29 Cdo 2206/2011
Datum rozhodnutí: 30.04.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 23 ZKV, § 24 ZKV



29 Cdo 2206/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně BUCENTAURO TRADE, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Kamzíková 544/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26729989, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi , bytem v Praze 10, Kodaňská 45, PSČ 101 00, jako správci konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r.o., identifikační číslo osoby 48 03 96 91, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 92/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 10 Cmo 172/2010-207, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2010, č. j. 16 Cm 92/2006-171, určil, že žalobkyně má za úpadcem VELTEX spol. s r. o. vykonatelnou pohledávku II. třídy ve výši 112.530.920,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že má vůči úpadci další pohledávku ve výši 3.314.418,24 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Přitom zejména zdůraznil, že:
1/ Žalobkyní přihlášená pohledávka [vzniklá podle smlouvy o úvěru číslo 44-029-93, uzavřené dne 6. října 1993 mezi Investiční bankou, akciovou společností jako věřitelkou (dále jen banka ) a pozdějším úpadcem jako dlužníkem (dále jen smlouva o úvěru )] je pohledávkou vykonatelnou, jež byla přiznána pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. března 2004, č. j. 14 C 149/2003-163.
2/ Smlouva o úvěru je platným právním úkonem, když obsahuje všechny podstatné náležitosti vyžadované pro tento smluvní typ ustanovením § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), přičemž banka také na jejím základě poskytla pozdějšímu úpadci úvěr ve sjednané výši 70.000.000,- Kč.
3/ Žalovaný při přezkumném jednání konaném dne 16. února 2006 účinně popřel pouze pravost přihlášené pohledávky, neboť nedílnou součástí popření nebylo tvrzení žalovaného o skutečné výši pohledávky. V projednávané věci se tak soudy mohly zabývat pouze základem uplatněného nároku.
4/ Bez zřetele k výše uvedenému námitky žalovaného k nesprávné výši přihlášené pohledávky (založené na tvrzení, že část jistiny přihlášené pohledávky zanikla uspokojením v exekučním řízení) neobstojí ani v rovině věcné argumentace, když názor úpadce , že plnění získané v exekučním řízení prodejem jeho nemovitostí bylo nutné nejprve započíst na jistinu a až poté na příslušenství, nemá oporu v platné právní úpravě, resp. je v rozporu nejen s ustanovením § 330 odst. 2 obch. zák., nýbrž i s ustanovením § 337c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), upravujícím pořadí pohledávek při výkonu rozhodnutí prodejem movitých a nemovitých věcí.
5/ Opodstatněnou není ani argumentace žalovaného, podle níž žalobkyně uplatnila v rozporu s ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), v žalobě jiné pohledávky než v přihlášce. Právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze na existenci této pohledávky usuzovat, nikoli pouhou právní kvalifikaci pohledávky. V posuzované věci se přitom žalobkyně jiných skutečností než těch, které uvedla v přihlášce, v žalobě neodvolávala; v žalobě vylíčila ve shodě s přihláškou, že jí výše označeným rozsudkem nalézacího soudu byla přiznána pohledávka vůči úpadci ze smlouvy o úvěru a že tato pohledávka byla usnesením exekučního soudu částečně uspokojena. Přitom tím, že při specifikaci výše jistiny v přihlášce vycházela z pravomocného soudního rozhodnutí a že v reakci na obranu žalovaného upřesnila výši jistiny a příslušenství v průběhu řízení, nijak nevybočila z mezí daných ustanovením § 23 odst. 2 ZKV.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatel polemizuje se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož banka poskytla pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 70.000.000,- Kč. Tím totiž posuzováno podle obsahu dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který nemá u dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolatel k dispozici a z nějž závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
V rovině právního posouzení pak dovolatel brojí především proti závěru odvolacího soudu, podle něhož soudy mohly v posuzovaném případě zkoumat pouze základ žalobou uplatněného nároku, nikoli již jeho výši, neboť žalovaný popřel při přezkumném jednání konaném dne 16. února 2006 jen pravost pohledávky, kterou žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek úpadce. Posouzení této otázky nečiní v poměrech dané věci napadené rozhodnutí zásadně právně významným již proto, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí rovněž na dalším (dovoláním ovšem již nezpochybněném) závěru, podle kterého námitka nesprávné výše žalobkyní přihlášené pohledávky neobstojí ani v rovině věcné argumentace, když z výtěžku získaného prodejem nemovitostí pozdějšího úpadce v exekučním řízení byly v souladu s ustanovením § 337c odst. 4 o. s. ř. přednostně uhrazeny (vzhledem k tomu, že rozdělovaná podstata nepostačovala k uspokojení celé jistiny a příslušenství vymáhané pohledávky žalobkyně) nejprve úroky, úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě postačuje k vyhovění (resp. k zamítnutí) žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno; přezkum posouzení dovoláním zpochybněných právních otázek totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost v této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je navíc napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou. Již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 76/2002 ) Nejvyšší soud formuloval zabývaje se výkladem ustanovení § 23 a § 24 ZKV závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu.
Přitom závěry obsažené v R 76/2002 vycházejí ze závěrů obsažených již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud (pod bodem XXXI.) dovodil, že výše pohledávky je popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak úpadce dluží méně, než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že úpadce nedluží nic, představuje popření pravosti pohledávky).
S těmito závěry je oproti mínění dovolatele právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že žalovaný popřel při přezkumném jednání jen pravost pohledávek žalobkyně) v souladu, když z popěrného úkonu žalovaného (jak byl jeho obsah zjištěn soudy nižších stupňů) nelze při absenci údaje o odlišné (jiné než nulové) výši přihlášených pohledávek dovodit, že by jím měla být popřena (vedle pravosti) též výše přihlášených pohledávek.
Důvod, pro který dovolatel popřel pohledávku co do pravosti (pohledávka nevznikla, úvěr nebyl poskytnut) k závěru o potřebě zamítnutí byť části návrhu (v rozsahu napadeného výroku) nevede (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2012, pod číslem 54).
Ze shodných důvodů, pro něž Nejvyšší soud nepřipustil věcný přezkum napadeného rozhodnutí pro řešení předchozí otázky, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani výhrada dovolatele, že přihlášená pohledávka žalujícího konkursního věřitele není pohledávkou vykonatelnou. Jakkoli totiž měl odvolací soud spornou pohledávku za vykonatelnou, nelze přehlédnout, že odvolací soud se pravostí popřené pohledávky a její důvodností co do výše zabýval také věcně, přičemž uzavřel, že smlouva o úvěru je platným právním úkonem, na jehož základě banka pozdějšímu úpadci dohodnutý úvěr také poskytla. Ve vztahu k těmto závěrům přitom Nejvyšší soud důvod připustit dovolání neměl (závěry soudů nižších stupňů o platnosti smlouvy o úvěru dovolatel nijak nezpochybňuje, závěr o čerpání úvěru je pak závěrem skutkovým, k jehož zpochybnění může dojít jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani ve výkladu ustanovení § 23 odst. 2 ZKV, jde-li o soulad právního důvodu pohledávky uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a v žalobě o určení pravosti přihlášené pohledávky. Potud má právní posouzení věci odvolacím soudem za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, když závěr, podle něhož právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu § 20 odst. 2 a § 23 odst. 2 ZKV je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, a nikoli právní kvalifikaci, přičemž jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu přihlášené pohledávky není, Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněném pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 25a odst. 1 ZKV. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu