29 Cdo 2008/2014
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



29 Cdo 2008/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Martinem Týle, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, PSČ 530 03, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 149/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 6 Cmo 428/2012-149, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích směnečným platebním rozkazem ze dne 17. května 2004, č. j. 44 Sm 2307/2003-14, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 162.000,- Kč s 6% úrokem od 2. května 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu 540,- Kč (výrok I.) a dále směnečný peníz ve výši 93.600,- Kč s 6% úrokem od 28. června 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 312,- Kč (výrok II.) a na náhradě nákladů řízení 45.750,- Kč (výrok III.).
K námitkám žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 52 Cm 149/2009-109, výše uvedený směnečný platební rozkaz ve výroku I. (ohledně směnečného peníze ve výši 162.000,- Kč s 6% úrokem od 2. května 2001 do zaplacení a směnečné odměny 540,- Kč), v části výroku II. (co do směnečného peníze ve výši 3.900,- Kč s 6% úrokem od 28. června 2001 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 13,- Kč) a ve výroku III. (v části týkající se nákladů řízení ve výši 6.660,- Kč a 17.340,- Kč) zrušil; ve zbývající části směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 6 Cmo 428/2012-149, rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil i v rozsahu směnečného peníze ve výši 89.700,- Kč s 6% úrokem od 28. června 2001 do zaplacení, směnečné odměny 299,- Kč a nákladů řízení 21.810,- Kč; potvrdil jej ve zbývající části prvního výroku (tj. v rozsahu, v němž soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ve výroku o věci samé zrušil) a zrušil rozsudek prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů účastníků. Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit státu náklady řízení a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 1. května 1998 vystavil žalovaný vlastní směnku, na směnečný peníz 162.000,- Kč, který se zavázal zaplatit na řad žalobce dne 1. května 2001 a dne 27. června 1999 vystavil vlastní směnku na směnečný peníz 93.600,- Kč, který se zavázal zaplatit na řad žalobce 27. června 2001 (dále jen sporné směnky ).
2) Sporné směnky zajišťovaly závazky žalovaného vůči žalobci k úhradě kupních cen automobilů (Renault 19 a Renault 21), které se žalovaný zavázal žalobci zaplatit ve sjednaných měsíčních splátkách.
3) Oba automobily nepřestaly být ve vlastnictví žalobce a byly žalobci vráceny.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že zánikem směnkami zajišťovaných kauzálních závazků z kupních smluv k zaplacení kupních cen obou automobilů, se vyčerpala zajišťovací funkce obou sporných směnek a není tak dán právní důvod k jejich zaplacení . Přitom není podstatný pokračoval odvolací soud způsob zániku kupních smluv, ani to, zda se smluvní strany po zániku kupních smluv vypořádaly, když žalovaný prokázal, že sporné směnky měly zajišťovat výlučně zaplacení kupních cen z kupních smluv a nikoli uhrazení jiných nároků .
Dále odvolací soud zdůraznil, že v rámci koncentrovaného řízení před soudem prvního stupně se žalobci nepodařilo vyvrátit včas a řádně uplatněnou námitkovou obranu žalovaného o určení směnek výlučně k zajištění zaplacení kupních cen obou vozidel . Přitom doplnil, že mezi účastníky nebyly uzavřeny v písemné podobě (žalobcem tvrzené) leasingové smlouvy, jež by byly jištěny spornými směnkami a žalovanému nebyla poskytnuta žádná půjčka, jako reálný smluvní vztah , jejíž vrácení jedna ze sporných směnek dle doplněné verze žalobce zajišťovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázky předčasného ukončení leasingové smlouvy nájemcem a povinnosti uhradit zbývající leasingové splátky . Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (v tomto směru zjevně poukazuje na dovolací důvody upravené občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. prosince 2012).
Dovolatel úvodem popisuje svoji skutkovou verzi věci co do spornými směnkami zajišťovaných závazků, podle níž účastníci uzavřeli ohledně obou automobilů leasingové smlouvy a dne 1. května 1998 smlouvu o půjčce na částku 160.000,- Kč. Dále uvádí, že sporné směnky sloužily k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce a leasingové smlouvy (ze dne 1. května 1998). V této souvislosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 108/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) popisuje podstatu finančního leasingu s akcentem na to, že žalovanému nemohla zaniknout povinnost zaplatit všechny zbývající dlužné leasingové splátky v důsledku vrácení či odebrání vozidla pro prodlení nájemce (žalovaného) s úhradou leasingových splátek. Současně podle jeho názoru nemůže obstát ani námitka žalovaného ohledně vytýkaných vad vozidla, za které žalobce nenesl odpovědnost.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nikterak nevypořádal s jeho námitkami proti soudem prvního stupně (nesprávně) zjištěnému skutkovému stavu, na jehož základě následně přijal nesprávné právní závěry ohledně důvodu vystavení sporných směnek.
K (ne)existenci leasingových smluv dovolatel poukázal na obsah trestního spisu Policie České republiky, sp. zn. ORPA-377/KPV-HK-2005 , jímž dne 24. ledna 2012 požadoval provést důkaz. Na skutečnost, že leasingové smlouvy jsou ve spisu obsaženy, přitom usuzoval z usnesení Policie České republiky ze dne 31. května 2005, v němž npor. Bc. I. G. uvedl: Ve věci se však podařilo zajistit pouze dvě leasingové smlouvy předložené M. Š., podepsané panem P., které prokazují, že P. skutečně od pana Š. odebral dvě výše uvedená motorová vozidla .
Konečně dovolatel polemizuje se správností skutkových zjištění, jež odvolací soud (a soud prvního stupně) učinil ohledně důvodů vystavení sporných směnek.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelem nastolená právní otázka předčasného ukončení leasingové smlouvy nájemcem a povinnosti uhradit zbývající leasingové splátky , k jejímuž řešení dovolatel shledává dovolání přípustným, není otázkou, na které napadené rozhodnutí závisí (§ 237 o. s. ř.).
Polemikou se závěry odvolacího soudu, podle kterých spornými směnkami byly zajištěny pohledávky na úhradu kupních cen (a nikoli pohledávky ze žalobcem tvrzené leasingové smlouvy a smlouvy o půjčce), totiž dovolatel ve skutečnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím skutkového dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu