29 Cdo 2/2013
Datum rozhodnutí: 31.01.2013
Dotčené předpisy: § 200 IZ., § 160 odst. 4 IZ.




MSPH 60 INS 6477/2011 60 ICm 2735/2011 29 ICdo 2/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Volksbank CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25083325, zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalovanému UNITED RECYCLING s. r. o. , se sídlem v Praze 6 - Veleslavínu, Křenova 438/7, PSČ 162 00 identifikační číslo osoby 28403193, o určení neexistence popřené pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 60 ICm 2735/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GRG Holding s. r. o. , se sídlem v Praze 6 - Veleslavínu, Křenova 438/7, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 27071987, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 6477/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 60 ICm 2735/2011, 102 VSPH 240/2011-28 (MSPH 60 INS 6477/2011), takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 60 ICm 2735/2011, 102 VSPH 240/2011-28 (MSPH 60 INS 6477/2011), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) odmítl usnesením ze dne 11. listopadu 2011, č. j. MSPH 60 ICm 2735/2011-6, žalobu ze dne 23. září 2011, kterou žalobce (Volksbank CZ, a. s.) popřel pohledávku žalovaného (UNITED RECYCLING s. r. o.) [bod I. výroku]. Dále rozhodl o vrácení složené jistoty žalobci (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 5. srpna 2011, č. j. MSPH 60 INS 6477/2011-A-31, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, ustanovil insolvenční správkyni, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a nařídil přezkumné jednání na 29. září 2011.
2/ Dne 23. září 2011 došlo insolvenčnímu soudu podání, jímž žalobce (jako přihlášený věřitel č. 8) popřel přihlášenou pohledávku žalovaného (věřitele č. 18).
Na tomto základě insolvenční soud - cituje ustanovení § 200 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - uzavřel, že popření nesplňuje náležitosti citovaných ustanovení, neboť neobsahovalo zejména žalobní petit, tedy údaj o tom, jak má soud ve věci rozhodnout, ani vyčíslení popřené částky.
Pro úplnost insolvenční soud dodal, že jen nedopatřením nebylo předmětné popření odmítnuto do skončení přezkumného jednání, konaného dne 29. září 2011, jako doručené insolvenčnímu soudu ve lhůtě kratší 3 pracovních dnů (23. září 2011). Den podání se do běhu předmětné lhůty nezapočítává a další dny (24., 25. a 28. září 2011) nebyly dny pracovními.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením ze dne 4. června 2012 potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud vyšel z ustanovení § 200 odst. 1 až 3 a 5 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení § 43 o. s. ř. a závěr insolvenčního soudu , že žalobu lze odmítnout pro vady žalobního petitu, neshledal správným.
Uvedl však, že důvody k tomu, aby byla žaloba v daném případě (bez dalšího) odmítnuta, přesto byly dány, neboť popření pohledávky bylo podáno opožděně. Přezkumné jednání se konalo dne 29. září 2011, a protože se podle ustanovení § 57 odst. 1 o. s. ř. do běhu lhůty (k popření) počítané zpětně od přezkumného jednání nezapočítává den jeho konání a protože popření pohledávky musí být soudu doručeno nejpozději 3 pracovní dny před konáním tohoto jednání, do nichž v daném případě nepatří dny pracovního klidu připadající na 24. a 25. září 2011 a na den svátku připadající na 28. září 2011, bylo by žalobcovo popření pohledávky včasné, kdyby insolvenční mu soudu došlo nejpozději ve čtvrtek dne 22. září 2011. V daném případě mu však došlo 23. září 2011, po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací argumentace spočívá na těchto 2 výhradách:
1/ První výhrada brojí proti způsobu aplikace ustanovení § 200 odst. 3 insolvenčního zákona odvolacím soudem, když v jejím rámci dovolatel vyslovuje přesvědčení, že insolvenční zákon neumožňuje soudu vydat usnesení o tom, že se k popěrnému úkonu věřitele nepřihlíží, později, než do skončení přezkumného jednání (jelikož ustanovení § 200 odst. 3 insolvenčního zákona takovou alternativu zcela explicitně zapovídá).
2/ Druhá výhrada brojí proti způsobu počítání lhůty k uplatnění popření, jak jej v napadeném rozhodnutí předestřel odvolací soud a končí dovolatelovým závěrem, že posledním dnem lhůty k podání popěrného úkonu byl v daném případě pátek 23. září 2011 a žaloba podaná tohoto dne je včasná.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení i k době vydání rozhodnutí o úpadku je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2012, tj. naposledy ve znění zákona č. 466/2011 Sb.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K (ne)možnosti odmítnutí incidenční žaloby pro opožděnost Nejvyšší soud uvádí, že potud není dovolání opodstatněné.
V usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že skutečnost, že popěrný úkon začal být považován za incidenční žalobu ve smyslu § 200 odst. 5 insolvenčního zákona, nevylučuje možnost insolvenčního soudu takovou žalobu odmítnout podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona pro opožděnost popření, z nějž žaloba vzešla (takovému postupu by bránil jen závazný právní názor o včasnosti popření zformulovaný v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí popření /§ 200 odst. 3 insolvenčního zákona/). S tímto závěrem, na němž Nejvyšší soud nevidí důvod cokoli měnit, je napadené rozhodnutí v souladu.
K argumentaci ohledně lhůty k uplatnění popěrného úkonu Nejvyšší soud uzavírá, že potud dovolání opodstatněné je.
Ve shora zmíněném usnesení sen. zn. 29 ICdo 17/2012 (jež se týkalo dovolání téhož dovolatele týkající se v insolvenční věci téhož dlužníka jiného popření a na něž v podrobnostech opět odkazuje) Nejvyšší soud vysvětlil (v situaci kdy šlo o stejná data konání přezkumného jednání a uplatnění popření), že podání obsahující popěrný úkon přihlášeného věřitele je doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce (§ 200 odst. 2 insolvenčního zákona) v případě, že jde o podání doručené insolvenčnímu soudu nejpozději v průběhu třetího pracovního dne počítaného zpětně ode dne konání přezkumného jednání o popřené pohledávce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež tomuto závěru odporuje, tudíž není správné. Nejvyššího soud proto napadené rozhodnutí zrušil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu