29 Cdo 2162/2010
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: čl. I. § 33 předpisu č. 191/1950Sb.




29 Cdo 2162/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně EXCELENT Brno spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9, Hloubětíně, Poděbradská 56/186, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25 34 74 89, zastoupené Mgr. Michalem Dobešem, advokátem, se sídlem v Brně, Křenová 71, PSČ 602 00, proti žalovanému M. S. , o zaplacení částky 1,400.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 4/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2010, č. j. 9 Cmo 178/2009-90, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2010, č. j. 9 Cmo 178/2008-90, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2008, č. j. 48 Cm 4/2008-34, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení .

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. září 2008, č. j. 48 Cm 4/2008-34, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1,400.000,- Kč s 6% úrokem od 20. prosince 2004 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 4.667,- Kč.
Odvolací soud odkazuje na ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož vlastní směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v projednávané věci domáhá, je neplatná, neboť její splatnost byla stanovena jen na část určitého dne.
Zdůraznil, že má-li jít o směnku splatnou určitého dne (tj. o tzv. směnku fixní), může být doba splatnosti vymezena jen celým tímto dnem, popř. v rámci tohoto dne dobou obvyklou pro směnečné úkony . Určení splatnosti směnky stanovením (jiného) hodinového intervalu určitého dne by totiž v rozporu s platnou právní úpravou vedlo ke zkrácení dlužníkova práva zaplatit směnku s takto určenou splatností během celého dne.
Jestliže v posuzovaném případě, pokračoval odvolací soud, vyznačil výstavce směnky její splatnost uvedením konkrétního dne ( 20. prosince 2004 ) a současně vymezil časový úsek dne splatnosti rozmezím hodin ( od 9,00 do 16,00 hod. ), činí to směnku ve smyslu ustanovení čl. I. § 33 odst. 2 směnečného zákona neplatnou. Na uvedeném závěru přitom podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že údaj vymezující konkrétní časový úsek dne splatnosti nebyl uveden přímo v rubrice určené pro údaj data splatnosti, ale jako doplňující údaj u označení platebního místa směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o neplatnosti směnky, setrvávajíc na názoru, že posuzovaná listina je oproti mínění soudů nižších stupňů i se zřetelem k ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona platnou směnkou vlastní. Splatnost směnky totiž byla v daném případě stanovena na určitý den (tj. 20. prosince 2004), přičemž údaje uvedené u místa placení, včetně předmětného časového intervalu, nelze chápat jako údaj vztahující se ke splatnosti směnky, ale jen a pouze jako údaj vymezující provozní hodiny v místě placení . Potud dovolatelka rovněž odkazuje na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, a v odborné literatuře na názor publikovaný v díle: Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 120.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam ve výkladu ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona směnka vlastní obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona, pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o ( ) splatnosti (§ 33 až 37).
Podle ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona směnka může být vystavena: na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý den (odstavec 1). Směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou jsou neplatné (odstavec 2).
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje její splatnosti se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 3361/2010 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), v obecné rovině na dané téma uzavřel, že shora citované ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona, jež platí i pro vlastní směnku (viz čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona), taxativně určuje způsoby, jakými může být na směnce stanovena splatnost, přičemž směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou výslovně prohlašuje za neplatné. Je-li doba splatnosti na směnce vyznačena způsobem, který požadavkům ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona neodpovídá, neznamená to, že by se k takovému údaji nepřihlíželo (a uplatnila se zásada obsažená v ustanovení čl. I. § 76 odst. 2 směnečného zákona, podle něhož o vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou), ale existence takového údaje na směnce by byla důvodem její neplatnosti.
V intencích výše řečeného nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že směnka se splatností stanovenou s přesností vyšší než na dny (tj. směnka splatná v určitou hodinu, popř. v jinak vymezené části konkrétního dne), je bez dalšího směnkou neplatnou podle ustanovení čl. I. § 33 odst. 2 směnečného zákona, neboť takto určený údaj splatnosti směnky požadavkům ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona neodpovídá (nejde o žádný z taxativně vymezených způsobů stanovení splatnosti směnky). K tomu srov. shodně ve starší odborné literatuře Rouček, F., Jednotný směnečný řád, Praha, 1941, str. 199, Švamberg, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str.52, jakož i Kizlink, K. a Spišiak, J., Zmenkové právo, Bratislava 1944, str. 219, v literatuře soudobé např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 132, popř. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. část. 2. vydání. Linde Praha, a. s., 2006, str. 281; v rozhodovací praxi soudů nižších stupňů pak srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 1998, sp. zn. 5 Cmo 13/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 1999, str. 126).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého právě tímto (z pohledu ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona nepřípustným) způsobem byla stanovena také splatnost směnky, jejíhož zaplacení se žalobkyně v projednávané věci domáhá, však Nejvyšší soud za správný nepovažuje.
Z obsahu směnky (jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) je patrno, že splatnost směnky byla jejím výstavcem určena uvedením konkrétního dne (20. prosince 2004), tedy způsobem, který ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona výslovně připouští. Na tomto závěru přitom nemůže oproti mínění soudů nižších stupňů nic změnit ani to, že v dalším textu směnečného prohlášení (v části, v níž je určeno platební místo směnky), je uveden časový údaj: 9,00 16,00 hod. ; z jeho umístění na směnce (uvedený časový interval není součástí doložky o splatnosti směnky, ale bezprostředně navazuje na údaj platebního místa: Brno, Rosická č. 1, I. patro, dv. č. 1 ) totiž jednoznačně plyne, že účelem tohoto údaje nebylo omezit splatnost směnky jen na část konkrétního dne (výstavce zjevně uvedený údaj ke splatnosti směnky vůbec nevztahoval), nýbrž vymezit dobu, po kterou je možné předložit v platebním místě směnku k placení (jinými slovy, kdy lze proplacení směnky se zřetelem na provozní podmínky v určeném platebním místě reálně očekávat). Platnost směnky tím proto (ani se zřetelem k ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona) nemůže být dotčena.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu