29 Cdo 2172/2011
Datum rozhodnutí: 29.04.2013
Dotčené předpisy: § 43 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř.





29 Cdo 2172/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Děčín I, Plavební 114/13 a 115/15 , se sídlem v Děčíně I, Plavební 114/13, PSČ 405 01, identifikační číslo osoby 25430700, zastoupeného JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 8, PSČ 400 01, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Pavlem Horákem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 36, PSČ 405 02, o zaplacení 9.566,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 50/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 35 Co 469/2010-227, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání žalobce usnesení ze dne 9. září 2010, č. j. 19 C 50/2007-214, jímž Okresní soud v Děčíně odmítl žalobu o zaplacení 9.566,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého brání projednání žaloby její vady, které nebyly odstraněny ani přes výzvu soudu učiněnou v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).
Jde přitom o v pořadí třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 21. března 2008, č. j. 35 Co 979/2007-138, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. června 2007, č. j. 19 C 50/2007-120 (jímž soud prvního stupně žalobu zamítl), vyslovuje závazný právní názor, podle něhož žaloba trpí vadami, jež dosud nebyly postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odstraněny a jež brání jejímu věcnému projednání. Usnesením ze dne 17. června 2010, č. j. 35 Co 77/2010-209, pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. srpna 2009, č. j. 19 C 50/2007-189, (jímž soud prvního stupně žalobu opětovně zamítl). I v druhém kasačním rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že žaloba nadále trpí vadami, jež brání jejímu věcnému projednání.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že žalobce se domáhá zaplacení částky 3.086,- Kč za rok 2004 z titulu nezaplaceného pojištění domu, správy domu, poplatku za výtah a platby za teplo a ohřev teplé vody, a současně uvádí, že z titulu pojištění domu požaduje 27,- Kč, z titulu správy domu 367,- Kč, za výtah 141,- Kč a za teplo a ohřev teplé vody 3.886,- Kč. Tyto částky však v souhrnu činí 4.421,- Kč. Chce-li žalobce rozdíl odečíst, musí uvést, z kterého ze čtyř uplatněných nároků (popřípadě ze všech v určitém poměru) ji odečítá, aby bylo zřejmé, jaké částky jsou předmětem řízení za pojištění, správu, výtah, teplo a ohřev teplé vody.
Taktéž za rok 2005 se žalobce domáhá zaplacení čtyř nároků, a to za opravu a údržbu 744,- Kč, za provozní výdaje domu 36,- Kč, za úklid 60,- Kč a za správu domu 240,- Kč. Současně však požaduje z titulu těchto nároků zaplatit částku 6.480,- Kč. Žaloba je tudíž nesrozumitelná a trpí tak vadou, jež brání jejímu věcnému projednání.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 a § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel, poukazuje na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., dovozuje, že vylíčil veškeré skutečnosti v žalobě i jejím doplnění (učiněném podáním ze dne 5. března 2009), jakož i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Žaloba obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti a nelze ji považovat za neúplnou. Stejně tak není ani nesrozumitelná či neurčitá; dovolatel vylíčil dostatečně a určitě všechny rozhodující skutečnosti, a stejně tak je srozumitelný i údaj o tom, čeho se domáhá, tedy žalobní petit.
Současně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i s námitkou dovolatele, že jiný senát téhož soudu posoudil žalobu v obdobné věci odlišně.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 3, za obdobného užití § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., není však důvodné.
Jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., musí žaloba obsahovat kromě dalších náležitostí též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4, které je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. červnu 2000 veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.).
V literatuře (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 276) ani v soudní praxi (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, či ze dne 17. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), přitom není pochyb o tom, že žalobní petit je nesprávný nejen tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, ale taktéž (bez ohledu na to, že je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný) tehdy, nevychází-li z vylíčených rozhodných skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností (kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout), popř. je-li v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě.
Napadené rozhodnutí přitom uvedené doktrinální a judikatorní závěry plně respektuje; neodstranil-li žalobce přes výzvy soudu výše popsaný rozpor mezi vylíčením rozhodných skutečností a petitem, trpí jeho žaloba vadami, jež brání jejímu věcnému projednání.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému, který se k dovolání vyjádřil, vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen vyhláška ). Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 2 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 535,50 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 3.085,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu