29 Cdo 2139/2011
Datum rozhodnutí: 20.06.2012
Dotčené předpisy: § 5a předpisu č. 248/1992Sb., § 5b předpisu č. 248/1992Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 248/1992Sb., § 7 odst. 4 předpisu č. 248/1992Sb., § 17a předpisu č. 248/1992Sb., § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění do 31.12.2000, § 567 obch. zák., § 578 obch. zák., § 293 obch. zák.




29 Cdo 2139/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Fondu pro prosperitu průmyslu investičního fondu a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 7, V Závětří 4, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45 24 39 99, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, PSČ 110 00, proti žalované PhDr. D. K., zastoupené JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 4, PSČ 120 00, o zaplacení 54,986.715,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 64/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. července 2010, č. j. 14 Cmo 155/2009-236, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. července 2010, č. j. 14 Cmo 155/2009-236 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č. j. 11 Cm 64/2001-211, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 54,986.715,- Kč.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. Dne 16. července 1998 se konala řádná valná hromada (dále jen valná hromada ), na které se mimo jiné projednávala další investiční strategie Fondu pro prosperitu průmyslu investičního fondu, a. s. (dále jen fond ). V přijatém usnesení uložila valná hromada představenstvu, aby investovalo finanční prostředky pouze do velmi likvidních nástrojů finančního a kapitálového trhu, jako jsou termínované vklady, dluhopisy, státní pokladniční poukázky apod. Představenstvo fondu následně v rozmezí od 7. prosince 1998 do 12. ledna 1999 nakoupilo akcie společností Jihočeské lesy, a. s., Lesní společnost Hradec Králové, a. s., Lesy Tábor, a. s., Lesy Protivín, a. s. a Lesní společnost Hořice, a. s. Tyto akcie byly prodány dne 2. května 2000.
2. V době, kdy byly výše učiněné transakce provedeny, byly členkami představenstva fondu žalovaná PhDr. D. K. a PhDr. Z. H., CSc.
3. Dne 7. února 2001 vyzvali akcionáři V. P., J. P., Z. N., T. K. a L. J., vlastnící akcie o souhrnné jmenovité hodnotě tvořící 4,49 % základního kapitálu, v souladu s ustanovením § 182 odst. 1 písm. b) a c) obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) dozorčí radu a likvidátora fondu k postupu podle výše citovaného ustanovení. Následně dne 16. února 2001 podali žalobu o náhradu škody ve výši 54,986.715,- Kč, kterou má představovat finanční ztráta z výše zmíněných transakcí společně s ušlým ziskem, jenž by bylo možné získat uložením finančních prostředků, použitých k nákupu akcií, na termínovaný vklad s 5% úrokem ročně po dobu 15-ti měsíců.
4. Akcionáři jsou přesvědčeni, že provedené nákupy a prodeje akcií, byly pro fond ztrátové a vytýkají představenstvu, že se neřídilo pokynem obsaženým v usnesení valné hromady. Dozorčí rada k tomuto názoru nedospěla, a tudíž neshledala žádný důvod pro podání žaloby na náhradu škody, což se akcionáři dozvěděli dne 2. dubna 2001.
5. Z listiny označené jako Ujednání, které podepsal i fond, vyplývá, že osoby v něm uvedené drží přímo či zprostředkovaně významné majetkové podíly mimo jiné ve výše uvedených lesních společnostech a že hospodářské ukazatele těchto společností mají výrazně rostoucí trend. Fond, z důvodů změny legislativní úpravy, hledal způsob, jak v přiměřeném časovém horizontu vyřešit problém nízké likvidity držené majetkové účasti s vynaložením maximální odborné péče a s přihlédnutím k ocenění jednotlivých akciových titulů. Účastníci byli připraveni po dosažení určité ceny své podíly společně prodat.
6. Samotné obchody s akciemi realizovala na základě obhospodařovatelské smlouvy investiční společností REGION INVEST investiční společnost, a. s.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná neporušila povinnost stanovenou v ustanovení § 194 odst. 4 a 5 obch. zák.
Jednání žalované je podle odvolacího soudu třeba posuzovat právě z pohledu ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák., nikoliv z hlediska důsledků z nákupu a prodeje akcií. V projednávané věci fond, který nesl důkazní břemeno o tom, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, neprokázal splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu dle § 373 obch. zák. Dovodil, že samotná škoda, i kdyby byla prokázána, ještě nezakládá odpovědnost žalované. Ta je jen jedním z členů představenstva, přičemž solidární odpovědnost podle § 194 odst. 5 věty druhé obch. zák. nevzniká všem členů, představenstva, ale jen těm, kteří porušili zákonnou povinnost náležité péče. Směřuje-li žaloba na náhradu škody jen proti jednomu členu představenstva, muselo by být prokázáno, že je to právě jen on, kdo za škodu odpovídá. To v projednávané věci prokázáno nebylo, když žaloba postrádá jakékoli tvrzení a důkazy k tomu, proč ze dvou tehdejších členek představenstva je odpovědnost vyvozována jen vůči žalované.
Podle odvolacího soudu na jednání žalované nedopadá požadavek odborné péče podle § 7 ve spojení s § 17a zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, neboť ten se na členy představenstva investičního fondu vztahoval jen, hospodařil-li investiční fond se svým majetkem sám a nikoli tehdy, svěřil-li hospodaření podle § 7 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. investiční společnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení, zda žalovaná jednala s náležitou péčí, je významné Ujednání. Přitom z hlediska náležité péče žalované není významné, že Ujednání uzavřely společnosti patřící do jednoho koncernu, když postup tam dohodnutý neodporoval § 17 odst. 1 písm. e) zákona č. 248/1992 Sb. Ve světle tohoto aktu nelze podle odvolacího soudu kvalifikovat jednání žalované jako jednání v rozporu s náležitou péčí, aniž by bylo třeba se zabývat tím, zda vůbec měla na transakcích s akciemi (podle ní prováděných výhradně obhospodařovatelskou investiční společností) osobní účast.
Odvolací soud neshledal ani porušení usnesení valné hromady. Vyšel z bodu V. usnesení valné hromady, ze kterého vyplývá, že představenstvu bylo uloženo investovat do velmi likvidních nástrojů finanční prostředky získané při zlikvidnění majetku . Připustil, že není zcela jasné, jak valná hromada tento pokyn mínila, nicméně z jeho znění podle odvolacího soudu nelze dovozovat, že by jej žalovaná nerespektovala. Ze zprávy dozorčí rady, schválené valnou hromadou dne 2. dubna 2001, navíc vyplývá, že předmětné transakce byly provedeny s vynaložením náležité a odborné péče, nešlo v nich o investování finančních prostředků a žádné pochybení neshledala při hloubkové kontrole ani Komise pro cenné papíry.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná svou povinnost podle § 194 odst. 4 a 5 obch. zák. v tehdy platném znění neporušila. Není tedy naplněn jeden ze znaků vzniku odpovědnosti za škodu, a proto se soud dalšími důkazy nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal fond zastoupený akcionáři V. P., J. P. a T. K. dovolání; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Jako právní otázku zásadního právního významu označuje dovolatel především otázku zda je pro posouzení, zda člen statutárního orgánu investičního fondu jednal s náležitou péči, resp. pro posouzení, jakou péči lze po členu představenstva spravedlivě požadovat, relevantní skutečnost, že zákon o investičních společnostech a investičních fondech v § 8 odst. 7 předpokládal, že členy představenstva jsou osoby s potřebnými zkušenostmi a kvalifikací, a dále s tím spojenou otázku zda jsou akcionáři uvedení v § 181 odst. 1 obch. zák., ale i akcionáři obecně, oprávněni očekávat, že člen představenstva takové předpoklady splňuje.
Dovolatel dále pokládá otázku, zda lze po členu představenstva spravedlivě požadovat, aby se zabýval přiměřeností ceny majetkových hodnot při prováděných obchodech, jakož i zda pouhá skutečnost, že obhospodařováním fondu je pověřen třetí subjekt, zbavuje bez dalšího člena představenstva odpovědnosti za následky způsobené právními úkony učiněnými jménem a na účet společnost ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák., v rozhodném znění.
Namítá, že podle jeho názoru by se členem představenstva neměla stát osoba bez patřičných znalostí a zkušeností, přičemž osoby, které hodlají vykonávat funkci člena představenstva investičního fondu, by si tuto skutečnost měly uvědomit, jinak nesou riziko z toho plynoucí. Obsah pojmu náležitá péče by měl být podle dovolatele u člena představenstva investiční společnosti jiný než u člena představenstva běžné obchodní společnosti s tím, že ověření, zda cena zcizovaného majetku není nepřiměřená, by do rámce náležité péče spadat mělo. Dovolatel se proto domnívá, že se člen statutárního orgánu nemůže zprostit své odpovědnosti jen na základě pověření třetí osoby hospodařením s majetkem.
Postupu obou soudů pak dále vytýká, že se vůbec nezabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi transakcí, neboť je nepovažovaly za důležité a spokojily se pouze s podepsaným Ujednáním, přičemž Vrchní soud jen uvedl, že je nepodstatné, že toto Ujednání podepsali členové téhož koncernu, přičemž ovšem tento svůj argument již neodůvodnil.
Závěrem dovolatel namítá vadu řízení spočívající v opomenutí důkazů. Argumentuje, že menšinoví akcionáři mají omezenou možnost opatřit důkazy především pokud jde o dokumenty společnosti. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí i na tom, že dovolatel neprokázal, že se žalovaná na posuzované transakci podílela. Přitom soudy nereagovaly na návrh, aby si předmětné listiny vyžádaly od likvidátora (resp. od osoby pověřené jejich archivací).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěry soudů obou stupňů a poukazuje na to, že cena posuzovaných majetkových hodnot , resp. její přiměřenost, byla posuzována znaleckými posudky.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda svěří-li investiční fond majetek do obhospodařování investiční společnosti podle § 7 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., jsou členové jeho statutárního orgánu povinni jednat s odbornou péčí ve smyslu § 17a tohoto zákona.
Podle § 7 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., ve znění účinném ke dni 31. prosince 2000, platilo, že pokud investiční fond hospodaří se svým majetkem sám, osoby jednající jeho jménem jsou povinny jednat s odbornou péčí (§ 17a) a v souladu se statutem investičního fondu. Dojde-li ke střetu zájmů investičního fondu se zájmy osoby jednající jeho jménem, je tato osoba povinna dát přednost zájmům investičního fondu.
Podle § 5a odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. platilo, že investiční společnost je povinna obhospodařovat majetek investičních fondů s odbornou péčí (§ 17a) s cílem zabezpečit růst nebo výnos tohoto majetku v souladu se zaměřením investiční politiky uvedeným v obhospodařovatelské smlouvě a v souladu s tímto zákonem.
Z ustanovení § 5b odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb. pak se podávalo, že obhospodařovatelskou smlouvou se zavazuje investiční společnost, že bude obhospodařovat majetek investičního fondu, a to i bez jeho pokynu, a investiční fond se zavazuje zaplatit jí za tuto činnost úplatu.
Z uvedeného plyne, že nehospodařil-li investiční fond se svým majetkem sám, ale uzavřel-li obhospodařovatelskou smlouvu s investiční společností, členové jeho představenstva nebyli povinni jednat s odbornou péčí ve smyslu § 17a zákona č. 248/1992 Sb., ale byli povinni jednat (pouze) s náležitou péčí ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Povinnost odborné péče při obhospodařování majetku investičního fondu pak měla obhospodařovatelská společnost. V tom směru je závěr odvolacího soudu správný. Z uvedeného je patrno, že citovaný zákon počítal s tím, že členové představenstva investičního fondu nemusí mít potřebné znalosti k obhospodařování jeho majetku v takovém případě však nesměli obhospodařovat majetek fondu sami, ale museli svěřit jeho obhospodařování investiční společnosti. Při výběru investiční společnosti, při vytváření předpokladů pro její činnost, při (případném) udělování pokynů a při kontrole jejich dodržování pak byli povinni postupovat s náležitou péčí.
Podle § 5b odst. 5 zákona č. 248/1992 Sb. platilo, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se na obhospodařovatelskou smlouvu ustanovení o mandátní smlouvě, pokud bude investiční společnost jednat jménem a na účet investičního fondu nebo o smlouvě komisionářské, pokud bude investiční společnost jednat vlastním jménem na účet investičního fondu.
Podle § 567 odst. 2 a 3 obch. zák. je mandatář povinen uskutečňovat činnost, k níž se zavázal, podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta (odstavec 2). Od pokynů mandanta se může mandatář odchýlit, jen je-li to naléhavě nezbytné v zájmu mandanta a mandatář nemůže včas obdržet jeho souhlas. Ani v těchto případech se však mandatář nesmí od pokynů odchýlit, jestliže je to zakázáno smlouvou nebo mandantem (odstavec 3).
Podle § 578 obch. zák. je komisionář povinen při zařizování záležitosti jednat s potřebnou odbornou péčí podle pokynů komitenta (odstavec 1). Od pokynů komitenta se může komisionář odchýlit, jen když je to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat jeho včasný souhlas. Při porušení této povinnosti nemusí komitent uznat jednání za uskutečněné na svůj účet, jestliže účinnost jednání pro sebe odmítl bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání dověděl (odstavec 2). Podle § 579 odst. 1 obch. zák. je komisionář povinen chránit jemu známé zájmy komitenta související se zařizováním záležitosti a oznámit mu všechny okolnosti, jež mohou mít vliv na změnu komitentových příkazů.
Z uvedeného vyplývá, že součástí povinnosti investiční společnosti při obhospodařování majetku fondu bylo i zkoumat, zda uposlechnutím případného pokynu fondu týkajícího se způsobu obhospodařování jeho majetku, nehrozí vznik škody na majetku fondu a na případnou hrozící škodu fond upozornit. Pokud by se statutární orgán bez vážného důvodu takovým upozorněním neřídil, porušil by povinnost náležité péče.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V projednávané věci odvolací soud učinil závěr o tom, že fond uzavřel obhospodařovatelskou smlouvu s investiční společností (a tudíž na členy představenstva nedopadal požadavek odborné péče) aniž učinil potřebná skutková zjištění, tj. aniž provedl jakýkoli důkaz o jejím uzavření. (Takový důkaz neprováděl vzhledem k zaujatému právnímu názoru ani soud prvního stupně.) V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že odvolací soud dovodil, že pro posouzení, zda žalovaná jednala s náležitou péčí, je významné Ujednání a že ve světle tohoto aktu nelze jednání žalované kvalifikovat jako jednání v rozporu s náležitou péčí aniž vysvětlil, proč tomu tak je a aniž vysvětlil, proč není významné, že Ujednání uzavřely osoby patřící do jednoho koncernu. Součastně přitom, jak uvedeno, vycházel z toho, že měl fond uzavřenou obhospodařovatelskou smlouvu.
K námitkám dovolatele, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval k průkazu, že to byla žalovaná, kdo se podílel na posuzovaných transakcích, Nejvyšší soud uzavírá, že ze shora uvedeného plyne, že průkaz, zda se žalovaná na transakcích podílela, by byl významný pouze tehdy, pokud by transakce nebyly prováděny prostřednictvím obhospodařující investiční společnosti, resp. pokud by přes upozornění této společnosti, že z uděleného pokynu k nákupu akcií hrozí vznik škody, na pokynu trvala.
Správný však není ani závěr odvolacího soudu, že při solidární odpovědnosti členů představenstva nemůže směřovat žaloba na náhradu škody jen proti jednomu ze solidárně zavázaných členů představenstva a muselo by být prokázáno, že je to právě jen on, kdo za škodu odpovídá. Z principu solidarity vyplývá, že je věcí rozhodnutí poškozeného, na kterém ze solidárně zavázaných členů představenstva se náhrady škody domáhá (srov. § 293 obch. zák.). Nepochybně však musí být prokázáno, že se takový člen představenstva na vzniku škody podílel.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, resp. neúplné, neboť vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. června 2012


doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu