29 Cdo 2168/99
Datum rozhodnutí: 13.09.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2168/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobců: A) J. Ř. a B) S. Ř., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému: Š. A. a.s., o zaplacení částky 1 333 333 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod spis. zn. 9 C 1116/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 1999 č.j. 30 Co 615/98 - 52, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 17. června 1998 č.j. 9 C 1116/97 - 33 uložil žalovanému zaplatit 1. a 2. žalobci částku 1 333 333 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 12. 1. 1997 do zaplacení a zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne 6. 5. 1996 platně smlouva o budoucí kupní smlouvě, v níže se účastníci dohodli i na sankci za odstoupení od smlouvy, s tím, že pokud některá ze smluvních stran nedostojí svému závazku a od smlouvy odstoupí, zaplatí smluvní pokutu ve sjednané výši. Jelikož žalovaný dopisem ze dne 21. 1. 1997 oznámil 1. žalobci, že neuzavře s žalobci kupní smlouvu podle smlouvy o smlouvě budoucí, okresní soud věc posoudil se závěrem, že žalobci mají právo na zaplacení smluvní pokuty podle předmětné smlouvy, přičemž každý žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty podle podílu vlastnictví k nemovitosti (každý žalobce - 1/6 nemovitosti), tedy ve výši 666 666,60 Kč, respektive oba žalobci ve výši 1 333 333 Kč.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 1999 č.j. 30 Co 615/98 - 52 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 333 333 Kč, s příslušenstvím zamítl a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě uzavřená mezi účastníky dne 6. 5. 1996 neobsahuje veškeré podstatné náležitosti, a to zejména konkrétní vymezení předmětu koupě - přesné označení a výměry konkrétních částí pozemků tak, aby se mohla smluvní strana domáhat u soudu podle této smlouvy nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím, respektive,že náležitosti ujednání kupní smlouvy jsou tak neurčité, že činí tuto smlouvu absolutně neplatnou z hlediska ust. § 37 odst. 1 obč. zák. Na základě tohoto právního závěru o neplatnosti předmětné smlouvy pak odvolací soud dovodil, že žalobci se nemohou úspěšně domáhat ani zaplacení smluvní pokuty, jejíž ujednání je součástí této neplatné smlouvy.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s odkazem na ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když odvolacím soudem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolávají se podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nesprávného právního posouzení odvolacím soudem v souvislosti s jeho hodnocením předmětné smlouvy o budoucí kupní smlouvě jako neplatné. Žalobci mají za to, že předmět kupní smlouvy byl dostatečně identifikován uvedením příslušného katastrálního území a obce, konkrétního listu vlastnictví, čísel parcel převáděných pozemků a vytýkají odvolacímu soudu, že nehodnotil věc komplexně z obsahu celé smlouvy, kdy z čl. II. smlouvy bylo patrno, že budou uzavírány posléze dvě kupní smlouvy a tyto smlouvy budou obsahovat dohromady celé pozemky ve výměrách, jak je uvedeno v čl. I. předmětné smlouvy a dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že smlouva je neurčitá také tím, že v ní nejsou uvedeny spoluvlastnické podíly, které a v jakém rozsahu by byly předmětem prodeje. Dovolatelé mají za to, že z předmětné smlouvy je jasné, že spoluvlastníci budou prodávat žalovanému pozemky v celé výši svých podílů. Žalobci dále uvádějí, že i kdyby byl závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné smlouvy správný, měl odvolací soud uvažovat o aplikaci ust. § 41 obč. zák., když ujednání o smluvní pokutě bylo ujednáním vedlejším, a jako takové jej bylo možno, podle názoru dovolatelů, oddělit od ostatních ujednání smlouvy. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. odvolací soud správně posoudil neplatnost smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 6. 5. 1996 a zda ujednání o smluvní pokutě lze ve smyslu ust. § 41 obč. zák. oddělit od ostatního obsahu smlouvy o budoucí kupní smlouvě.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, když odvolací soud aplikoval na danou věc ust. § 37 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě neobsahuje podstatné náležitosti požadované zákonem pro platnost kupní smlouvy, která má být v budoucnu uzavřena.

Podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.

Podle ust. § 40 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

Ve smlouvě o budoucí smlouvě se podle ust. § 50a obč. zák. musí účastníci dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Jedná-li se o smlouvu o budoucí kupní smlouvě o koupi nemovitosti, je podstatnou náležitostí této kupní smlouvy podle ust. § 588 obč. zák. její předmět a cena. Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu (ust. § 46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu ust. § 40 obč. zák., podle jehož ustanovení je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází. Katastrální zákon č. 344/1992 Sb. v ust. § 20 stanoví, že údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Podle ust. § 5 cit. zák. musejí být pozemky v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, označeny parcelním číslem a názvem katastrálního území, ve kterém leží. Jsou-li předmětem převodu vlastnického práva části různých pozemků, musí být tyto části v listině označeny s odkazem na označení v geometrickém plánu, který je podle § 19 cit. zákona neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru. Dostatečná identifikace nemovitostí je zaručena uvedením těchto údajů ve smlouvě, tak aby nebylo možné zaměnit předmět smlouvy s jinými nemovitostmi.

Jde-li tedy o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu /srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. C don 227/96 ze dne 31. 7. 1996, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145/. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. V rozsudku ze dne 28. ledna 1998 sp. zn. 2 C don 1900/96, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 7/1998, s. 175, dovolací soud uvedl, že smlouva o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá a proto neplatná (§ 37 obč. zák.), a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě individualizovány jiným způsobem. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně, nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitostí provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti a v tomto konkrétním případě, které konkrétní části pozemků jsou předmětem toho kterého právního úkonu, v tomto konkrétním případě dvou právních úkonů - dvou kupních smluv. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že na smlouvy o převodu nemovitostí, které podle zákona musí mít písemnou formu, je třeba klást vyšší nároky.

Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§ 161 o. s. ř.) ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (§ 35 obč. zák.).

V dané věci účastníci zvolili k identifikaci předmětu budoucí smlouvy čísla parcel pozemků ale neuvedli již přesnou identifikaci jednotlivých převáděných částí pozemků s odkazem na geometrický plán, který ostatně v době uzavírání smlouvy o budoucí kupní smlouvě nebyl ani zpracován. Označení části pozemků, či jednotlivých pozemků cca 20 ha", či zbývajících cca 30 ha" je takovým vymezením předmětu budoucí smlouvy, které nevyhovuje požadavkům ustanovení § 50a obč. zák. a jak již bylo vysvětleno, nelze tento nedostatek nahradit výkladem projevu vůle. Citované ustanovení totiž požaduje, aby se předmět převodu jako jedna z podstatných náležitostí budoucí smlouvy sjednal přímo ve smlouvě.

Dovolací soud v posuzovaném případě nepřisvědčil ani další námitce dovolatelů, že odvolací soud měl aplikovat ust. § 41 obč. zák., kdy ujednání o smluvní pokutě dovolatelé považovali za vedlejší ujednání, jež bylo možno od ostatních neplatných smluvních ujednání oddělit.

Podle ust. § 41 obč. zák. je neplatná jen ta část právního úkonu, na níž se vztahuje důvod neplatnosti, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Smluvní pokuta je právní prostředek k zajištění závazků. Zajištění má akcesorickou povahu, zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. I dohoda o smluvní pokutě jako zajišťovací prostředek je závislá na existenci hlavního závazku, který je smluvní pokutou zajištěn. Nevznikl-li platně závazek hlavní pro absolutní neplatnost smlouvy, nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy a nemohou ani nastat účinky smluvní pokuty.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy v dané věci naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolateli uplatněného dovolacího důvodu správné.

Podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání žalobců jako nedůvodné zamítnout ( § 243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 13. září 2000

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová