29 Cdo 2134/2012
Datum rozhodnutí: 16.05.2013
Dotčené předpisy: § 15 odst. 1 písm. c) ZKV ve znění do 31.12.2007, § 14 o. s. ř., § 15 o. s. ř., § 15b o. s. ř., § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 8 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 420 odst. 1 obč. zák.





29 Cdo 2134/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. K., , zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Libická 1832/5, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ J. Š. , zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, a 2/ České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 120 00, o zaplacení částky 5.200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 35/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 35 Co 23/2008-298, takto:

I. Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 35 Co 23/2008-298, o nákladech řízení, se odmítá .
II. Dovolání proti prvnímu výroku výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 35 Co 23/2008-298, o věci samé, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.574,- Kč , do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 4. května 2007, č. j. 20 C 35/2004-130, uložil Obvodní soud pro Prahu 2 první žalované J. Š. (dále jen žalovaná ) zaplatit žalobci J. K. částku 5.200.000,- Kč (bod I. výroku) a dále zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení téže částky vůči druhé žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (bod II. výroku), jakož i v rozsahu, ve kterém žalobce požadoval po obou žalovaných zaplacení sedmnáctiprocentního úroku z prodlení z částky 5.200.000,- Kč od 22. června 2000 do zaplacení (bod III. výroku). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce jako prodávající uzavřel dne 21. srpna 1997 se společností LUPEMI s. r. o. (dále též jen společnost L ) jako kupující kupní smlouvu, kterou na kupující převedl označené nákupní středisko (označené nemovitosti) za dohodnutou kupní cenu ve výši 5.200.000,- Kč (dále též jen kupní smlouva )
2/ Žalobce uzavřel dne 29. října 1997 se společností L dodatek č. 1 ke kupní smlouvě, podle kterého kupní cena má být zaplacena namísto do 31. října 1997 nejpozději do 31. října 2007.
3/ Žalobce uzavřel dne 10. dubna 1998 se společností L dodatek č. 2 ke kupní smlouvě, jímž bylo sjednáno, že kupující zaplatí prodávajícímu kupní cenu v plné výši vlastní směnkou ze dne 10. dubna 1998, splatnou dne 31. října 2007 a vystavenou na částku 5.200.000,- Kč (dále též jen směnka ).
4/ Usnesením ze dne 20. října 1998, č. j. 52 K 92/97-83, prohlásil Městský soud v Praze (dále též jen konkursní soud ) konkurs na majetek žalobce a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil M. Š.
5/ Usnesením ze dne 4. října 2000, č. j. 52 K 92/97-941, zprostil konkursní soud M. Š. výkonu funkce správce konkursní podstaty žalobce a novou správkyní ustanovil žalovanou.
6/ Podle předávacího protokolu ze dne 15. listopadu 2000 (týkajícího se předání funkce bývalým správcem konkursní podstaty) měla konkursní podstata žalobce obsahovat též originál směnky vystavený společností L.
7/ V soupisu majetku konkursní podstaty, který žalovaná pořídla k 23. lednu 2007, je i údaj o sepsání směnky.
8/ Žalovaná podle svého tvrzení nemá originál směnky k dispozici, ani jej nepřevzala od bývalého správce konkursní podstaty žalobce.
Na tomto základě soud - vycházeje z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za ztrátu směnky.
Přitom neměl za podstatné, zda kupní smlouva je neplatná nebo neúčinná ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV (jak namítala žalovaná), nýbrž to, že vztah vzniklý na základě uvedené směnky je samostatným závazkovým vztahem zcela nezávislým na vztahu založeném kupní smlouvou.
Naopak měl soud za významné, že z majetku úpadce věc (směnka) zmizela a tím došlo ke vzniku škody úpadci. I když byl prohlášen konkursu na majetek žalobce (jenž nemůže nakládat se svým majetkem, neboť toto oprávnění přešlo na správce konkursní podstaty), jde stále o žalobcův majetek. Kdyby nedošlo ke ztrátě směnky, zvýšil by se při realizaci směnky žalobcův majetek o částku, na kterou byla směnka vystavena, uzavřel soud.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 35 Co 23/2008-298, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalované tak, že žalobu i vůči ní zamítl (první výrok) a rozhodl (mezi žalobcem a žalovanou) o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Šlo o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci, když první rozsudek (ze dne 1. dubna 2008, č. j. 35 Co 23/2008-179), jímž odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalované rovněž tak, že žalobu i vůči ní zamítl, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 29 Cdo 2316/2009-256 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel dále z toho, že rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 19 Cm 15/2001-251 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 182/2007-415, ve znění opravného usnesení ze dne 23. února 2009, č. j. 13 Cmo 182/2007-430), zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se společnost L domáhala vůči žalované (jako správkyni konkursní podstaty žalobce) vyloučení nemovitostí, jež měla nabýt kupní smlouvou (ve znění dodatků č. 1 a 2), ze soupisu majetku konkursní podstaty žalobce. Zamítnutí vylučovací žaloby odůvodnil soud tím, že převod nemovitostí kupní smlouvou je ujednáním za nápadně nevýhodných podmínek, jejichž důsledkem je zmenšení dlužníkova majetku; zcela zřejmým pokusem o zkrácení věřitelů je pak (bez dalšího) ujednání obsažené v dodatku č. 2, jímž se splatnost kupní ceny stanoví až k 31. říjnu 2007, aniž by došlo k jakékoli reciprocitě kupujícím (např. úhradou úroků za takto dlouhodobě poskytnutý úvěr), nemluvě o riziku platby bez jakéhokoliv zajištění, s možnými důsledky nevymahatelnosti těchto práv. Právní úkon spočívající v uzavřené kupní smlouvě shledal soud neúčinným se závěrem, že majetek převedený tímto úkonem zapsal správce konkursní podstaty po právu do soupisu konkursní podstaty.
Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 14 odst. 1, § 15a a § 15b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) a § 8 odst. 2 a § 15 odst. 1 písm. c/, odst. 2 ZKV - dospěl k následujícím závěrům:
1/ Námitka podjatosti vznesená žalobcem je zjevně opožděná. Skutečnost, že žalovanou ustavil do funkce správkyně konkursní podstaty Městský soud v Praze (z čehož žalobce dovozuje úzkou spolupráci mezi žalovanou a uvedeným soudem a z toho vyplývající podjatost všech soudců tohoto soudu), byla žalobci (poučenému o možnosti vznést námitku podjatosti soudem prvního stupně) známa od počátku řízení. Totéž platí (v situaci, kdy konkursní řízení bylo zahájeno již v roce 1997) o tvrzení o nepřátelském postoji soudců Městského soudu v Praze k žalobci. Za této situace odvolací soud neřešil, že námitka nemá náležitosti vymezené ustanovením § 14 odst. 3 o. s. ř. (nelze paušálně namítat vyloučení všech soudců soudu), s tím, že ji lze hodnotit jako účelovou; proto věc nepředkládal nadřízenému soudu.
2/ Námitka, že nebyl zaplacen soudní poplatek z odvolání, je bezpředmětná, neboť žalovaná tento poplatek řádně zaplatila.
3/ Předpokladem odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. je porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění. Není-li naplněn byť jen jeden z uvedených předpokladů, není odpovědnost za škodu dána.
4/ V dané věci úpadce není oprávněn požadovat plnění, jehož se mu mělo dostat dle neúčinné kupní smlouvy, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 28/2006 , který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), jestliže si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci (ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák.) jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany.
5/ Ze zmíněného rozsudku je zřejmé (jak správně uvádí žalovaná), že Nejvyšší soud posuzuje ve své judikatuře neúčinnost smlouvy dle § 15 odst. 1 ZKV obdobným způsobem jako její neplatnost. Jsou-li nemovitosti, které byly předmětem neúčinné kupní smlouvy zapsány v konkursní podstatě žalobce, pak žalobce ve smyslu zmíněné judikatury Nejvyššího soudu nemůže na druhém účastníku smlouvy požadovat žádné plnění. Nemůže tudíž proti němu uplatnit ani předmětnou směnku, která tak pro žalobce nepředstavuje žádnou majetkovou hodnotu; případnou ztrátou směnky nevznikla žalobci žádná škoda, čímž nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, takže žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K jednotlivým (uplatněným) dovolacím důvodům argumentuje dovolatel následovně.
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Odvolací soud neřešil vznesenou námitku podjatosti, maje ji za opožděnou; za bezpředmětnou pokládal odvolací soud námitku, že žalovaná neuhradila soudní poplatek z odvolání ze svých prostředků (konstatoval pouze, že žalovaná poplatek řádně zaplatila).
Z obsahu spisu, jakož i z dosavadního průběhu celého tohoto řízení vyplývá, že jsou zde takové vady v řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, zvláště za situace, kdy rozhodovali vyloučení soudci, respektive soudci, o jejichž (ne)podjatosti nebylo nadřízeným soudem rozhodnuto, neboť námitka podjatosti byla uplatněna včas.
Soudní poplatek z odvolání pak sice byl uhrazen na účet soudu, nicméně nelze přehlédnout, že žalovaná si tyto prostředky v rozporu se zákonem (domnívaje se patrně, že v dané věci jde o pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 ZKV) strhla z účtu žalobce. Uvedené tak má za následek, že soudní poplatek z odvolání byl (absurdně) uhrazen samotným žalobcem, přestože šlo o odvolání podané v jeho neprospěch.
Další vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odmítl zabývat jím navrženými důkazy, respektive provedl pouze důkazy svědčící ve prospěch žalované, aniž by tento postup řádně odůvodnil; tím odvolací soud popřel základní ústavní princip rovnosti účastníků soudního řízení a porušil dovolatelovo právo na spravedlivý proces. Z dosavadního průběhu odvolacího řízení (i z průběhu předchozího odvolacího řízení) naopak vyplynulo, že odvolací soud, jako soud, který má úzkou vazbu na žalovanou (neboť ji ustanovil do funkce správkyně konkursní podstaty), vedl odvolací řízení tendenčně tak, aby pověst správkyně nijak utrpěla (zřejmě má být nijak neutrpěla ).
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Odvolací soud se důsledně nevypořádal s právním názorem dovolacího soudu obsaženým v usnesení (správně jde o rozsudek) Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, tedy, že v daném případě nebylo nijak postaveno najisto, že směnečný dluh není promlčen, respektive, že směnečný dluh sice promlčen je, ale směnečný dlužník (společnost L) neuplatňuje jeho promlčení, tedy, že v celém sporu nebyl zjišťován postoj směnečného dlužníka.
Odvolací soud se též nijak nevypořádal s tím, že směnka byla sepsána do konkursní podstaty, žalovaná ji ocenila na částku 5.200.000,- Kč a směnka dosud nebyla vyloučena z konkursní podstaty, ale v rukou správkyně konkursní podstaty se nenachází, jelikož byla ztracena (zničena, zpronevěřena apod.), což bez dalšího představuje způsobenou škodu, bez ohledu na to, že žalovaná a odvolací soud shodně tvrdí, že jde o majetek bezcenný . Odvolací soud se (totiž) mýlí, usuzuje-li, že byl-li prodej nemovitostí neúčinný, posuzuje se věc mezi stranami (neúčinné) kupní smlouvy jako by šlo o neplatnou smlouvu, a protože nemovitosti jsou zapsány v konkursní podstatě (prodávajícího), nemůže prodávající požadovat navíc zaplacení kupní ceny.
Je třeba si uvědomit, že byla-li vyslovena (ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 ZKV) neúčinnost kupní smlouvy, kterou bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem na společnost L, jde (jen) o neúčinnost vůči věřitelům (ostatním účastníkům konkursního řízení), nikoli však vůči třetím osobám nezúčastněným na konkursním řízení.
Z uvedeného plyne, že i kdyby se směnka měla stát splatnou 20. října 1998 (spolu s účinky prohlášeného konkursu), ani pak by excindační žaloba nesouvisela s otázkou vzniku škody; je (totiž) zřejmé, že originál směnky se ztratil, z čehož plyne jak porušení povinnosti (žalovanou) postupovat s odbornou péčí, tak vznik škody dovolateli a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění.
Kupní cena za převod nemovitostí byla hrazena směnkou, takže případné zaplacení směnky již nepředstavuje placení kupní ceny (ale prosté zaplacení směnky); nejde tedy o totéž plnění (o uhrazení kupní ceny, na něž nemá dovolatel podle odvolacího soudu nárok vzhledem k neúčinnosti kupní smlouvy).
Nelze opomenout zásadní (dosud stále neřešenou) otázku spočívající v tom, že:
1/ Podáním ze dne 3. prosince 1999 přihlásila společnost L do konkursu (vedeného na majetek žalobce) pohledávku ve výši 5.200.000,- Kč, jako plnění z kupní smlouvy. Pohledávka sice byla popřena při zvláštním přezkumném jednání konaném 18. března 2004, podle obsahu spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 30/2010 však byla včas podána žaloba dle ustanovení § 23 ZKV.
2/ Žalovaná zpeněžila nemovitosti na základě (výše označených) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby společnosti L, a to v dražbě, jako majetek třetí osoby, který ve smyslu § 19 odst. 3 ZKV spadl do konkursu.
3/ Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že vznikne-li třetí osobě pohledávka z toho důvodu, že byla nucena strpět navrácení svého majetku do konkursní podstaty, pak ta výše, která byla poukázána do podstaty (v daném případě 26.800.000,- Kč) je automaticky pohledávkou, kterou není nutno přihlašovat do konkursu, a je nutno ji uspokojit jako pohledávku druhé třídy.
Ke skutečnosti (otázce) ad 1/ je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003) - dále jen R 30/2007 , ozřejmil, že bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné a dlužníkovo plnění z takového úkonu bylo sepsáno do konkursní podstaty, mohou se osoby, jejichž majetek byl takto sepsán a které se o soupisu dozvěděly před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty počítané od prvního přezkumného jednání (§ 22 odst. 2 ZKV), domáhat plnění, které samy poskytly pozdějšímu úpadci, přihláškou pohledávky do konkursu (§ 20 ZKV).
U skutečností (otázek) ad 2/ a 3/ je zřejmé, že společnost L má na základě těchto provedených úkonů žalované ze zákona (ex lege) do konkursu přihlášenou pohledávku (kterou ani není třeba podrobovat přezkumu), a to ve výši 26.800.000,-Kč, za níž byly nemovitosti zpeněženy a která bude muset být uspokojena v konečném rozvrhu. Kdyby byla tato pohledávka poměrně uspokojena ve výši 20 % (což vzhledem k dosavadním výsledkům konkursu není nemožné), pak by společnost L inkasovala 5.360.000,- Kč, aniž by však do konkursní podstaty uhradila jakoukoliv částku. Uvedené platí také tehdy, namítne-li společnost L promlčení směnečného dluhu. Pro úplnost je třeba v této souvislosti poukázat na probíhající řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 80/2011, ve kterém se společnost L domáhá zařazení pohledávky ve výši 26.800.000,- Kč do seznamu přihlášených pohledávek.
Napadené rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci, neboť škoda ve výši 5.200.000,- Kč vznikla (nejen na majetku žalobce; takto jsou poškozeni i ostatní /oprávnění/ věřitelé, neboť se tím snížila míra jejich uspokojení). Lze (totiž) reálně předvídat, že přihlásila-li společnost L jako (tehdejší) vlastník nemovitosti pohledávku ve výši 5.200.000,-Kč již 3. prosince 1999 (včas), respektive došlo-li k převodu vlastnického práva k nemovitostem s účinností od 29. srpna 1997, pak platí, že jde o vzájemné plnění z právního úkonu (byť je nyní považován za neúčinný). Již nyní lze též předvídat, že nevrátí-li žalovaná směnku výstavci, bude vyhověno žalobě o určení této pohledávky v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 30/2010, případně v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 58 Cm 80/2011 a pohledávka tak bude určena ke konečnému rozvrhu.
Za této situace se dovolatel plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pro vznik škody je podstatná skutečnost, že věc v hodnotě 5.200.000,- Kč zmizela z majetku konkursní podstaty a že za její zmizení, respektive neobjevení , nese plnou odpovědnost žalovaná.
Ve shora uvedených souvislostech se poukazuje na to, že nejde o vztah žalobce - úpadce k žalované - správkyni konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou, že nenastaly účinky prohlášeného konkursu; v konkursním spisu se k dnešnímu dni nenachází žádný doklad o tom, že by usnesení o prohlášení konkursu (na majetek žalobce) bylo vyvěšeno na úřední desce soudu.
V dané věci je nepochybné (uzavírá dovolatel), že žaloba o náhradu škody proti žalované je po právu, neboť bylo prokázáno, že:
1/ Předmět sporu byl prokazatelně součástí konkursní podstaty (její součástí je i nyní), žalovaná jej však nemá k dispozici.
2/ Škoda na majetku podstaty vznikla okamžikem, kdy byl předmět sporu ztracen z konkursní podstaty (respektive okamžikem, kdy žalovaná zjistila, že bývalý správce konkursní podstaty jí nepředal směnku, případně okamžikem, kdy společnost L podala přihlášku /3. prosince 1999/).
3/ Účinky prohlášeného konkursu na majetek dovolatele dosud nenastaly, neboť usnesení o prohlášení konkursu nebylo vyvěšeno na úřední desce soudu.
Má-li žalovaná za to, že jde o bezcenný majetek, pak je na jejím uvážení, zda navrhne jeho vyloučení ze soupisu konkursní podstaty; nicméně, platí-li zároveň, že je-li majetek vyloučen z konkursní podstaty, je třeba vrátit právo k jeho nakládání úpadci, bude žalovaná povinna vydat takový majetek (jakkoli bezcenný) úpadci. V opačném případě (není-li majetek vydán úpadci) se musí mít za to, že ke škodě na majetku došlo, lhostejno, zda příslušný správce konkursní podstaty považuje věc, právo či jinou majetkovou hodnotu za majetek .
Dále dovolatel odůvodňuje, proč mají být zrušeny výroky o nákladech řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že nemůže obstát žádná z dovolacích námitek, když odvolací soud se již se všemi (stejnými) námitkami dovolatele vypořádal. Dále žalovaná dodává, že v porovnání s prvním rozhodnutím odvolacího soudu se k době vydání napadeného rozhodnutí změnila skutková situace. Poukazuje rovněž na závěry obsažené v R 30/2007, jakož i na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006) - dále jen R 110/2008 .
V replice k vyjádření žalované (podáním datovaným 24. dubna 2013) pak dovolatel poukazuje na to, že na podaném dovolání trvá, i když směnka byla vyřazena z konkursní podstaty pravomocným (31. října 2012, respektive 1. února 2013) usnesením konkursního soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 52 K 92/97-8220, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2012, č. j. 52 K 92/97-8270 (aniž ale byla navrácena do rukou dovolatele).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu , tedy včetně druhého a třetího výroku o nákladech řízení (s těmito výroky v dovolání též výslovně polemizuje). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru dovolatel (ač zastoupen stejným advokátem) ignoroval skutečnost, že ve stejném rozsahu a z týchž příčin bylo (prvním výrokem zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011) odmítnuto i jeho předchozí dovolání v této věci.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
K jednotlivým dovolacím důvodům uvádí Nejvyšší soud následující:
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
1/ K námitce podjatosti.
Vadu řízení nespatřuje Nejvyšší soud v tom, že odvolací soud věc rozhodl při jednání konaném dne 15. listopadu 2011, ačkoliv dovolatel podáním ze 14. listopadu 2011 namítl podjatost všech soudců odvolacího soudu. Postup soudu, který v situaci, kdy je námitka podjatosti vznesena pouhý den před nařízeným jednáním, nepředloží věc svému nadřízenému soudu dle ustanovení § 15b odst. 1 o. s. ř., ale jednání provede a vydá při něm rozhodnutí, je totiž plně v souladu s ustanovením § 15b odst. 2 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 75/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle II. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 14.
Nadto platí, že případné pochybení soudu při postupu dle § 15b o. s. ř. není samo o sobě vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu by zakládalo až zjištění, že námitka podjatosti byla důvodná a rozhodnutí vydal vyloučený soudce (k tomu srov. např. závěry obsažené v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo opět i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 75/2011).
Dovolatel nicméně výhradu, že o věci rozhodovali vyloučení (podjatí) soudci, uplatnil i v dovolání. Z obsahového hlediska nevystihuje ani tato námitka dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze též namítat, že rozhodoval vyloučený soudce).
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení uvedeným § 242 odst. 3 o. s. ř. (včetně zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Nejvyšší soud nicméně již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu spisu).
Z dosavadního obsahu spisu se existence zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. v podobě namítané dovolatelem nepodává. To, že soudci, kteří vydali napadené rozhodnutí, mají vůči dovolateli zjevně nepřátelský poměr , ze spisu neplyne a (jen) v tom, že odvolací soud je soudem, který žalovanou ustavoval do funkce správkyně konkursní podstaty žalobce, důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, kteří vydali napadené rozhodnutí (z nichž žádný se ostatně na ustavení žalované do funkce správkyně konkursní podstaty nepodílel), zjevně dán není.
2/ K soudnímu poplatku z odvolání.
Dovolatel se ohrazuje proti tomu, že odvolací soud vypořádal námitku, že žalovaná uhradila soudní poplatek z odvolání z prostředků samotného žalobce (uplatněnou v odvolacím řízení podáním datovaným 12. srpna 2011 - č. l. 264-265), jen poukazem na to, že poplatek byl uhrazen (podle záznamu ze dne 1. listopadu 2007 na č. l. 169a spisu žalovaná uhradila soudní poplatek z odvolání ve výši 208.000,- Kč na účet soudu prvního stupně dne 22. října 2007).
K tomu lze uvést, že při posouzení, zda odvolatel uhradil soudní poplatek z odvolání, soud nezkoumá, z jakých zdrojů poplatník soudní poplatek hradí. Použila-li žalovaná (jak tvrdí dovolatel) k úhradě svého soudního poplatku z odvolání nesprávně prostředky z konkursní podstaty dovolatele, je namístě se domáhat nápravy tohoto stavu požadavkem na výkon dohlédací činnosti konkursním soudem v konkursním řízení vedeném na majetek dovolatele. Nadto platí, že i kdyby bylo možné uzavřít, že dovolatelem popsaným způsobem žalovaná soudní poplatek z odvolání ve skutečnosti neuhradila, nemohlo by to vést k zastavení odvolacího řízení, jehož se dovolatel z popsaných příčin domáhal podáním datovaným 12. srpna 2011. Je tomu tak právě proto, že před 12. srpnem 2011 nevyšly v odvolacím řízení najevo žádné skutečnosti, jež by zpochybňovaly úhradu soudního poplatku z odvolání, což mělo za následek, že odvolací soud o věci již předtím jednal a rozhodl (rozsudkem posléze zrušeným dovolacím soudem). Z ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném v době, kdy se konalo první odvolací jednání ve věci (1. dubna 2008), tj. naposledy ve znění zákona č. 296/2007 Sb. (jež ostatně dodnes nedoznalo změn), se pak podává, že pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. I kdyby tedy (až) po 12. listopadu 2011 vyšlo najevo, že žalovaná řádně neuhradila soudní poplatek z odvolání, nemohlo by toto zjištění již vést k zastavení odvolacího řízení a vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, napadené rozhodnutí v dotčeném ohledu zjevně postiženo není.
3/ K důkazním návrhům.
Dovolatel také tvrdí, že se odvolací soud odmítl zabývat jím navrženými důkazy, respektive provedl pouze důkazy svědčící ve prospěch žalované, aniž by tento postup řádně odůvodnil.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle obsahu spisu při jednání konaném 25. dubna 2007, jež soud odročil za účelem vyhlášení rozsudku, účastníci (jejich zástupci) výslovně uvedli, že nemají žádné další návrhy na doplnění dokazování a (po poučení dle § 119a o. s. ř.), že netvrdí žádné další skutečnosti a nepředkládají ani nenavrhují žádné další relevantní důkazy (č. l. 121). Do protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 1. dubna 2008 (předtím, než odvolací soud vyhlásil svůj první rozsudek) pak dovolatel ústy svého zástupce prohlásil, že nemá návrhy na doplnění dokazování (č. l. 175 p. v.). Jediným důkazem, jehož provedení navrhl dovolatel v průběhu druhého odvolacího řízení (při jednání před odvolacím soudem, jež se konalo 15. listopadu 2011), pak měl být důkaz aktuálním soupisem konkursní podstaty úpadce, jímž měla být zjištěna hodnota směnky. Nehledě k tomu, zda soupis konkursní podstaty je vůbec listinou způsobilou určit hodnotu směnky (ve smyslu § 18 odst. 5 ZKV sice je /má být/ součástí soupisu ocenění provedené úpadcem nebo správcem, ve sporu, zda hodnota směnky odpovídá nominální hodnotě částky v ní uvedené, však takové ocenění zjevně nebude postačovat), je nicméně zřejmé, že z pohledu odvolacím soudem zaujatého právního názoru šlo o důkaz nadbytečný (i kdyby v aktuálním soupisu majetku konkursní podstaty žalobce byla směnka oceněna částkou 5.200.000,- Kč, nemělo by to vliv na závěry, na nichž napadené rozhodnutí spočívá v rovině právní). Ani odtud se tudíž nepodává existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.); srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
V této podobě - pro věc rozhodné - platilo ustanovení § 8 odst. 2 ZKV již v době, kdy byla první žalovaná ustanovena správkyní konkursní podstaty žalobce (4. října 2000), přičemž nedoznalo změn ani později (do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen).
Dle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Toto ustanovení občanského zákoníku nedoznalo změny od prohlášení konkursu na majetek žalobce.
Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v rozsudku ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Jak se dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty.
1/ K vrácení plnění z neúčinné kupní smlouvy.
Odvolací soud závěr, že jsou-li nemovitosti, které byly předmětem neúčinné kupní smlouvy, zapsány v konkursní podstatě žalobce, pak žalobce nemůže na druhém účastníku smlouvy požadovat žádné plnění (a tudíž ani uplatnit předmětnou směnku), která tak pro žalobce nepředstavuje žádnou majetkovou hodnotu, podpořil odkazem na R 28/2006. Přiléhavěji však lze argumentovat závěry obsaženými v R 30/2007 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012 pod číslem 52 (rozhodnutí jsou v napadeném rozhodnutí zmíněna při reprodukci odvolací argumentace žalované).
V R 30/2007 (k němuž se v dovolání argumentačně přihlašuje sám dovolatel), Nejvyšší soud uzavřel (jak přiléhavě cituje dovolání), že je-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné a dlužníkovo plnění z takového úkonu bylo sepsáno do konkursní podstaty, mohou se osoby, jejichž majetek byl takto sepsán a které se o soupisu dozvěděly před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty počítané od prvního přezkumného jednání (§ 22 odst. 2 ZKV), domáhat plnění, které samy poskytly pozdějšímu úpadci, přihláškou pohledávky do konkursu (§ 20 ZKV). Tamtéž dodal, že dojde-li k soupisu až po uplynutí označené propadné lhůty, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.
Dovolatelova interpretace tohoto rozhodnutí je nicméně nepřesná. Jak se podává i ze skutkového rámce citované věci, důvod přihlásit pohledávku do konkursu (nebo důvod pokládat takovou pohledávku za přihlášenou) po soupisu majetku převáděného neúčinným právním úkonem do konkursní podstaty má druhá strana neúčinného právního úkonu (zde společnost L coby kupující z kupní smlouvy) jen tehdy, nejde-li o nepeněžité plnění (nebo tehdy, nelze-li již vrátit nepeněžité plnění). Tak např. půjde-li o neúčinnou směnnou smlouvu (§ 611 obč. zák.), bude se primárně prosazovat požadavek na vrácení směněné věci.
Tomu odpovídají i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 (podle nichž v případě, že si účastníci smlouvy neúčinné ve smyslu § 15 odst. 1 ZKV před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany).
Tamtéž se poukazuje na to, že výklad institutů neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů způsobem, jenž by osoby, které získaly plnění z dlužníkova neúčinného - leč platného - právního úkonu, stavěl do horšího postavení, než kdyby šlo o právní úkon absolutně neplatný, označil Nejvyšší soud za absurdní již v důvodech v R 110/2008.
V daném případě byla plněním, které kupující (společnost L) poskytla prodávajícímu (dovolateli) na úhradu kupní ceny, směnka vlastní, vystavená společností L na řad prodávajícího (dovolatel) znějící na směnečnou sumu 5.200.000,- Kč.
Dovolatel buduje svou argumentaci na tom, že šlo (podle dodatku č. 2) o směnku pro soluto (tedy o směnku danou jako placení, při kterém původní závazek zaniká /privativní novací/ a trvá dále pouze závazek ze směnky) a nikoli o směnku pro solvendo (tedy o směnku, jejímž prostřednictvím má být placeno a která nenahrazuje původní závazek). Jakkoli to, že šlo o směnku danou k placení (směnku pro soluto ) dovolatel sám zpochybňuje (ve prospěch úsudku, že šlo o směnku pro solvendo ) tím, že v žalobě (č. l. 3) tvrdí, že úhradu kupní ceny kupujícím smluvní strany kupní smlouvy dodatečně upravily dohodou o splátkách dluhu ze dne 25. června 1998, není určení druhu směnky pro posouzení věci rozhodné. V obou případech (jak u směnky pro soluto tak u směnky pro solvendo ) totiž platí, že nebyla-li v době soupisu nemovitostí do konkursní podstaty ani v době právní moci rozsudku, kterým soud zamítl vylučovací žalobu společnosti L, směnka zaplacena (o čemž nebylo v řízení pochyb), pak kupujícímu vzniklo při neúčinnosti kupní smlouvy pouze právo na vrácení směnky, kterou plnil (nikoli právo na zaplacení částky 5.200.000,- Kč nebo dokonce /jak tvrdí dovolatel/ právo na vyplacení hodnoty nemovitostí podle dosaženého výtěžku jejich zpeněžení v konkursu /26.800.000,- Kč/).
Jinak řečeno (shrnuto), jestliže dlužník prodal kupujícímu věc kupní smlouvou, která je neúčinná ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV a jestliže kupující zaplatil dlužníku kupní cenu směnkou vlastní, kterou neuhradil, náleží kupujícímu po navrácení věci do konkursní podstaty dlužníka pouze právo na vrácení neuhrazené směnky vlastní.
Měla-li společnost L v souladu se závěry obsaženými v R 30/2007 po soupisu nemovitostí do konkursní podstaty dovolatele pouze právo na vrácení směnky vlastní (na kterou ničeho neuhradila), pak ztrátou nebo zničením směnky žalovanou k žádné újmě na majetku společnosti L ani na majetku konkursní podstaty dojít nemohlo. Tvrdí-li dovolatel, že škoda vznikla proto, že by směnka i tak mohla být vymáhána (jím nebo správcem jeho konkursní podstaty), pak buduje předpoklad vzniku škody na straně žalované na tom, že by se žalovaná (případně on sám) měla zachovat protiprávně (nepoctivě) a nevracet to, co z neúčinného právního úkonu plnila společnost L (nevracet směnku vlastní). Srov. k tomu mutatis mutandis též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 106, kde se uvádí, že správce konkursní podstaty může vyloučit majetek z konkursní podstaty i když vylučovatel v mezidobí neuspěl s vylučovací žalobou nebo lhůtu k jejímu podání zmeškal. Podstatné je, že skutečnosti vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo a že tím byly definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě. Obdobně může postupovat konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti.
Argument, podle kterého jde jen o neúčinnosti vůči konkursním věřitelům, na tyto závěry žádného vlivu nemá.
Závěr odvolacího soudu, že případná ztráta nebo zničení směnky jdoucí na vrub žalované (jež odůvodňuje závěr, že žalovaná porušila povinnost spravovat konkursní podstatu s odbornou péčí /§ 8 odst. 2 ZKV/) nevedla v daném případě ke vzniku škody na majetku konkursní podstaty dovolatele (a tedy ani ke vzniku škody dovolateli), jestliže šlo o neuhrazenou směnku vlastní, jež měla být vrácena společnosti L coby plnění z neúčinného právního úkonu poté, co se do konkursní podstaty vrátilo plnění (nemovitosti), jež z ní odešlo v důsledku neúčinného právního úkonu dovolatele, je tudíž správný.
V situaci, kdy napadené rozhodnutí vychází z jiných skutkových závěrů, není významné, že odvolací soud již nezkoumal postoj směnečného dlužníka (společnosti L) k promlčení (k čemuž vybízel zrušující rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2316/2009).
2/ K účinkům prohlášení konkursu na majetek dovolatele.
Argumentaci, podle které se nestal úpadcem, jelikož usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek nebylo do dnešního dne vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu, uplatňuje dovolatel v různých řízeních (včetně dovolacího řízení) opakovaně a opakovaně se k ní vyjádřil i Nejvyšší soud. Srov. naposledy např. usnesení ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 882/2011, ve kterém Nejvyšší soud shrnul rozhodnutí, z nichž se podává, že konkurs na majetek dovolatele byl pravomocně a účinně prohlášen, včetně tamtéž uvedeného odkazu na rozhodnutí z konkursního spisu dovolatele, jež potvrzují, že k vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na majetek dovolatele došlo. Ani potud proto Nejvyšší soud neshledává dovolání důvodným.
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel sice v dovolání ohlašuje i tento dovolací důvod, s jeho uplatněním však žádnou dovolací argumentaci nespojuje.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se pak nepodávají ani ze spisu.
Nejvyšší soud tudíž , aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud uvádí, že mu není neznámo, že dovolání společnosti L proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 182/2007-415, ve znění usnesení ze dne 23. února 2009, č. j. 13 Cmo 182/2007-430, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3899/2009 a ústavní stížnost společnosti L proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti usnesení Nejvyššího soudu (označeným v tomto odstavci) odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. března 2013, č. j. III. ÚS 2150/10.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítavého výroku) a § 146 odst. 3 (co do výroku o odmítnutí dovolání) o. s. ř. když dovolání žalobce bylo odmítnuto, respektive zamítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z částky 5.200.000,- Kč podle § 7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj naposledy ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb.), částkou 29.100,- Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) jde o částku 29.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 6.174,- Kč tak jde celkem o částku 35.574,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 16. května 2013

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu