29 Cdo 2235/2000
Datum rozhodnutí: 06.11.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2235/2000-147

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: A. a.s., zast. advokátem, proti žalovanému: W.W., spol. s r.o., zast. advokátem, o 1.513.058,-Kč, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze nyní Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 1323/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2000, čj. 11 Cmo 60/2000 - 131 takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, čj. 11 Cmo 60/2000 131 se v rozsahu výroku II. ohledně částky 166.609,50 Kč a v souvisejícím výroku V. o nákladech odvolacího řízení a dále ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně, v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. listopadu 1999 čj. 26 Cm 1323/92 105 zavázal výrokem I. žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 133.390,50 Kč. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl a výrokem III. zavázal žalobce k povinnosti uhradit žalovanému 166.962,56 Kč.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem ve výroku I. zastavil řízení o odvolání žalovaného. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. ohledně částky 166.609,50 Kč potvrdil s tím, že ohledně částky 1,213.058 Kč zůstal rozsudek nedotčen. Výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 166.962,56 Kč s tím, že žalobce je povinen uhradit předmětnou částku z důvodů náhrady nákladů řízení. Ve výroku IV. odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení právních otázek, které specifikoval. Výrokem V. zavázal odvolací soud žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení před odvolacím soudem částku 6.125,- Kč.

Na základě usnesení Vrchního soudu ze dne 29. ledna 1998 čj. 11 Cmo 239/97 79 kterým byl zrušen výrok II. a III. rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. října 1996 čj. 26 Cm 1323/92 55, dospěl soud prvního stupně k závěru, že z provedených důkazů vyplývá vlastnictví domu v k.ú. S., P., které svědčí zahraniční právnické osobě A., a.s., která certifikátem ze dne 30.8.1991 zmocnila žalobce k přenechání předmětného objektu do užívání třetím osobám. Soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 31.10.1991 mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je od počátku neplatná pro rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť předmětné prostory nebyly podle ust. § 3 odst. 2 stavebně určeny kolaudovány k účelu provozování supermarketu, nebyl dán souhlas národního výboru a ani o něj nebylo žádáno. Smlouvu považoval soud za neplatnou i relativně, pro rozpor s ust. § 40a zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč.zák. ), ve spojení se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, a vyhlášky č. 585/1990 Sb. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor a to proto, že žalovaný není právnickou osobou s nadpolovičním podílem zahraniční majetkové účasti a žalovaný se této neplatnosti dovolal. Soud žalobci přiznal právo na zaplacení nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. v celkové výši 99.673,- Kč. Z částky 1.413.300,- Kč, kterou žalobce považoval za bezdůvodné obohacení, neboť žalovanému poskytoval služby s nájmem spojené, soud přiznal pouze částku 42.717,50 Kč, protože pouze do této částky za elektřinu odebranou v období od 1.7.1992 do 30.9.1992 se žalobci podařilo unést důkazní břemeno.

Žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl změnu petitu tak, aby byl žalovaný povinen zaplatil žalobci částku 300.000,- Kč, a navrhovaný petit pak v průběhu odvolacího jednání upřesnil tak, že požaduje vedle částky 133.390,50 Kč již přiznané soudem prvního stupně, dalších 166.609,50 Kč. Výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 133.390,50 Kč zůstal odvoláním nedotčen.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených před soudem prvního stupně a v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci z nich vyvodil stejné právní závěry. Nájemní smlouvu ze dne 31.10.1991, ve které byl předmět nájmu sjednán na 133 m2 administrativních ploch, 155 m3 bufetu, 900 m2 v jižním křídle budovy, prvé podlaží budovy bez specifikace rozměru a 1000 m2 otevřeného parkoviště, považoval soud za absolutně neplatnou. Relativní neplatnost nemůže přicházet v úvahu, avšak nesprávný právní závěr o možnosti souběhu absolutní a relativní neplatnosti smlouvy nemůže mít na správnost posouzení věci vliv. Nájemní smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a v době jejího uzavření se v ustanovení § 3 odst. 2 věta druhá cit. zákona požadovalo, aby místnosti určené k provozování obchodu a služeb byly pronajímány s předchozím souhlasem národního výboru (orgánu obce). Podle tehdejšího znění ust. § 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb., byla smlouva absolutně neplatná, neboť se nepodařilo prokázat, že by došlo ke splnění podmínky stanovené v ust. § 3 odst. 2 věta druhá cit. zákona. Souhlas orgánu obce podle cit. ustanovení nelze ztotožňovat se souhlasem s umístěním provozovny podle ust. § 15 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v platném znění. Soud dále nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení otázky platnosti uzavřené nájemní smlouvy a jmenovitě, zda by obstála její platnost podle ustanovení obč.zák. o nájmu (nájmu části nemovitosti) a otázky posouzení, zda se na danou věc vztahovala tzv. cenová regulace ve smyslu vyhlášky č. 585/1990 Sb., neboť jsou pro právní posouzení věci bezvýznamné.

148

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně aplikoval právo na zjištěný stav, protože předmětnou nájemní smlouvu posuzoval podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Namítá, že nájemní smlouva byla sice uzavřena za účinnosti zákona č. 116/1990 Sb., avšak podle ustanovení § 1 se tento zákon vztahuje pouze na nebytové prostory a na byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Předmětem nájmu podle smlouvy ze dne 31.10.1991 byla část objektu ( relativně samostatné jižní křídlo objektu č.p. 971 a pozemek o výměře 1.000 m2 ). Vůlí účastníků nebylo, aby předmětem nájmu byly nebytové prostory v uvedeném objektu a není proto možné posuzovat výše uvedenou nájemní smlouvu podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ale podle ustanovení § 663 a násl. obč.zák. Dovolatel je toho názoru, že pokud by odvolací soud posuzoval nájemní smlouvu ze dne 31.10.1991 podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, musel by dojít k závěru, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena platně a že není možné na předmětný vztah aplikovat vyhlášku č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, protože nájemné za nájmy nemovitostí nebo jejich části nebylo právními předpisy regulováno.

Pro případ, že by závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy byl správný, nezbylo by než vydat si vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, popř. poskytnout peněžitou náhradu. Žalovaný by tak musel žalobci poskytnout peněžitou náhradu ve výši tržního nájmu a nikoli ve výši stanovené na základě vyhlášky č. 585/1990 Sb., neboť podle ust. § 1 odst. 2 uvedené vyhlášky maximální sazby platí pro všechny fyzické a právnické osoby, kromě cizích státních občanů, zahraničních právnických osob a fyzických nebo právnických osob s nadpolovičním podílem zahraniční majetkové účasti , přičemž žalobce byl právnickou osobou se stoprocentní zahraniční majetkovou účastí. Nebyl dán žádný důvod, aby podkladem pro výpočet bezdůvodného obohacení byla vyhláška č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání má náležitosti, předepsané zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu níže uvedeném.

Ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. - připouští.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se nepodávají, a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Rovněž z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť napadený výrok rozsudku není výrokem měnícím, ale potvrzujícím. Použitelné není ani ustanovení § 239 odst 1 o. s. ř, neboť přípustnost dovolání odvolací soud svým výrokem nevyslovil.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Citované ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vystihuje situaci, kdy princip diformity (jakožto východisko pro založení přípustnosti dovolání) se může uplatnit jen zprostředkovaně, jelikož v důsledku vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího (§ 226 o.s.ř.) jsou jejich po sobě jdoucí rozhodnutí naopak navzájem konformní. O diformitu v tomto pojetí nejde, jestliže v dřívějším rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak; je třeba splnit i podmínku, že pozdější (potvrzené) rozhodnutí je přímým důsledkem závazného právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí. Autonomie soudu prvního stupně musí být natolik potlačena, že pro pozdější rozhodnutí je určující nikoli jeho původní právní názor, ale právní názor odvolacího soudu; mezi tímto závazným právním názorem a pozdějším rozhodnutím musí být vztah příčinné souvislosti.

O takovýto výrok rozsudku se v daném případě nejedná. Nezbývá proto než posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., ve kterém spatřuje přípustnost sám dovolatel.

Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky.

Dovolatel navrhl odvolacímu soudu dvě otázky, pro které požadoval vyslovení přípustnosti dovolání. Navrhoval posouzení otázky platnosti uzavřené nájemní smlouvy a jmenovitě, zda by obstála její platnost podle ustanovení obč. zák. o nájmu (nájmu části nemovitosti) a dále otázky posouzení, zda se na danou věc vztahovala tzv. cenová regulace ve smyslu vyhlášky č. 585/1990 Sb. Z podaného dovolání vyplývá, že takto specifikované otázky dovolatel považuje za otázky zásadního právního významu podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel namítá, že projevy vůle obou účastníků směřovali k tomu, aby došlo ke sjednání nájemního vztahu podle ust. § 663 a násl. obč.zák., neboť byla pronajata část nemovitosti jako celek.

149

Dovolací soud považuje rozhodnutí odvolacího soudu při posuzování neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 31.10.1991 za správné, neboť předchozí souhlas obecního úřadu podle § 3 odst. 2 ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, je resp. byl nutný i v případě, je-li předmětem nájmu nemovitost, jejíž součástí jsou nebytové prostory stavebně určené k provozování obchodu a služeb. Možnost posoudit nájemní smlouvu z hlediska dalších rozhodných skutečností (zejména co do obligatorních obsahových náležitostí smlouvy) jako smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák. tím není dotčena. Pokud tedy považoval odvolací soud výše uvedenou nájemní smlouvu jejímž předmětem měly být nebytové prostory (133 m2 administrativních ploch, 155 m3 bufetu, 900 m2 v jižním křídle budovy, prvé podlaží budovy bez specifikace rozměru a 1000 m2 otevřeného parkoviště), za absolutně neplatnou z důvodu neudělení souhlasu podle ust. § 3 odst. 2 citovaného zákona, postupoval tak v souladu s konstantní judikaturou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 1502/97, publikované v příloze I. časopisu Soudní judikatura z roku 2000). Odvolací soud správně zvolil režim zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, protože nedovodil, že by se jednalo o nájem nemovitosti jako celku.

Otázka, předložená k dovolacímu přezkumu, zpravidla nečiní napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným ( § 239 odst. 2 o. s. ř.), jestliže ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou.

Dovolatel dále nesouhlasí s aplikací vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor s tím, že žalobce byl právnickou osobou se stoprocentní zahraniční majetkovou účastí a nebyl tedy dán žádný důvod, aby podkladem pro výpočet bezdůvodného obohacení byla citovaná vyhláška.

V tomto směru je dovolání ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné a důvodné, a to v rozsahu částky 166.609,50 Kč, ohledně níž odvolací soud ve výroku II. potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.

Otázka aplikace cenové regulace podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. je totiž otázkou zásadního právního významu a nelze mít za to, že je otázkou bezvýznamnou, jak dovodil odvolací soud.

Výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by tudíž nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, může výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy, pouze za předpokladu, že se na tento subjekt cenová regulace nevztahuje podle ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, v platném znění. Odvolacímu soudu nezbývá, než se s tímto aspektem ve svém rozhodnutí vypořádat. Dovolací soud došel k závěru, že při zjišťování výše bezdůvodného obohacení, tj. obvyklé ceny, je nutno vzít cenovou regulaci v úvahu a rozhodnout, zda a do jaké výše nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se tato regulace promítá.

Z tohoto důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výše vymezeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ust. § 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.)

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 6. listopadu 2001

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu