29 Cdo 2218/2015
Datum rozhodnutí: 08.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 234c odst. 1 o. s. ř.



29 Cdo 2218/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobkyně PERSEID.CZ s. r. o. , se sídlem v Prachaticích, Jánská 123, PSČ 383 01, identifikační číslo osoby 26 06 86 56, proti žalovaným 1) M. D. , 2) T. D., oběma zastoupeným JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, PSČ 746 01 a 3) Z. V., zastoupenému Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, PSČ 370 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1250/2013, o dovolání prvního a druhého žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2015, č. j. 8 Cmo 436/2014-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:


Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) směnečným platebním rozkazem ze dne 18. října 2014, č. j. 13 Cm 1250/2013-18, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 7.204.640,- Kč s 6% úrokem od 18. července 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 24.015,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 451.309,- Kč.
Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky.
Podáním ze dne 2. května 2014 žalobkyně vzala žalobu vůči třetímu žalovanému zpět, a to s odkazem na (mezi těmito účastníky uzavřenou) dohodu o narovnání.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 13 Cm 1250/2013-66, zrušil shora uvedený směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným (výrok I.), řízení ve vztahu mezi těmito účastníky zastavil (výrok II.), rozhodl, že žalobkyně a třetí žalovaný nemají nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a vyhověl návrhu, že do řízení vstupuje na místo žalobkyně JUDr. D. Č., bytem v P. K. (výrok IV.).
K odvolání první a druhého žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. února 2015, č. j. 8 Cmo 436/2014-75, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali první a druhý žalovaní dovolání, namítajíce, že zanikl-li narovnáním dluh třetího žalovaného, musel tento dluh zaniknout (i) vůči ostatním žalovaným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání první a druhého žalovaných, které směřuje posuzováno podle jeho obsahu proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ohledně zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení ve vztahu ke třetímu žalovanému, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považují za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 a ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že dovoláním napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu nijak nezasahuje do práv a povinností dovolatelů, když se týká (jen) vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že Krajský soud v Ostravě usneseními ze dne 29. května 2015, č. j. KSOS 14 INS 26921/2013-A-12 a č. j. KSOS 14 INS 26924/2013-A-17, zjistil úpadek první žalované a druhého žalovaného a povolil řešení jejich úpadku oddlužením, v důsledku čehož se řízení ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými přerušilo [§ 140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]; na možnost pokračovat v dovolacím řízení, které se týká (jen) vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným, však tato rozhodnutí neměla vliv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2015

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu