na zaplacení svých závazků. Společníci (investoři) disponovali dostatkem prostředků na vyrovnání závazků společnosti E, což je patrno zejména z toho, že k 8. prosinci 2005 měla společnost E na účtu cca přes 4,4 miliónu Kč a její závazky dosahovaly (jen) 4 miliónů Kč. Soudy označily tento způsob ukončení podnikání společnosti E za nezákonný přesto, že věřitelé tak dosáhli mnohonásobně většího uspokojení svých pohledávek (50 % - 75%) než při obvyklém průběhu konkursu (0 % - 3,5 %).
Dovolatelé zdůrazňují, že společnost V se po celou dobu likvidace společnosti E neozvala likvidátorovi a pohledávku nepřihlásila, byť ji k tomu vyzýval. V duchu zásady právo slouží bdělým dovolatelé míní, že společnost E nepochybila, ani když předmětný závazek uhradila společnosti F (namísto společnosti V). Společnost F předložila likvidátorovi (na rozdíl od společnosti V) dostatečné doklady, z nichž ten v dobré víře vyvodil její oprávnění k inkasu. V této souvislosti dovolatel poukazuje na časové souvislosti, s tím, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 60 C 160/2006-61, na který se oba soudy odvolávají coby na doklad oprávněnosti nároku společnosti V k inkasu nájemného, nabyl právní moci až 19. června 2008; k výmazu společnosti E z obchodního rejstříku však došlo již k 6. květnu 2008.
Po celou dobu likvidace až do výmazu společnosti E z obchodního rejstříku mohli mít dovolatelé oprávněně za to, že společnost F je oprávněným, zvláště za stavu, kdy společnost V nereagovala na výzvy likvidátora a o svá práva se nehlásila. Přiznat žalobci nárok na náhradu škody podle žaloby je tak - kromě jiného - též zcela v rozporu s právní jistotou žalovaných i s právní jistotou obecně.
Fakt, že v závěru likvidace společnosti E byl podán návrh na prohlášení konkursu, je jen důsledkem toho, že v jejím účetnictví zůstalo několik málo nevypořádaných pohledávek věřitelů, kteří v zákonné tříměsíční lhůtě nepřihlásili pohledávky do likvidace (respektive je nepřihlásili vůbec), takže nebylo možné likvidaci ukončit a vymazat společnost E z obchodního rejstříku jinak než prostřednictvím konkursního řízení. Proti těmto závazkům však stále platil příslib společníků k poskytnutí dostatečných finančních prostředků, který by byl okamžitě realizován, kdyby se tito věřitelé stali dohledatelnými.
Vzhledem k uvedenému není možné určit okamžik předlužení do roku 2005 (kdy společnost vstoupila do likvidace), ani do žádného jiného okamžiku v průběhu likvidace, až do momentu, kdy příslib společníků pozbyl významu, vhledem k tomu, že zbývající věřitelé byli nekontaktní. V tomto momentu (kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 60 C 160/2006-61, ještě nebyl ani vyhlášen) již likvidátor plně v souladu ustanovením § 3 ZKV podal návrh na prohlášení konkursu.
Na tomto základě jsou dovolatelé přesvědčeni, že vadu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., lze spatřovat především v tom, že rozhodnutí obou soudů vychází z neúplně anebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci , že oba soudy nesprávně zhodnotily důkazy a provedené dokazování je nedostatečné, když soudy nezjišťovaly všechny okolnosti rozhodné pro správné posouzení věci, ač na tom žalovaní trvali.
Skutkové posouzení a zhodnocení věci je tak na podkladě shora nastíněných vad nesprávné a odůvodnění obou rozsudků je nedostatečné, když se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi tvrzeními žalovaných a jimi navrženými důkazy, co do předmětu sporu stěžejními (srov. příslib společníků).
Soudy zejména pochybily, jestliže neprovedly dokazování za účelem zjištění skutečného stavu majetku společnosti E v rozhodných momentech a nedostatečně se spokojily s tvrzeními žalobce, doloženými minimálně. V důsledku tohoto přikládaly soudy jiný (než skutečný) smysl vstupu do likvidace nebo dohodám o novaci závazků a úvahami, které nemají oporu v provedeném dokazování , dospěly k chybným skutkovým závěrům (zaměnily obchodní strategii s předlužením). Přitom právě předlužení společnosti je stavem, který je možné objektivně doložit standardními důkazními prostředky, především účetnictvím společnosti (a není třeba spoléhat pouze na nepřímé indicie, vyložitelné různě).
Soudy se nadto nevypořádaly s příslibem společníků k poskytnutí finančních prostředků. Fakt, že příslib existoval a likvidátor jej vzal na vědomí a konal podle něj, je snadno doložitelný; soudy však potud neodůvodněně považovaly dokazování za nadbytečné. Tím, že nepřipustily dokazování zejména výpisy z účtů (o platbách společníků na základě příslibu), soudy zásadně omezily procesní práva žalovaných a porušily princip rovnosti zaručený ustanovením § 18 odst. 1 věty první o. s. ř.
Závažnou vadu řízení spatřují dovolatelé i v tom, že žalobce neunesl povinnost tvrzení ani povinnost důkazní, když neprokázal porušení povinnosti dle ustanovení § 3 ZKV (včetně okamžiku porušení), vznik škody a její rozsah, ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody; potud žalobce rozhodné skutečnosti ani jednoznačně neoznačil .
Žalovaní nikdy neporušili povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E, takže je dán též dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (uvádějí dovolatelé). Soudy totiž na daný případ nesprávně aplikovaly ustanovení § 3 ZKV a co do určení výše škody se odvolaly na nepřiléhavou právní větu z R 33/2008 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1395/2005. Jelikož nedošlo k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru o okamžiku, kdy nastalo předlužení společnosti E a v souvislosti s tím, že se soud nevypořádal s existencí příslibu společníků, není možné stanovit výši škody bez dalšího dokazování (vzhledem k tomu nelze ani určit, kterému z režimů popsaných v posledně zmíněných rozsudcích Nejvyššího soudu podléhá vyčíslení výše škody v této věci).
Naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. shledávají dovolatelé i v posouzení otázky záměny věřitelů (společnosti F namísto společnosti V) v době plnění závazku společností E a v opomenutí dobré víry na straně této společnosti. Dovolatelé mají za to, že jim nelze přičítat pochybení, byl-li předmětný závazek v dané době plněn v dobré víře k rukám společnosti F (ta prokázala oprávnění k inkasu a další případný věřitel - společnost V na výzvy nereagoval). Omyl na straně dlužníka (společnosti E) vyšel najevo až po 2 letech (v červnu 2008, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 60 C 160/2006-61).
Závěrem dovolatelé pro úplnost odkazují na všechna svá předchozí vyjádření ve věci samé .
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustnými dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že je v rozporu s níže citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že pro dovolací přezkum je právně bezcenná ta část dovolací argumentace, ve které dovolatelé pro úplnost odkazují na všechna svá předchozí vyjádření ve věci samé . Již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání) a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 1 ZKV dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3).
Dle ustanovení § 3 ZKV právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2). Povinnost podle odstavců 1 a 2 není splněna, jestliže řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh zamítnut (odstavec 3). Místo návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 4).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době, kdy dovolatelé měli (dle odvolacího soudu) poprvé porušit povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E (konec roku 2005) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nedoznala změn.
Z ustanovení § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), se dále podává, že likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti. Při výkonu této působnosti plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků a vykonává práva společnosti. Nové smlouvy může uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo je-li to potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití, nejedná-li se o pokračování v provozu podniku. Likvidátor je oprávněn jednat jménem společnosti též ve věcech zápisu do obchodního rejstříku (odstavec 1). Zjistí-li likvidátor předlužení likvidované společnosti, podá bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu. To neplatí, pokud došlo ke zrušení společnosti podle § 68 odst. 3 písm. f/ a g/ (odstavec 2).
Podle ustanovení § 73 obch. zák. likvidátor oznámí vstup společnosti do likvidace všem známým věřitelům. Zároveň je povinen bez zbytečného odkladu zveřejnit nejméně dvakrát za sebou s alespoň dvoutýdenním časovým odstupem rozhodnutí o zrušení společnosti s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce.
Dle ustanovení § 74 obch. zák. likvidátor sestaví ke dni vstupu společnosti do likvidace zahajovací likvidační účetní rozvahu a soupis jmění. Účetní závěrku předcházející dni vstupu do likvidace sestavuje statutární orgán. Nesestaví-li statutární orgán tuto účetní závěrku bez zbytečného odkladu po vstupu společnosti do likvidace, přechází tato povinnost na likvidátora (odstavec 1). Likvidátor je povinen zaslat soupis jmění každému společníku a věřiteli společnosti, kteří o to požádají (odstavec 2). V průběhu likvidace uspokojí likvidátor přednostně mzdové nároky zaměstnanců společnosti, není-li povinen podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 3).
V podobě citované výše (pro věc rozhodné) platila ustanovení obchodního zákoníku již v době vstupu společnosti s ručením omezeným (společnosti E) do likvidace (14. července 2005) a do 18. prosince 2007, kdy konkursní soud zamítl návrh na prohlášení konkursu a majetek společnosti E pro nedostatek majetku, nedoznala změn.
Nejvyšší soud se úpravou obsaženou v § 3 ZKV ve své judikatuře již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům (od nichž nemá důvod se odchýlit ani v této věci):
1/ Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (R 33/2008).
2/ Skutková podstata obsažená v ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV samostatně pojmenovává základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a coby lex specialis tak má přednost před úpravou obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu obsaženou v ustanovení § 420 obč. zák. (jež se proto v daném právním rámci neuplatní ani subsidiárně). Jinak řečeno, ustanovení § 3 ZKV je zvláštním ustanovením postihujícím jako možné škůdce v něm vyjmenované osoby (dlužníka, potažmo subjekty uvedené v § 3 odst. 2 ZKV) a vymezujícím okruh oprávněných osob (poškozených), tak, že jimi jsou (jen) dlužníkovi věřitelé (R 33/2008).
3/ K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (R 33/2008).
4/ Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ZKV stíhá dlužníka povinnost k podání návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek, jde-li o:
a/ dlužníka - fyzickou osobu, která je podnikatelem, nebo
b/ dlužníka - právnickou osobu.
V případě dlužníka - právnické osoby v likvidaci, se tato povinnost pojí jen s úpadkem ve formě předlužení (§ 1 odst. 3 ZKV), ostatní dlužníci podléhající této úpravě jsou povinni podat návrh na prohlášení konkursu i při úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 1 odst. 2 ZKV). Požadavkem, aby se tak stalo bez zbytečného odkladu se rozumí, aby se tak stalo bez zbytečného odkladu poté, co dlužník zjistí (nebo by při řádné péči o svůj majetek měl zjistit), že je v úpadku (R 33/2008).
5/ Je zjevné, že u dlužníka - fyzické osoby, která je podnikatelem, jenž má zákonného zástupce, bude návrh na prohlášení konkursu podáván prostřednictvím tohoto zákonného zástupce (jím bude podepsán). U dlužníka právnické osoby v likvidaci bude návrh na prohlášení konkursu pro předlužení podáván prostřednictvím likvidátora (jím bude podepsán) a u dlužníka právnické osoby, která v likvidaci není, prostřednictvím jeho statutárních orgánů (u společnosti s ručením omezeným bude takový návrh podepsán jejím jednatelem) [R 33/2008].
6/ Skutečnost, že obchodní společnost vstoupila do likvidace, má nepochybně svůj význam z hlediska dopadů do poměru jejích věřitelů a v jistém směru může mít vliv na rozsah práv a povinností této společnosti v konkursním řízení ve fázi, v níž je projednáván návrh na prohlášení konkursu na majetek takové společnosti. ( ) Ustanovení § 3 odst. 1 ZKV u právnické osoby v likvidaci omezuje povinnost dlužníka podat návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek jen při předlužení (k tomu srov. ve stejném duchu též ustanovení § 72 odst. 2 obch. zák.). Omezení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu u likvidátora právnické osoby v likvidaci (jen pro účely předlužení) je dáno charakterem likvidace. Je-li totiž likvidátor oprávněn činit jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti (§ 72 odst. 1 věta první obch. zák.), pak okolnost, že likvidovaná společnost je (pouze) insolventní ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV, nemůže při řádném průběhu likvidace nikterak ohrozit zájmy věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky (§ 73 obch. zák.). Podstatné je, že likvidovaná společnost má majetek, ze kterého mohou být uspokojeni všichni věřitelé (a to i formou exekuce), a že již nemůže činit kroky, jež by její insolvenci prohlubovaly (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 306/2002, uveřejněné pod číslem 62/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 62/2005 ).
7/ Vstup právnické osoby do likvidace sice omezuje její povinnost, aby sama podala návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek, jen na úpadek formou předlužení (§ 1 odst. 3 ZKV), tím však není nikterak vyloučeno, aby se prohlášení konkursu na její majetek pro úpadek formou insolvence (§ 1 odst. 2 ZKV) úspěšně domohl některý z jejích věřitelů (R 62/2005).
8/ U dlužníka - právnické osoby v likvidaci má z osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV povinnost podat návrh na prohlášení konkursu pouze likvidátor dlužníka, a to jen jde-li o úpadek ve formě předlužení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1138/2005, uveřejněné pod číslem 55/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 55/2008 ).
9/ Povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek akciové společnosti, která je v likvidaci a je předlužena, stíhá - ve smyslu § 3 odst. 2 ZKV - její představenstvo, jen není-li jmenován likvidátor, nebo jestliže skončila jeho funkce a není jmenován likvidátor nový; tato povinnost se však odvíjí od působnosti likvidátora a nikoliv ze samostatné (neodvozené) působnosti představenstva (R 55/2008).
V poměrech dané věci lze již na základě těchto judikatorních závěrů uzavřít, že ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému (coby jednatelům společnosti E v době, kdy mělo dojít k porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E) soudy pominuly ustálenou judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek již v roce 2008. Jak citováno shora, u dlužníka - právnické osoby v likvidaci má z osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV povinnost podat návrh na prohlášení konkursu pouze likvidátor dlužníka (R 55/2008). Po dobu trvání likvidace společnosti s ručením omezeným (společnosti E) by jednatele této společnosti stíhala povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na její majetek, jen kdyby nebyl jmenován likvidátor, nebo jestliže skončila jeho funkce a není jmenován likvidátor nový; tato povinnost se však odvíjí od působnosti likvidátora a nikoliv ze samostatné (neodvozené) působnosti jednatele (srov. mutatis mutandis závěry R 55/2008 k představenstvu akciové společnosti). V dané věci ovšem taková situace (podle skutkových závěrů soudů) nenastala. Napadené rozhodnutí tedy v dotčeném ohledu vůči druhému a třetímu žalovanému zjevně správné není a dovolání je ve vztahu k nim bez dalšího důvodné.
U prvního žalovaného (coby likvidátora společnosti E v době, kdy mělo dojít k porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E) je pro posouzení, zda konal protiprávně (zda označenou povinnost porušil) určující především posouzení, zda společnost E (coby právnická osoba v likvidaci) byla v rozhodném období v úpadku ve formě předlužení.
Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že schopnost plnit splatné závazky (§ 1 odst. 2 ZKV), jakož i úvaha, zda dlužník je či není předlužen (§ 1 odst. 3 ZKV), je závislá na zhodnocení všech majetkových poměrů té které fyzické či právnické osoby (bod III. stanoviska, str. 171-172 /347-348/).
Tomu odpovídá i způsob, jakým je pojem předlužení ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV vykládán v literatuře. Tak např. v díle Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998 (dále jen Zoulík ), se přiléhavě poukazuje na to, že definice předlužení v § 1 odst. 3 ZKV se skládá ze dvou částí. V první části definice je pozitivně stanoveno, kdy jde o předlužení, zatímco druhá část definice má povahu negativní v tom smyslu, že některé případy, na něž se vztahuje první část definice, není možné za předlužení považovat. ( ) Součástí první (pozitivní) části definice je požadavek, aby i při předlužení šlo o dlužníka, který má více věřitelů; jde o požadavek, který vyplývá z povahy úpadku jako právního institutu. ( ) Další část této části definice je konformní s § 6 obch. zák., pokud vymezuje obchodní majetek a obchodní jmění; rozdíl je v tom, že zde jde o majetek a jmění obecně, nikoli pouze obchodní . ( ) Chápeme-li jmění jako majetek zmenšený o závazky, znamená to, že o předlužení půjde, bude-li mít vyčíslené jmění zápornou hodnotu (závazky jsou vyšší než majetek, čili pasiva převyšují aktiva). Spornou otázkou při posouzení předlužení podle první části definice bude způsob ocenění jak majetku, tak i závazků. Jde o to, zda za základ má být vzata hodnota účetní, anebo hodnota faktická. Jen první z nich je přesně určitelná, a proto při ocenění je třeba z ní vycházet. Rozdíly mezi ní a faktickou hodnotou (prodejní cenou) musí být racionálně zdůvodněny a odborně odhadnuty; teprve potom je možné i k nim při úvaze o existenci předlužení přihlížet. Na druhé straně je nelze ignorovat (tj. vycházet jen z účetní hodnoty), neboť v rámci konkursu se majetek i závazky realizují za svou faktickou hodnotu. Druhá (omezující) část definice předlužení umožňuje, aby za úpadek dlužníka nebyla považována jednorázově jeho negativní bilance za předpokladu, že jsou zde odůvodněné předpoklady řešení tohoto stavu. Tyto předpoklady charakterizuje zákon jako očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, pokud lze očekávat, že převýší náklady (str. 8-9).
Srovnáme-li insolvenci a předlužení jako dvě formy úpadku, shledáme nejpodstatnější rozdíl mezi nimi v tom, že při insolvenci bereme v úvahu pouze stav dlužníkových finančních prostředků, kdežto při předlužení posuzujeme jeho majetek jako celek (hmotné prostředky, pohledávky, penězi ocenitelná práva, další hodnoty) [Zoulík, str. 9].
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že u právnické osoby v likvidaci již nelze (z povahy likvidace) očekávat výnos z pokračující podnikatelské činnosti (srov. i § 72 odst. 1 obch. zák.). Skutkové závěry, z nichž vyšly oba soudy, ovšem bez jakýchkoli pochyb nevedou k logickému úsudku o tom, že v dané věci byly naplněny znaky první části definice předlužení (§ 1 odst. 3 věta druhá, část věty před středníkem ZKV). Z toho, že likvidátor společnosti E nabízel jejím věřitelům úhradu jejich pohledávek ve výši 50 % nominální hodnoty (nikoliv v plné výši) a společnost E následně uzavřela v průběhu likvidace s řadou svých věřitelů dohody o narovnání, podle kterých uspokojila jejich pohledávky jen částečně (cca 50 % nominální hodnoty), závěr o jejím předlužení neplyne. Při nezpochybněné existenci více věřitelů společnosti E s pohledávkami po lhůtě splatnosti postrádají rozhodnutí soudů jakékoli poměření těchto pohledávek (splatných závazků dlužníka) s majetkem dlužníka.
Napadené rozhodnutí tudíž v rovině právní neobstojí ani vůči prvnímu žalovanému.
Odvolací soud rovněž pochybil při určení výše tvrzené škody. Ačkoli se napadené rozhodnutí v tomto směru formálně hlásí k závěrům obsaženým v R 33/2008, ve skutečnosti tyto závěry pro významnou část pohledávky ignoruje (a odvolací soud si tak v rovině vlastní argumentace odporuje).
V R 33/2008 Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné.
Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že u věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.
V poměrech dané věci odvolací soud založil právní posouzení věci na úsudku, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu společnosti E měla být splněna nejpozději koncem roku 2005 . To ovšem znamená, že u dlužného nájemného za dobu od května 2005 do konce roku 2005 (tj. u pohledávky vzniklé před vznikem povinnosti podat návrh na konkurs) v žádném případě nebylo možné určit výši škody bez dalšího jako rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky .
Potud naopak mělo být zhodnoceno (což se nestalo), zda by se částka odpovídající výši dlužného nájemného za dobu od května 2005 do konce roku 2005 dostala věřiteli na úhradu této pohledávky v konkursu, kdyby návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E byl podán včas (slovy odvolacího soudu nejpozději koncem roku 2005 ). Také v tomto směru napadené rozhodnutí v rovině právní vůči prvnímu žalovanému neobstojí.
Zbývá dodat, že důvody, pro které napadené rozhodnutí neobstojí vůči prvnímu žalovanému, platí i na druhého a třetího žalovaného (bez zřetele k tomu, že jim svědčí i samostatný důvod nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, tkvící v tom, že vůbec nebyli osobami k podání návrhu na konkurs povinnými).
Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci ve světle výše podaných závěrů neobstojí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní, pokládá Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat i existenci vad řízení spojovaných s uplatněním dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud znovu též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. ledna 2014

JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu