29 Cdo 21/2015
Datum rozhodnutí: 21.12.2015
Dotčené předpisy: § 109 odst. 1 písm. c) IZ., § 2 písm. g) IZ., § 298 odst. 1 IZ., § 299 odst. 1 IZ., § 337h odst. 1 o. s. ř., § 231 odst. 1 písm. a) předpisu č. 280/2009Sb.



KSPH 39 INS 24519/2011
34 ICm 2429/2012
29 ICdo 21/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Jiřímu Krejčiříkovi , se sídlem v Děčíně, Kubelíkova 1372/2, PSČ 405 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka V. U., zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 34 ICm 2429/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. U. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 24519/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 34 ICm 2429/2012, 104 VSPH 272/2014-88 (KSPH 39 INS 24519/2011), takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 34 ICm 2429/2012, 104 VSPH 272/2014-88 (KSPH 39 INS 24519/2011) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 34 ICm 2429/2012-61, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 12. února 2014, č. j. 34 ICm 2429/2012-61, zamítl Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) žalobu, kterou se žalobce (CASPER CONSULTING a. s.) domáhal vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka V. U. (dále též jen V. U. ) určení, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 39 INS 24519/2011 ve výši 360.014,64 Kč (vzniklá na základě smlouvy o úvěru ze dne 18. března 1991), je zajištěna zástavním právem na základě zástavní smlouvy č. 78-780069-8 (dále jen zástavní smlouva ) a na základě exekutorského zástavního práva dle exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph. D., ze dne 1. července 2010, č. j. 067 EX 2998/10-12, k označeným nemovitostem nacházejícím se v katastrálním území a obci N., zapsaným na listu vlastnictví číslo 188 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník (bod I. výroku). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Finanční úřad v Kralupech nad Vltavou (dále jen finanční úřad ) udělil [v rámci daňové exekuce vedené na majetek povinného (dlužníka)] rozhodnutím (z 8. listopadu 2011) č. j. 71945/11/044970203233 (které nabylo právní moci dne 7. prosince 2011), označenému vydražiteli příklep na nejvyšší podání v dražbě předmětných nemovitostí (vlastněných povinným). Vydražitel pak 7. prosince 2011 uhradil nejvyšší podání ve výši 573.333 Kč.
2/ Dne 28. prosince 2011 zahájil insolvenční soud insolvenční řízení na majetek dlužníka.
3/ Dne 11. dubna 2012 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného a prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
4/ Právní předchůdce žalobce (a původní žalobce v této věci) přihlásil (podáním doručeným insolvenčnímu soudu 5. května 2012) do insolvenčního řízení (vykonatelnou) pohledávku ve výši 360.014,64 Kč jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy a exekutorského zástavního práva.
5/ Při přezkumném jednání, jež se konalo 11. července 2012, popřel žalovaný pořadí žalobcovy pohledávky.
6/ Finanční úřad převedl výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 569.028 Kč (tedy snížený o částku 4.305 Kč odpovídající hotovým výdajům ) v srpnu roku 2012 na účet žalovaného (insolvenčního správce dlužníka).
Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 2 písm. g/, § 109 odst. 1 písm. c/ a § 195 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), z ustanovení § 231 odst. 1 písm. a/ a § 243 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a z ustanovení § 337h odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a poukazuje na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011 (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) - k závěru, že zástavní právo žalobce k předmětu zajištění již zaniklo, takže jeho pohledávka není pohledávkou zajištěnou ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2014, č. j. 34 ICm 2429/2012, 104 VSPH 272/2014-88 (KSPH 39 INS 24519/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 12.342 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru (vycházejícímu rovněž z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3845/2011), že došlo-li v průběhu insolvenčního řízení k zániku zajištění a peněžní prostředky představující výtěžek zpeněžení se nacházejí v majetkové podstatě dlužníka (jak bylo v řízení prokázáno) a je nepochybné, že tyto peněžní prostředky jsou v rámci probíhajícího insolvenčního řízení rozpoznatelné svou výší i důvodem, neboť pocházejí z daňové exekuce, může se zajištěný věřitel domáhat jejich vyloučení vylučovací žalobou (§ 225 insolvenčního zákona). V úvahu též přichází žaloba na plnění vůči insolvenčnímu správci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém jeho rozsahu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podstata dovolání pak spočívá v kritice správnosti závěru odvolacího soudu, že není zajištěným věřitelem, k čemuž dovolatel uvádí, že jelikož v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, rozhodnutí o úpadku i podání přihlášky pohledávky nebyl výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí vydán do majetkové podstaty dlužníka, byla jeho pohledávka pohledávkou zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
U dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, lze (s přihlédnutím k obsahu) dovodit, že dovolatel má jím předkládané právní otázky za neřešené dovolacím soudem.
Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (později) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K právní otázce předestřené dovoláním se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013. V tomto rozhodnutí [od nějž nevidí důvod se odchýlit ani pro poměry dané věci, na které v podrobnostech odkazuje a z nějž dále vyšel (v typově obdobné věci) v rozsudku ze dne 21. prosince 2015, sen zn. 29 ICdo 10/2014] Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci. Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s § 337h odst. 1 o. s. ř. zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatních věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení naložit jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty. Potud poukázal i na závěry obsažené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2005 ) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která z tohoto rozhodnutí dále vycházejí (včetně poukazu na usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení).
Již z R 86/2005 totiž plyne, že tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV). Pro insolvenční poměry lze tento závěr modifikovat jen tak, že oprávněný má v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a § 299 insolvenčního zákona).
Smysl vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoliv oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.
Pravidlo formulované v ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř. je přitom co do zániku zástavních práv váznoucích na nemovitostech zpeněžovaných exekuční dražbou shodné (jak správně rozpoznal insolvenční soud) s pravidlem obsaženým v § 231 odst. 1 písm. a/ daňového řádu (v rozhodném znění).
V poměrech projednávané věci se tudíž závěry plynoucí z rozsudků Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 56/2013 a sen. zn. 29 ICdo 10/2014 prosadí rovněž, a to tak, že žalobce měl svou pohledávku zajištěnu zástavním právem k majetku dlužníka. Přestože ke dni zahájení insolvenčního řízení již došlo ke zpeněžení zástavy (ke změně vlastníka zastavených nemovitostí), výtěžek zpeněžení nebyl v (daňové) exekuci rozdělen a zástavní právo žalobce nezaniklo. Po rozhodnutí o úpadku dlužníka (povinného) a vydání výtěžku zpeněžení finančním úřadem insolvenčnímu správci se právní postavení žalobce jako zástavního věřitele změnilo pouze tak, že možnost uspokojit svou pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, nýbrž (již) z výtěžku jeho zpeněžení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení). Jelikož důvody pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu