29 Cdo 2180/98
Datum rozhodnutí: 26.09.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2180/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. František Faldyny, CSc., JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce V. B., proti žalovanému J. S., zast. advokátem o zaplacení 3,000.000,- Kč s přísl. ze směnky, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, čj. 5 Cmo 551/96 - 59, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, čj. 5 Cmo 551/96 - 59 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 1997, čj. 5 Cmo 551/96 - 59 změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 1996, čj. 19 Cm 368/95 - 46, jímž tento soud zamítl žalobu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3,000.000,- Kč s úrokem 6% od 13. 8. 1997 do zaplacení a odměnu 10.000,- Kč ze směnky a dále na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 140.960,- Kč a 5.140,- Kč; dále odvolací soud rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že ze zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že směnka obsahuje údaj o datu vystavení 17. července 1994 a ohledně platebního místa uvádí - splatno v L.". Dále bylo zjištěno, že dne 13. 7. 1994 zaplatil žalovaný žalobci jako část zálohy na budoucí dílo 5,000.000,- Kč hotově a následující den, 14. 7. 1994, bylo mu žalobcem vráceno 3,000.000,- Kč v hotovosti.

Pokud jde o platnost směnky z hlediska místa placení, je odvolací soud toho názoru, že s ohledem na ust. čl. I. § 75 bod 4 a § 87 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb. postačuje na směnce jen údaj města nebo obce s tím, že adresa pro presentaci směnky vyplývá z ust. § 87 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb.

Dále odvolací soud uvedl, že ust. čl. I. § 17 zák. č. 191/1950 Sb. umožňuje, aby zejména ve vztahu k prvému majiteli směnky, k remitentovi, namítal dlužník i okolnosti, které nejsou založeny přímo na směnečné listině, ale vyplývají z jiných jejich vztahů. Směnka však dává majiteli právo na plnění a je na žalovaném, aby se tomuto právu ubránil; majitel směnky proto sám nemusí žádný důvod směnky prokazovat a skutečnost, že tento důvod neprokázal, nemůže být bez dalšího přičítána k jeho tíži.

Tvrdil-li žalovaný, že nevěděl, že podepisuje směnku, tedy že šlo o omyl ve směnce, odvolací soud konstatoval, že pokud jde o vztahy mezi podnikateli, je nutno zvláště zdůraznit zásadu, že podepsaný odpovídá za své podpisy na listinách a je povinen dbát potřebné opatrnosti při jejich podpisu. Při tom k podpisu směnky mělo dojít, jak odpůrce tvrdí, u příležitosti vrácení zálohy, tedy v situaci, kdy si účastníci měli předávat v hotovosti sumu Kč 3,000.000,-. Tedy již přepočítání této sumy vyžadovalo zcela konkrétní podmínky a je zcela nesmyslný předpoklad, že by účastníci takovou hotovost přepočítávali, aniž by byli schopni rozpoznat bankovky a jejich počet, který i za předpokladu použití nejvyšší tehdy možné nominální hodnoty musel dosahovat nejméně několika stovek kusů. Potom ovšem by muselo být dbalému podpisujícímu zřejmé, že podepisuje směnku, když sporná směnečná listina obsahuje slovo směnku" v textu listiny, ale i nadpis SMĚNKA" mimo vlastní text, tedy zvýrazněně. Tedy i za nikoliv ideálních světelných podmínek mělo být zjištěno, že jde o směnku. Pokud ovšem podepisující nevěnoval listině dostatečnou pozornost, nelze to teď přičíst v jeho prospěch.

Bylo-li dále namítáno, že směnka směřovala proti vrácení zálohy a suplovala tedy potvrzení o převzetí peněz, odvolací soud uvedl, že ze směnky žádný důvod nevyplývá. Z jejího datování však je zřejmé, že měla být vystavena až o tři dny později, to je 17. 7. 1994. Důvod, proč by se měla směnka vůbec vázat na vrácení zálohy a proč v takovém případě byla datována až o tři dny později, nebyl nijak spolehlivě objasněn. Při tom u tohoto typu směnky z datování směnky nic nevyplývá, neboť jde o směnku se splatností k pevnému datu a tedy z okolnosti, zda byla vystavena s větším nebo menším předstihem před splatností, nevyplývá vůbec nic. Není žádný rozumný důvod, proč by měla být směnka vystavená dne 14. 7. datována až dnem 17. 7. 1994. Tedy pochybná je souvislost směnky s uvedeným jednáním.

Přesvědčivé není ani tvrzení, že jen z důvodu nepřiměřenosti záloh byla vrácena částka Kč 3,000.000,-. Je nepochybné, že předchozího dne 13. 7. 1994 vyplatil odpůrce navrhovateli částku Kč 5,000.000,- v hotovosti, tedy v tento okamžik zřejmě považoval zálohu za přiměřenou. Přitom písemná smlouva byla podepsána až koncem roku 1994 a tedy neměl povinnosti takovou částku zaplatit jinak, než na základě neformálního ujednání mezi účastníky. Pak během 24 hodin zjistí, že jde o zálohu nepřiměřenou a následuje zpětná opět hotovostní platba Kč 3,000.000,-. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že dne 14. 7. 1994 k výplatě Kč 3,000.000,- došlo. Tvrzený důvod této platby tedy jen jako prosté vrácení zálohy, aniž byly k tomu i jiné důvody, však přesvědčivý není.

Tedy za těchto okolností nelze považovat za prokázané, že odpůrce podepsal směnku omylem ve směnečné listině a nelze považovat ani za prokázané, že směnka nedopatřením směřovala proti vrácení přeplacené části zálohy a tedy důvod vlastně vůbec neměla.

S ohledem na to, že směnka zakládá zásadně právo na zaplacení částky v ní uvedené, je nutno dospět k závěru, že odpůrce se povinnosti směnku zaplatit neubránil. Proto odvolací soud podle § 220 o.s.ř. napadený rozsudek změnil a návrhu nevyhověl.

S ohledem na tento závěr nebylo důvodu připustit dovolání, jak se toho domáhal navrhovatel.

Dovoláním ze dne 5. 1. 1998 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu.

V dovolání žalovaný uvedl, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a je podáváno z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. a rozsudek odvolacího soudu je napadán v celém rozsahu.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že žádný z rozhodujících soudů se nevypořádal s aktivní a pasivní legitimací žalobců a žalovaných; podstata problému spočívá v tom, zda sporná směnka byla vyhotovena mezi osobami fyzickými při jejich podnikatelské činnosti nebo mezi osobami fyzickými ve vztahu občanskoprávním. S důkazy navrhovanými žalovanými k této otázce se soudy nevypořádaly, přičemž to má podstatný vliv na běh lhůt a další průběh řízení.

Soud prvního stupně zejména nevyjasnil označení účastníků řízení uvedená v žalobě, a ve svém konečném rozhodnutí připustil změnu označení účastníků tak, že žalobcem označil V. B. a žalovaným J. S. Odvolací soud poté, aniž by rozhodl o záměně, označil žalobce jako V. B. a rozhodl věc jako věc obchodní.

Podle dovolatele se soudy nevypořádaly s jeho návrhy a neprovedly navrhované výslechy ekonomky žalobce paní E. D., dále pana Ing. D. a paní N., které mohly vyjasnit otázku aktivní a pasivní legitimace. Totéž platí o provedení důkazů pokladním deníkem, účetní evidencí, účty žalobce, z nichž by vyplynulo, že došlo k podvržení sporné směnky žalovanému a vyjasnilo by poskytování záloh a vrácení 3,000.000,- Kč žalovanému dne 13. 7. 1994, datum vystavení výdajového dokladu žalobce ze dne 14. 7. 1994 na částku 3,000.000,- Kč při současném zničení sporné směnky a vystavení směnky na 3,000.000,- Kč ze dne 17. 7. 1994.

Dovolatel pokládá uvedené skutečnosti za kausální námitky dle čl. I., § 17 zák. č. 191/1950 Sb. a soudy se měly v těchto souvislostech zabývat krytím nedluhu spornou směnkou.

Dále dovolatel namítá, že žalobce neprokázal, že směnku předložil v den splatnosti k proplacení a touto skutečností se soudy nezabývaly. Žalobce pouze uvedl, že se tak stalo dne 12. 8. 1994, ale neuvedl kdy, v kolik hodin a na jakém místě tento úkon provedl. Tyto údaje jsou podle dovolatele způsobilé vznést jasno do obchodních vztahů účastníků, ale i do důvodnosti a oprávněnosti kausálních námitek žalovaného.

Dovolatel dále uvedl, že nedotčena zůstala také otázka, kdo na směnce rukou dopisoval údaje, když směnka byla vyhotovena počítačem a tyto údaje původně na směnce nebyly.

S ohledem na uvedené se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nedostatečného dokazování a závěry v něm uvedené nemají oporu v provedeném dokazování a v navrhovaných důkazech, které soudy neprovedly a proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného ze dne 5. 1. 1998 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem, a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Uplatněnými dovolacími důvody je to, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.].

Dovolací soud k námitce dovolatele ohledně označení účastníků, jejich legitimace a posouzení jejich vztahů ze spisu zjistil, že v žalobě ze dne 22. 2. 1995 byl žalobce označen jako V. B., podnikatel, firma: V. B. - D.," a žalovaný byl označen jako J. S., podnikatel, firma: A. - M. J. S.

V podání ze dne 24. 5. 1995 žalobce upravil označení žalobce i žalovaného tak, že namísto slova firma" uvedl slova obchodní jméno" a žalovaného označil jako J. S. - A. - M.".

V protokole o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 6. 1995 žalobce resp. jeho právní zástupce vysvětlil provedené označení účastníků a požádal, aby byl žalobce označen jako V. B. a žalovaný jako J. S. a zároveň prohlásil, že sporná směnka se týká obchodní činnosti obou účastníků. Taktéž žalovaný při tomto jednání uvedl, že se nejedná o vztah mezi dvěma fyzickými osobami, ale o zálohu poskytnutou navrhovatelem odpůrci na výstavbu autoservisu".

Při jednání dne 9. 1. 1996 u soudu prvního stupně žalobce uvedl, že směnka byla podepsána žalovaným jako fyzickou osobou a žalobce půjčil žalovanému 3,000.000,- Kč jako fyzická osoba, byť k tomu použil prostředky získané podnikáním.

Krajský soud Ústí nad Labem ve výroku rozsudku ze dne 28. 3. 1996, čj. 19 Cm 368/95 - 46 rozhodl o připuštění změny označení účastníků tak, že žalobce byl označen jako V. B., P. O. a žalovaný jako J. S. s tím, že nejde o procesní společenství a po vysvětlení žalobce se na obou stranách jednalo o jednu osobu nikoli dvě".

Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 1997, čj. 5 Cmo 551/96 - 59 označil žalobce jako V. B., podnikatele, obchodní jméno V. B." a žalovaného jako J. S." a z odůvodnění rozsudku, popř. z protokolu o jednání před odvolacím soudem z 11. 11. 1996 nevyplývá, proč byli účastníci řízení, zejména žalobce, označeni odchylně od označení v rozsudku soudu prvního stupně po provedené změně.

Z kopie směnky založené ve spise datované dnem 17. července 1994 vyplývá závazek J. S. zaplatit V. B., P. O. dne 12. srpna 1994 částku 3,000.000,- Kč.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nevycházel z označení účastníků řízení, které provedl žalobce při jednání dne 14. 6. 1995 a poté soud prvního stupně ve svém výše uvedeném rozsudku, a zejména žalobce označil rozdílně, a to i s označením uvedeným ve směnce ze 17. července 1994.

Uvedený nedostatek, zejména v označení žalobce, nelze pokládat ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. za takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť i přes toto pochybení jsou účastníci řízení dostatečně identifikováni.

Dovolací soud se dále zabýval tzv. kausální námitkou žalovaného spočívající v podstatě v tom, že žalovaný tvrdí, že předmětnou směnkou byl kryt nedluh, resp. že směnka nahrazovala potvrzení o převzetí peněz a žalovaný k tomu navrhl důkazy výslechem ekonomky žalobce paní D., která měla roztrhat směnku ze 17. 7. 1994 před žalovaným a předložila mu namísto toho k podpisu antedatovaný výdajový doklad ze 14. 7. 1994 o výplatě 3,000.000,- Kč žalovanému a paní N., pracovnice žalovaného, která měla roztrhanou směnku hodit do koše.

Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný přípisem ze dne 11. 1. 1996 navrhl k prokázání svých tvrzení o roztrhání směnky a jejím nahrazení výdajovým dokladem ze 14. 7. 1994 výslech výše uvedených svědkyň a tento návrh zopakoval při jednání soudu prvního stupně dne 28. 3. 1996, jak o tom svědčí protokol o tomto jednání; dále byl navržen též důkaz magnetofonovým záznamem rozhovoru paní D. se žalovaným.

Soud prvního stupně výslech uvedených svědkyň neprovedl, neboť vycházel z toho, že žalobce neprokázal, že by žalovanému předal částku 3,000.000,- Kč dne 14. 7. 1994 a poté tutéž částku ještě dne 17. 7. 1994 a proto uvěřil tvrzení žalovaného, že uvedená částka mu byla vrácena jenom jednou a že jde o vrácení části záloh poskytovaných v rámci výstavby autoservisu, a to na základě později, tj. dne 20. 12. 1994, uzavřené smlouvy o dílo o výstavbě autoservisu mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem.

Odvolací soud při jednání dne 11. 11. 1997 vycházel z písemného vyjádření žalovaného z 11. 11. 1997, předloženého při jednání, které bylo při jednání přečteno. Ve vyjádření žalovaný opět namítal tzv. kauzální námitku s tím, že byl kryt směnkou nedluh. Na částku 3,000.000,- Kč vrácenou žalobcem žalovanému z dříve žalobci poskytnuté zálohy 5,000.000,- Kč si žalobce nechal podepsat směnku, po 14-ti dnech se směnkou navštívila ekonomka navrhovatele odpůrce s tím, aby ji podepsal výdajový doklad na částku 3,000.000,- Kč a poté směnku roztrhala a hodila do koše", přičemž byla roztrhána pouze kopie směnky.

Žalovaný při jednání dne 11. 11. 1997 u odvolacího soudu podle protokolu o jednání výslovně nenavrhoval výslech ekonomky žalobce paní D. a dále paní N. k uvedeným skutečnostem.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud mj. uvedl, že vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně. Tento soud, s ohledem na odůvodnění svého rozsudku, jak je uvedeno výše, neprováděl dokazování k uplatněné tzv. kauzální námitce a v tomto směru jeho rozsudek neobsahuje žádná skutková zjištění. Přesto odvolací soud učinil závěry zejména o tom, že důvod, proč by se měla směnka vůbec vázat na vrácení zálohy ..... nebyl spolehlivě objasněn", a dále, že není žádný rozumný důvod, proč by měla být směnka vystavená dne 14. 7. datována až dnem 17. 7. 1994. Tedy pochybná je souvislost směnky s uvedeným jednáním". Odvolací soud dále mj. dovodil, že nelze považovat ani za prokázané, že směnka nedopatřením směřovala proti vrácení přeplacené části záloh, a tedy důvod vlastně vůbec neměla".

Podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat tehdy, je-li řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mezi tyto vady patří mj. skutečnost, že soud nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, ačkoliv potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) a dále takovou vadou je i to, pokud odvolací soud hodnotí důkazy provedené soudem prvního stupně odchylně, aniž by důkazy v řízení zopakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

V posuzovaném případě, jak již bylo uvedeno, vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, žádné skutkové zjištění k tzv. kauzální námitce neprováděl, tj. ke skutečnosti, že směnka směřovala proti vrácení části zálohy ve výši 3,000.000,- Kč a nahrazovala potvrzení o převzetí této částky, představující vrácenou část zálohy. Přesto odvolací soud uzavřel, že je pochybná souvislost směnky s uvedeným jednáním", tj. vrácením části zálohy, ačkoliv mj. ze stanoviska žalovaného z 11. 11. 1997, předneseného při jednání odvolacího soudu dne 11. 11. 1997 vyplývala potřeba provést důkaz nejméně výslechem ekonomky žalobce paní D. k objasnění uvedených skutečností.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť řízení trpí vadou uvedenou v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud dospěl k jiným skutkových závěrům než soud prvního stupně, aniž by ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování a dále je zřejmé, že odvolací soud též nezjišťoval ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. rozhodné skutečnosti nutné ke zjištění skutkového stavu, přičemž potřeba jejich provedení z řízení jednoznačně vyplývala. Vzhledem k uvedenému proto nezbylo, než dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.

Vzhledem k tomuto závěru se dovolací soud již nezabýval dalšími námitkami dovolatele, které lze uplatnit v průběhu nového řízení ve věci.

Nejvyšší soud proto podle § 120 odst. 3, § 213 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 3 písm. b) a § 243b odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O nákladech dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. září 2000

JUDr.Ing. Jan H u š e k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová