29 Cdo 212/2008
Datum rozhodnutí: 31.01.2008
Dotčené předpisy:





29 Cdo 212/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka, v konkursní věci úpadkyně U. C., s. r. o., vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 89 K 35/2003, o procesním nástupnictví na straně konkursního věřitele, o dovolání A. M. B. GmbH, zastoupené advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 27. srpna 2007, č. j. 1 Ko 175/2007-156, takto:


Dovolání se zamítá.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v P. usnesením ze dne 2. února 2007, č. j. 89 K 35/2003-18-125 (77K), zamítl návrh, aby do řízení vstoupila namísto dosavadní konkursní věřitelky č. 18 (D. a. s.) společnost A. M. B. GmbH (bod I. výrok) a konstatoval, že účast konkursní věřitelky č. 18 v konkursním řízení v rozsahu přihlášené pohledávky ve výši 10 miliónů Kč zanikla ke 14. červenci 2005 (bod II. výroku).


K odvolání konkursní věřitelky č. 18 a společnosti A. M. B. GmbH Vrchní soud v P. v záhlaví označeným usnesením ze dne 27. srpna 2007 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.


Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Podle odvolacího soudu v dané věci není sporu o tom, že společnost A. M. B.GmbH zaplatila po prohlášení konkursu z titulu ručitelského závazku konkursní věřitelce č. 18 dluh úpadkyně v rozsahu částky 10 miliónů Kč. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 25. března 2002, sp. zn. 1 Ko 35/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 96, pak uzavřel, že soudní praxe vychází z toho, že podle § 20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), je na ručiteli, aby pohledávku vzniklou mu tím, že za úpadce uhradí pohledávku jeho věřiteli, přihlásil jako podmíněnou, i když zatím neplnil. Absenci přihlášky nelze poté, co ručitel plnil, zhojit postupem podle § 107a o. s. ř. Zákon o konkursu vyrovnání stojí v tomto smyslu na zásadě, že v konkursu lze uspokojit jen ty pohledávky, jež věřitel přihlásil, pokud tak mohl učinit. Ručitel, který pominul postup podle § 20 odst. 4 ZKV, je již vyloučen z uspokojení své pohledávky v konkursu.


Pro úplnost odvolací soud dodal, že stanovisko odvolatelů, podle kterého ručitel, který svůj nárok nepřihlásil, jej neztratil, by bylo lze přijmout podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném před 1. dubnem 1998. Konkurs na majetek úpadkyně však byl prohlášen až 14. července 2004.


K výkladu ustanovení § 308 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) odvolací soud - poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 18/2006 ) - uvedl, že neshledává rozdílu mezi úpravou obsaženou v obchodním zákoníku (§ 308) a v občanském zákoníku (§ 550). V obou případech zaniká plněním ručitele věřiteli věřitelova pohledávka vůči dlužníku a ručitel se stává novým věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil dlužníkův závazek. Ručitel tedy nabývá nového nároku na náhradu plnění, jež dlužníkovu věřiteli poskytl z titulu ručení. O případ podle § 107a o. s. ř., jenž řeší procesní nástupnictví při singulární sukcesi, proto nejde.


Společnost A. M. B. GmbH podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že jsou dány všechny dovolací důvody uvedené v § 241a o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolatelka je přesvědčena, že tím, že konkursní věřitelce č. 18 zaplatila z titulu ručení celkem částku 10 miliónů Kč, vstoupila ve smyslu § 308 obch. zák. do práv této konkursní věřitelky a nabyla tak pohledávku původní konkursní věřitelky vůči úpadkyni. Závěr odvolacího soudu, že nejde o případ popsaný v § 107a o. s. ř., neodpovídá podle dovolatelky obsahu ustanovení § 308 obch. zák. Dovolatelka usuzuje, že podle uvedeného ustanovení nejde (oproti ustanovení § 550 obč. zák.) o vznik nároku na náhradní plnění a má za zřejmé, že podmínky pro rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. byly splněny.


Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., není však důvodné.


Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. není dán již proto, že text uvedeného ustanovení uplatnění tohoto dovolacího důvodu u dovolání přípustného podle § 239 o. s. ř. vylučuje.


V rovině právního posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/) není dovolání taktéž opodstatněné.


Odvolací soud v napadeném usnesení správně vystihl předpoklady, za nich mohou (podle zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění) věřitelé docílit uspokojení svých pohledávek v konkursu vedeném na majetek jejich dlužníka, uzavřel-li, že v konkursu lze uspokojit jen ty pohledávky, jež věřitel přihlásil, pokud tak mohl učinit a že způsob, jakým měl postupovat ručitel v době prohlášení konkursu na majetek dlužnice v této věci upravoval a upravuje § 20 odst. 4 ZKV (z nějž se podává, že ručitel pohledávku mohl a měl přihlásit jako podmíněnou). Potud odvolací soud odkázal i na odpovídající (ustálenou) judikaturu (k tomu, že věřitel, který nepřihlásil svou pohledávku do konkursu, ač tak mohl a měl učinit, nemůže být po dobu trvání konkursu uspokojen z majetku konkursní podstaty, srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


K argumentaci odvolacího soudu založené na ustanovení § 20 odst. 4 ZKV se dovolání vůbec nevyslovuje a důvod měnit rozhodovací praxi Nejvyšší soud sám neshledal.


K povaze nároku podle § 308 obch. zák. se Nejvyšší soud rovněž již dříve vyslovil v R 18/2006 (kde vysvětlil, že i zde jde o jde o nabytí nového nároku na náhradu plnění poskytnutého věřiteli a že mezi úpravou obsaženou v § 550 obč. zák. na straně jedné a v § 308 obch. zák. z tohoto hlediska není významového rozdílu). Ačkoli odvolací soud v napadeném usnesení na tento rozsudek Nejvyššího soudu (jenž obstál i v ústavní rovině, když Ústavní soud usnesením ze dne 2. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 475/2005, odmítl ústavní stížnost proti němu podanou jako zjevně neopodstatněnou) odkázal, dovolatelka jej v dovolání pomíjí a důvody, pro které by měl Nejvyšší soud své ustálené judikatorní závěry měnit, v dovolání neuvádí.


Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud nepochybil, jestliže na základě argumentace, podle které dovolatelka měla možnost přihlásit pohledávku z titulu ručení do konkursu vedeného na majetek úpadkyně jako podmíněnou (dle § 20 odst. 4 ZKV) a podle níž nárok vzniklý ve smyslu § 308 obch. zák. je novým nárokem na náhradu plnění poskytnutého věřiteli, dovodil, že předpoklady pro vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. splněny nebyly.


Skutečnost, že ručitel, který nepřihlásil do konkursu pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli (§ 20 odst. 4 ZKV), uspokojil věřitelovu pohledávku v průběhu konkursu z titulu ručení, není ve smyslu § 107a odst. 1 o. s. ř. v konkursním řízení právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod věřitelovy pohledávky na ručitele.


Zbývá uvést, že pro dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatňuje dovolatelka stejné argumenty jako pro dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a dovolání je v tomto ohledu nedůvodné z týchž příčin, jež byly rozvedeny pro právní posouzení věci.


Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 31. ledna 2008


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu