29 Cdo 2062/2000
Datum rozhodnutí: 11.04.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2062/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K.D., proti žalovanému P. Č. a. s., o zaplacení 86 314 Kč s přísl., vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 122/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000 č.j. 4 Cmo 346/98 - 49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 1998 č.j. 7 Cm 122/94 - 34 výrokem I. zastavil řízení ohledně částky 37 830,69 Kč, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 48 483,31 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 26. února 1994 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce objednal dne 23. září 1993 u žalovaného opravu autobusu. Tato oprava byla prováděna u žalovaného jakožto prodejce autobusu v záruční době, ale za úplatu, neboť dle tvrzení žalovaného nebyla tato oprava záruční opravou, ale byla objednána a zaplacena žalobcem jako běžná oprava. Podle tvrzení žalovaného nebyla oprava důsledkem vady prodaného autobusu, ale požáru, jehož příčinou bylo uložení cizího předmětu provozovatelem autobusu do prostoru akumulátoru, který způsobil zkrat. Soud dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat porušení povinností ze závazkového vztahu podle ust. § 373 obch. zák. ze strany žalovaného, nebyl tedy naplněn jeden z obecných předpokladů odpovědnosti za škodu - protiprávní jednání spočívající v porušení povinností ze závazkového vztahu, proto nemá žalobce nárok podle ust. § 380 obch. zák. na úhradu újmy, která žalobci vznikla tím, že musel vynaložit náklady na zajištění náhradní dopravy cestujících v době opravy autobusu. Soud dále dospěl k závěru, že v projednávané věci se nejednalo ani o mimozávazkovou odpovědnost dle ust. § 757 obch. zák. ani o nárok z vad zboží podle ust. § 436 obch. zák. a tyto nároky vůči žalovanému žalobce ani neuplatnil.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2000 č.j. 4 Cmo 346/98 - 49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soud nepřipustil dovolání z toho důvodu, že otázku, pro kterou žalobce požadoval připuštění dovolání, nepovažoval za otázku zásadního významu, protože důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalobce neprokázal splnění základních předpokladů pro uplatnění náhrady škody, neprokázal že by žalovaný porušil svoji povinnost, která vyplývala ze závazkového vztahu založeného kupní smlouvou o koupi autobusu dne 21. ledna 1993 nebo ze zákona, a soud v průběhu řízením neřešil otázku, zda neurčená příčina vzniku vady má za následek vyloučení odpovědnosti za tuto vadu ze strany povinného.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uplatňuje přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žádal odvolací soud o připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a protože se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatel spatřuje otázku zásadního významu v tom, zda ze závazkového vztahu dle obchodního zákoníku má při záruční opravě neurčená příčina vzniku skryté vady za následek vyloučení odpovědnosti povinného, přestože škoda objektivně vznikla. Dovolatel namítá, že žalovaný porušil povinnost ze závazkového vztahu tím, že odmítl provést v záruční době záruční opravu, a proto má žalobce nárok na náhradu škody. S ohledem na záruční dobu bylo na žalovaném, aby prokázal, že zavinění za způsobenou škodu je na straně žalobce. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§ 10a o. s. ř./ zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ust. § 241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s .ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 239 odst. 2 o s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. § 239 odst. 1 o. s ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a ani podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud prvního stupně ve věci znovu nerozhodoval.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale současně má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (má ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

66

Přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12).

Předpokladem toho, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má po právní stránce zásadní význam je mj. to, že jde o právní otázku v tomto rozhodnutí řešenou.

V posuzovaném případě žalobce při jednání před odvolacím soudem dne 26. dubna 2000 navrhl, aby bylo připuštěno dovolání, přičemž otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, zda ze závazkového vztahu dle obchodního zákoníku má poškozeným neurčená příčina vzniku skryté vady za následek vyloučení odpovědnosti strany povinné, přestože škoda objektivně vznikla". Odvolací soud v dané věci na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal splnění základních předpokladů pro uplatnění náhrady škody, neprokázal, že by žalovaný porušil svoji povinnost, která vyplývala ze závazkového vztahu založeného kupní smlouvou o koupi autobusu dne 21. ledna 1993 nebo ze zákona.

Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě řešení právní otázky, tak jak ji dovolatel formuloval, nemá pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud neřešil otázku, zda poškozeným neurčená příčina vzniku skryté vady má za následek vyloučení odpovědnosti strany povinné, ale řešil otázku, zda v dané věci poškozenému - žalobci vznikla škoda v důsledku porušení závazkové nebo zákonné povinnosti stranou žalovanou jakožto stranou povinnou.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud nedospěl k závěru, že v dovolání uvedená právní otázka má zásadní právní význam, není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto podle § 239 odst. 2, § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich úhradu, neboť dovolatel způsobil, že dovolání bylo odmítnuto a žalovanému podle spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11.dubna 2001

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová