29 Cdo 2110/2009
Datum rozhodnutí: 24.02.2010
Dotčené předpisy: § 114b o. s. ř., § 153a o. s. ř.




29 Cdo 2110/2009

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00, identifikační číslo 49 71 03 62, zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, PSČ 603 00, proti žalované Ing. arch. S. S., zastoupené JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 61, PSČ 602 00, o zaplacení částky 386.372,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 7/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2008, č. j. 13 Co 544/2007-66, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2008, č. j. 13 Co 544/2007-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 21. září 2006, č. j. 52 C 7/2005-25, jímž Městský soud v Brně odkazuje na ustanovení § 114b a § 153a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) uložil žalované zaplatit žalobci částku 386.372,10 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 8. května 2002 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítajíc, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka akcentuje, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, když odvolací soud nedůvodně odmítl její námitku ohledně předčasného vydání rozsudku pro zmeškání soudem prvního stupně, a to pouze na základě jeho domněnky, byť i později potvrzené , o nedodržení lhůty pro vyjádření k žalobě žalovanou. Vzhledem k datu vydání rozsudku soud prvního stupně mohl právě jen předpokládat naplnění podmínek rozsudku pro uznání a ne mít tyto podmínky za spolehlivě zjištěné .
Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval uplatněnou námitkou promlčení.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že otázkou výkladu ustanovení § 114b a § 153a o. s. ř. se zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2006, pod číslem 49 a v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 1219/2005, jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, odmítl. Dovoláním zpochybněné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) závěry odvolacího soudu přitom shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídají.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelkou namítané předčasnosti rozsudku soudu prvního stupně. Není totiž pochyb o tom, že rozsudek pro uznání byl soudem prvního stupně vydán po uplynutí lhůty k podání vyjádření ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř.; skutečnost, že se tak stalo v době, kdy vyjádření žalované již mohlo být (ale fakticky nebylo) podáno na poštu k přepravě, ale dosud nebylo soudu doručeno, je z hlediska správnosti právního posouzení věci nevýznamná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12.360,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. února 2010

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu