29 Cdo 2244/2007
Datum rozhodnutí: 24.07.2007
Dotčené předpisy:





29 Cdo 2244/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. P., proti žalované Č. r. F. ú. ve S., o zaplacení částky 197.844,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 17/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2007, č. j. 3 Cmo 352/2006-20, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (odkazuje na ustanovení § 7, § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ) zastavil řízení a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ú. ve S.


Soud uvedl, že přeplatek na dani z příjmu za rok 2001 (ve výši 197.844,- Kč), jehož vrácení (včetně příslušenství úroků z prodlení) se žalobce po žalované domáhal, náleží podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, do systému správy daní a poplatků a rozhodovat o vrácení daňového přeplatku bude správce daně. Až po vyčerpání řádných opravných prostředků se lze obrátit na soud příslušný ve věcech správního soudnictví.


K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, přitakávaje jeho závěrům o nedostatku soudní pravomoci a odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 23/2002 ) a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel poznamenává, že žalovaná si započítává přeplatek na dani z příjmů fyzických osob za rok 2001 (jehož vrácení se po žalované původně domáhal) na pohledávku přihlášenou v konkursu a uvádí, že již nejde o daňové řízení, které by podléhalo režimu zákona o správě daní a poplatků. Na tomto základě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nejde o spor vyvolaný konkursem (odvolacímu soudu též vytýká, že hovoří o vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty, ačkoli ve sporu jde o vrácení přeplatku na dani z příjmu fyzických osob). Dovolatel má za to, že jde o bezdůvodné obohacení žalované, případně o odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku protiprávního postupu správního orgánu a tedy o občanskoprávní vztah, jehož řešení je v kompetenci soudů dle ustanovení § 7 o. s. ř.


Ústavní soud - pokračuje dovolatel - jednoznačně stanovil, že kompenzace soukromoprávních, stejně jako veřejnoprávních, pohledávek v konkursním řízení není přípustná. Žalovaná pak svým nesprávným postupem porušila zákon o konkursu a vyrovnání, když pohledávky uspokojila mimo rozvrhové usnesení na úkor jiných konkursních věřitelů. Dovolatel má za to, že v úvahu přichází i postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. I v takovém případě by byla dána pravomoc soudu.


Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout případně zamítnout. Přitom poukazuje na to, že o žádosti dovolatele o vrácení uvedeného přeplatku již bylo správcem daně pravomocně rozhodnuto (tak, že byla zamítnuta) a žalovaný nevyužil možnosti podat odvolání. Usuzuje, že dovolatel uplatnil nárok na vrácení daňového přeplatku nesprávně a zmatečně jak v daňovém řízení, tak v občanském soudním řízení a po neúspěchu v obou těchto řízeních, novou argumentací v dovolání (o bezdůvodném obohacení a odpovědnosti za škodu), se jinými právními instituty snaží překlenout nedostatky vlastního procesního postupu.


Dovolání je přípustné dle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.


Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


K typově obdobným sporům, týkajícím se požadavků správců konkursních podstat na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (které si správci daně v průběhu konkursu vedeného na majetek daňového dlužníka započítávali na úhradu nedoplatků jiných daní), se Nejvyšší soud vyslovil již v R 23/2002. Tam uzavřel, že spor, v němž se správce konkursní podstaty úpadce domáhá toho, aby správce daně do konkursní podstaty vrátil (zaplatil) nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, není sporem vyvolaným konkursem, s tím, že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale správci daně.


Podle stejného vzoru rozhodl Nejvyšší soud i v řadě dalších sporů o vrácení přeplatků na dani z přidané hodnoty do konkursní podstaty (srov. usnesení ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 137/2005, 29 Odo 256/2005 a 29 Odo 415/2005, ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 964/2005, 29 Odo 1068/2005, 29 Odo 1179/2005 a 29 Odo 1202/2005, ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 61/2006, ze dne 16. února 2006, sp. zn. 29 Odo 338/2005, ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 456/2005 a 29 Odo 537/2005, ze dne 17. května 2006, sp. zn. 29 Odo 646/2006, ze dne 25. července 2006, sp. zn. 29 Odo 268/2006, ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1676/2005 a 29 Odo 1137/2006, ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 66/2006 a ze dne 14. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1586/2005).


V nálezech ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/2004, ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 38/2005 a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 713/2005, se k otázce požadavku na vrácení přeplatků na dani z přidané hodnoty do konkursní podstaty vyslovil (v intencích R 23/2002) i Ústavní soud (v mezích ústavního přezkumu rozhodnutí vydaných soudy ve správním soudnictví).


Posuzovaná věc se od těchto věcí liší toliko v tom, že v ní jde o vrácení započteného přeplatku na dani z příjmu fyzických osob.


Podle Nejvyššího soudu se pak argumentace obsažená v R 23/2002 (na něž se v podrobnostech odkazuje) beze zbytku uplatní i v této věci, což znamená, že ani v této věci není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí žalobou uplatněného nároku.


Dovolací argumenty na téma bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu jen zamlžují podstatu věci. Ta tkví v tom, že je-li započtení úpadcova daňového přeplatku na jeho daňové nedoplatky za trvání konkursu nepřípustné (což ve shodě s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání plyne z R 23/2002), nemohl být nárok na vrácení přeplatku na dani takovým zápočtem konzumován a je nutno se jej domáhat předepsaným postupem vůči správci daně.


Závěr, podle kterého požadavek na vrácení daňového přeplatku musí být uplatněn u správce daně i tehdy, jde-li o přeplatek na jiné dani než na dani z přidané hodnoty (typicky o přeplatek na dani z příjmu) potvrzuje i rozhodovací praxe Ústavního soudu. V nálezech ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. III. ÚS 24/2005, ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. II. ÚS 35/2005, se totiž Ústavní soud zabýval - a to ve stejném duchu jako ve sporech o přeplatky na dani z přidané hodnoty - právě problematikou zápočtu přeplatku na dani z příjmu.


Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadaného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).


Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 a § 142 odst. 1 odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. července 2007


JUDr. Zdeněk Krčmář


předseda senátu