29 Cdo 2177/99
Datum rozhodnutí: 11.10.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2177/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce B. s.p., zast. advokátkou, proti žalovanému S. O. s.p. v likvidaci, o zaplacení částky 208.890,- Kč s přísl., k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 1997, č.j. 8 Cmo 949/95-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 1997, č.j. 8 Cmo 949/95-46 potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu Ostravě ze dne 6. 2. 1995, č.j. 17 Cm 1028/93-16, kterým tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 208.890,- Kč; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky za dodávku rafinérských výrobků, které byly vyúčtovány fakturou ze dne 14.1.1992. Soud v řízení dospěl podobně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že plnil žalovanému, čímž ani neosvědčil právo na zaplacení žalované částky. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 14. 8. 1997 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.

Jako dovolací důvod žalobce uvedl nesprávné právní posouzení věci soudem (§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.); přípustnost dovolání opírá o ust. § 236 a násl. o. s. ř.

V dovolání žalobce zejména uvedl, že žalovanému dodal dne 14.1.1992 blokové poukázky na benzín a motorovou naftu. Žalobce dále uvádí, že nikdy netvrdil, že by mezi ním a žalovaným byla uzavřena kupní smlouva, pouze tvrdí, že poukázky žalovanému na základě objednávky dodal a ten je nezaplatil. Pokud žalovaný za odebrané blokové poukázky načerpal palivo a spotřeboval je, došlo na jeho straně k neoprávněnému obohacení, které mělo být vydáno. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací posoudil dovolání žalobce z hledisek ustanovení § 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, má zákonem stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem, který dovolání též sepsal.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. - připouští.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení), jejichž existence zakládá ve smyslu tohoto ustanovení přípustnost dovolání (a ke kterým dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti), ze spisu nevyplývají a ani sám dovolatel přípustnost dovolání z důvodů uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. netvrdí.

Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání v daném případě rovněž nevyplývá, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl rozsudek soudu I. stupně změněn ve věci samé. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť k situaci, kterou dané ustanovení předpokládá, nedošlo.

Stejně tak nelze přípustnost dovolání v souzené věci dovodit z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V úvahu nepřichází ani aplikace § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.

S přihlédnutím ke všem shora konstatovaným skutečnostem dospěl dovolací soud k závěru, že není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání. Za tohoto stavu se již nemohl zabývat věcnými námitkami dovolatele a napadené rozhodnutí přezkoumat z meritorního hlediska.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť dovolatel (žalobce) neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. října 2000

JUDr.Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová