29 Cdo 2/2011
Datum rozhodnutí: 31.03.2014
Dotčené předpisy: § 199 odst. 2 IZ.



KSUL 69 INS 5292/2010
69 ICm 825/2010
29 ICdo 2/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému VRŠANSKÝ a spol., v. o. s. , se sídlem v Teplicích, Kollárova 1879/11, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25466763, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. K., zastoupenému JUDr. Janem Svobodou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18, PSČ 415 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 ICm 825/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. K. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 5292/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011, č. j. 69 ICm 825/2010, 102 VSPH 14/2011-73 (KSUL 69 INS 5292/2010), takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 69 ICm 825/2010-46, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen insolvenční soud ) žalobu, kterou se žalobce (PROFI CREDIT Czech, a. s.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka M. K.) určení pravosti pohledávky ve výši 49.392,58 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 69 INS 5292/2010 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce uzavřel s dlužníkem dne 1. dubna 2008 smlouvu o revolvingovém úvěru, podle které se zavázal poskytnout dlužníku úvěr ve výši 106.416,- Kč, s tím, že částku 56.416,- Kč započte na úhradu odměny s poskytnutím úvěru, takže dlužníku bude vyplaceno 50.000,- Kč a úvěr bude uhrazen v 36 měsíčních splátkách po 2.956,- Kč.
2/ Žalobce uzavřel s dlužníkem dne 4. dubna 2008 dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru, podle kterého došlo ke snížení výše úvěru na 97.884,- Kč a výše měsíční splátky na 2.719,- Kč, přičemž dlužníku bylo namísto 50.000,- Kč vyplaceno 46.000,-Kč.
3/ Dlužník uhradil žalobci 17 splátek po 2.719,- Kč a 1 splátku ve výši 1.025,- Kč; jelikož od února 2010 již další splátky nehradil, žalobce mu dle článku 13.4 smlouvy o revolvingovém úvěru vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 48.942,- Kč a dle článku 6 smlouvy o revolvingovém úvěru vyplnil směnečnou sumu ve výši 100.583,- Kč do dlužníkem vystavené blankosměnky.
4/ Rozhodčím nálezem ze dne 13. května 2010, č. j. La 2705/10-12, který nabyl právní moci 14. května 2010, uložil rozhodce Mgr. Marek Landsmann dlužníku zaplatit žalobci 100.583,- Kč s 6 % úrokem p. a. od 26. března 2010 do zaplacení.
5/ Usnesením ze dne 21. května 2010 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, povolil dlužníku oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného.
6/ Dne 14. června 2010 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka směnečnou pohledávku ve výši 101.509,- Kč, sestávající ze směnečné sumy ve výši 100.583,- Kč a směnečného úroku ve výši 926,- Kč.
7/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 2. července 2010, popřel žalovaný pohledávku žalobce do výše 49.392,58 Kč, s tím, že v popřeném rozsahu jde o smluvní pokutu ve výši 48.942,- Kč a o směnečný úrok ze smluvní pokuty ve výši 450,58 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:
1/ Kdyby insolvenční soud uznal, že rozhodčí nález je platný, stala by se pohledávka v souladu s ustanovením § 198 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), vykonatelnou, čímž by se důkazní povinnost v řízení změnila a žalovaný by mohl v řízení uplatnit pouze takové důvody popření pohledávky, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení. Z rozhodčího nálezu je přitom zřejmé, že dlužník v řízení, které probíhalo bez nařízení jednání, žádné skutečnosti neuplatnil. Žalovaný by tedy byl oprávněn namítnout neoprávněnost uplatněné smluvní pokuty, což učinil, přičemž jde o stejný důvod, pro který žalovaný pohledávku popřel. Postup žalovaného by tedy nebyl v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
2/ Uzavřená smlouva o revolvingovém úvěru není smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) [chybí obligatorní ujednání o úrocích], ale smlouvou o půjčce v režimu spotřebitelské smlouvy podle § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), na kterou dopadají rovněž ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. V daném případě totiž šlo o půjčku za úplatu (za sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 51.884,- Kč) a současně o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy žalobce jednal v rámci své obchodní činnosti) a dlužníkem - spotřebitelem. Žalobce (totiž) v řízení neprokázal (ani netvrdil), že by dlužník při uzavření smlouvy jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Na takovou smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52 až § 57 obč. zák.), tak i ustanovení o platnosti právních úkonů, tedy i ustanovení § 39 obč. zák. Smlouva by tedy neměla být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen směrnice 93/13 ) a směrnicí č. 98/27/ES. Shodně judikoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006 (jde o nález uveřejněný pod číslem 185/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
3/ Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, předpokládá, že rozhodčí doložka bude přijata způsobem, z něhož je patrný souhlas druhé strany s obsahem rozhodčí smlouvy. V posuzované věci tomu tak nebylo, neboť v samotné smlouvě chybí zmínka o rozhodčí doložce; ta je ukryta v článku 18 smluvních ujednání (dále jen všeobecné obchodní podmínky ), na která vlastní smlouva pouze odkazuje. Všeobecné obchodní podmínky jsou přitom psány tak drobným písmem a tak složitým stylem, že mohly být pro neznalého spotřebitele zcela nesrozumitelné a jeho podpis na smlouvě (kde rozhodčí doložka není vůbec zmíněna) proto nelze v žádném případě vykládat jako souhlas s touto rozhodčí doložkou. Proto má insolvenční soud ujednání o rozhodčí doložce za neplatné a rozhodčí nález, který byl na jejím podkladě vydán, za nicotný.
4/ Judikáty, jimiž argumentoval žalobce, na řešený problém zčásti nedopadají a z části z nich vyplývají jiné závěry, než dovozuje žalobce. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/2010 (správně jde o usnesení ze dne 20. dubna 2010) i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) se týkají situace, kdy řešený úvěr nebyl úvěrem spotřebitelským, ale pohledávkou z leasingové smlouvy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010) problematiku spotřebitelských smluv řeší a dovozuje možnou platnost sjednaných rozhodčích doložek, avšak ve zcela odlišné situaci (Nejvyšší soud tam dovodil, že rozhodčí doložka je platná, neboť je obsažena v textu smlouvy jako samostatný bod 13 a prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou). V souzené věci je však situace odlišná. Ve smlouvě není o rozhodčí doložce žádná zmínka (rozhodčí doložka je obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, které dlužník nepodepsal).
5/ Jelikož insolvenční soud považuje rozhodčí nález za nicotný, je pro účely tohoto řízení pohledávka pokládána za nevykonatelnou a omezení podle § 199 insolvenčního zákona neplatí.
6/ Ujednání o smluvní pokutě je právním úkonem, který se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a vytváří nerovnováhu ve spotřebitelském vztahu (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Ujednání souladné s dobrými mravy musí být vyvážené; získanému právu musí odpovídat povinnosti, které na sebe účastník smlouvy bere, a naopak. To v daném případě dovodit nelze, protože povinnosti, které na sebe dlužník vzal, mnohonásobně převyšují to, co smlouvou získal. Dlužníku byla reálně poskytnuta pouze částka 46.000,- Kč, avšak zavázal se (byť bezúročně) zaplatit 97.884,- Kč, tedy více než dvojnásobek poskytnuté částky. Toto zhodnocení je samo o sobě dostatečným zajištěním toho, že se žalobci dostane více, než dlužníku půjčil, i když dlužník neporuší žádné povinnosti. Závazek dlužníka, že v případě prodlení se dvěma splátkami zaplatí další smluvní pokutu, která je navíc konstruována jako 50 % schválené výše úvěru (tedy nikoliv ze skutečně poskytnuté půjčky ani z dlužné částky) je ve zjevném nepoměru s ostatními právy a povinnostmi ze smlouvy. Za těchto podmínek soud nemohl dospět k jinému závěru, než že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že smluvní pokuta má mít pouze reparační funkci, tj. jejím účelem je sanovat škodu, která porušením povinnosti vznikla. Žalobce dlužníku fakticky poskytl 46.000,- Kč, za které již dlužník zaplatil formou splátek 47.248,- Kč. Žalobce navíc v insolvenčním řízení úspěšně uplatnil nárok na zbývající splátky v hodnotě 50.636,- Kč, které mu budou hrazeny v pětiletém splátkovém kalendáři. Správce dokonce uznal i další pohledávku žalobce ve výši 1.005,- Kč z penalizačních faktur. Uplatnění nároku na dalších 49.730,- Kč tedy s reparací škody nemá nic společného a ze strany žalobce jde jen o snahu získat obohacení na úkor dlužníka. Proto insolvenční soud zamítl žalobu jak v části týkající se uplatněné smluvní pokuty, tak i v části týkající se úroků z této smluvní pokuty.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům.
1/ Smlouva o revolvingovém úvěru je svou povahou spotřebitelskou smlouvou, na kterou dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., neboť byla fakticky uzavřena jako smlouva o půjčce za úplatu mezi žalobcem jako dodavatelem jednajícím v rámci své obchodní činnosti a dlužníkem jako spotřebitelem, jenž při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Na smlouvu se subsidiárně vztahují ustanovení § 52 až § 57 obč. zák.
2/ Insolvenční soud nepochybil ani při úvaze, že ustanovení o spotřebitelských smlouvách je nutno interpretovat komunitárně konformním způsobem , neboť implementují směrnice Evropské Unie o ochraně spotřebitele. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice 93/13 považuje podle článku 1 písm. e/ přílohy za nepřiměřený požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Toto ustanovení sice nelze aplikovat přímo, neboť směrnice jako pramen komunitárního práva nemá přímý účinek, leč podle judikatury Soudního dvora Evropské Unie jsou soudy povinny vykládat vnitrostátní právo způsobem slučitelným se směrnicí. Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva je nutno pohlížet na směrnici jako na výkladové vodítko.
3/ Co do rozhodčího nálezu se odvolací soud shoduje se žalovaným a se závěry, formulovanými Krajským soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 8. března 2010, č. j. (správně sp. zn.) 33 Cm 13/2009, v tom, že ustanovení § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák. je nutno vykládat tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány. Směrnice 93/13 totiž v článku 1 písm. q/ přílohy považuje za nepřiměřené, aby byl spotřebitel zbaven práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména, aby byl povinen předkládat spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních přepisů. Tuto úpravu je třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení - dané tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových smluvních podmínek a že u úvěrových smluv jedná pod tlakem finanční tísně - k získání unfair výhody, jíž je právě přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, s nímž podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu apod.
4/ Evropský soudní dvůr k výše uvedenému v rozhodnutí M. C., C-168/05 (jde o rozsudek Soudního dvora /prvního senátu/ ze dne 26. října 2006, E. M. M. C. proti C. M. M. SL, C-168/05, Sbírka rozhodnutí 2006, str. I-10421), uvedl, že směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil rozhodčí nález již v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost. Z toho lze dovodit, a žalobkyně se mýlí, usuzuje-li jinak, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem, ale že soud má kdykoli z úřední povinnosti přihlížet k jeho neplatnosti či nicotnosti. Odvolací soud míní, že řečené platí zvlášť v situaci, kdy jsou rozhodčí nálezy (jako v posuzované věci) vydávány soukromými rozhodčími institucemi. Insolvenční soud proto nepochybil, uzavřel-li, že rozhodčí nález vykonatelnost uplatněné pohledávky nezakládá.
5/ Při přezkumu závěru insolvenčního soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, vycházel odvolací soud z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, jelikož dlužník se za poskytnutí částky 46.000,- Kč zavázal zaplatit žalobci částku ve výši 97.884,- Kč. Jinak vyjádřeno, podle smlouvy se žalobci mělo dostat více než dvojnásobku poskytnutého plnění, aniž by dlužník porušil jakékoli smluvní povinnosti. O tom, že mezi vzájemnými povinnostmi smluvních stran byl hrubý nepoměr, svědčí i to, že se dlužník v článku 13. 4 všeobecných obchodních podmínek zavázal, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek uhradí (mimo dalších smluvních pokut stanovených v procentních sazbách v článku 13. 1) ještě jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50 % z částky 97.884,- Kč (označené ve smlouvě o revolvingovém úvěru jako výše úvěru). Za tohoto stavu věci je i odvolací soud přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, a je tudíž neplatné ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák.
6/ Dlužno dodat, že jde jen o částečnou neplatnost smlouvy dle ustanovení § 41 obč. zák., neboť důvod neplatnosti se vztahuje výlučně k tomuto ujednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda soudy mohou nepřihlížet k rozhodčímu nálezu opatřenému doložkou právní moci a vykonatelnosti, vydanému na základě rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě, jenž nikdy nebyl zrušen, jakož i otázky, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách je obecně přípustná, s tím, že jde o otázky, jež doposud nebyly vyřešeny uspokojivě a jednotlivé soudy je řeší značně rozdílně.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v překvapivosti napadeného rozhodnutí.
Insolvenční soud nezpochybňoval rozhodčí doložku a priori jako takovou, ale dovodil, že dlužník nevěděl, co podepisuje, pročež není rozhodčí doložkou ani rozhodčím nálezem vázán.
Odvolací soud přišel až v důvodech napadeného rozhodnutí s názorem, že rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách obecně nepřípustné. Právním zástupcem dovolatele byl přitom odvolací soud výslovně žádán, aby jej (v případě, že by měl jiný názor na rozhodčí doložky) poučil v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř., což neučinil. Tím (dle dovolatele) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009.
V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (vyhrazeného otázkám přípustnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách) pak dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch následujících závěrů:
I/ K arbitrabilitě spotřebitelských smluv.
Dovolatel cituje ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, s tím, že v daném případě je naplněn požadavek arbitrability, neboť jde o majetkový spor (spor o zaplacení peněžité částky) a povaha věci zároveň připouští uzavření smíru ve smyslu § 99 o. s. ř.
II/ K právní úpravě v občanském zákoníku.
Ani úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. ustanovení § 55 odst. 1 a 2 obč. zák. a ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. a ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. s přihlédnutím k tomu, že ve znění účinném do 31. července 2010, mělo zakázané ujednání ve spotřebitelských smlouvách za následek jen relativní neplatnost právního úkonu) nezakazuje použití rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách.
III. Ke směrnici 93/13.
Ze směrnice 93/13 nevyplývá, že všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách představují a priori nepřiměřené podmínky a jsou zakázány.
IV. K relevantní judikatuře Soudního dvora Evropské Unie.
Z judikatury Soudního dvora Evropské Unie nevyplývá a nikdy nevyplývalo, že by rozhodčí doložky jako takové byly zakázány ve spotřebitelských smlouvách.
V/ K rozhodčí doložce a formulářové smlouvě.
Zákon o rozhodčím řízení ani jiný právní předpis nevylučuje ani výslovně nezakazuje rozhodčí doložku ve formulářové smlouvě.
VI/ K judikatuře českých soudů k rozhodčím doložkám.
Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/10, pokud rozhodčí nález nebyl v daném případě nikdy zrušen, je pravomocný a zakládá překážku věci rozhodnuté.
Rozhodčí doložka je navíc relativně samostatnou smlouvou a ani teoretická neplatnost smlouvy hlavní nezpůsobuje automaticky neplatnost rozhodčí doložky, neboť jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 103/2008 ), nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky.
Dále je třeba zmínit právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 (výše citovaném) a rozhodnutí (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 1964/2008 (o tom, že soud v exekučním řízení již není oprávněn přezkoumávat správnost exekučního titulu).
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Přitom poukazuje na to, že dovolání může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a míní, že podstata sporu tkví v posouzení přípustnosti v řízení zkoumané rozhodčí doložky. Přitom nesouhlasí s dovolatelem v tom, že by tyto otázky nebyly soudy doposud uspokojivě vyřešeny. V dotčeném ohledu poukazuje příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 121/2011 ).
Dovolatel následně doplnil dovolání podáním z 23. prosince 2011, podáním z 27. února 2012 a podáním z 26. března 2012.
V podání z 23. prosince 2011 se dovolatel zabývá:
1/ Možností popírat vykonatelné pohledávky (rozborem ustanovení § 199 insolvenčního zákona), s poukazem na překážku věci rozhodnuté (res judicata) ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř.
2/ Možností sjednat rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách (k čemuž cituje z R 121/2011 a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, uveřejněného pod číslem 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), uváděje, že požadavky na rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách uvedené v tomto nálezu je nutno chápat pouze jako úvahu de lege ferenda a (zároveň) jako (jen) vodítko pro výklad, zda konkrétní rozhodčí doložka dostatečně zaručuje procesní práva spotřebitele.
3/ Závazností judikatury v českém právním prostředí.
4/ Novelou zákona o rozhodčím řízení provedenou zákonem č. 19/2012 Sb., s tím, že ani ta nezakazuje rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, ale výslovně s nimi počítá.
5/ Pozdější judikaturou k jeho rozhodčím doložkám.
Potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2012, pod číslem 87), jenž ponechal v platnosti rozhodčí nález rozhodnutý ve prospěch dovolatele o nároku ze spotřebitelské smlouvy. Dodává též, že podobně se k jeho rozhodčím doložkám vyjádřil Vrchní soud v Praze v označených rozhodnutích.

V podání z 27. února 2012 dovolatel:
1/ Opět poukazuje na to, že ani podle novely zákona o rozhodčím řízení provedené s účinností od 1. dubna 2012 zákonem č. 19/2012 Sb. nejsou rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách paušálně zakázány.
2/ Rozebírá judikaturu obou vrchních soudů při výkladu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
V podání z 26. března 2012 dovolatel s poukazem na poslední vývoj v oblasti judikatury dále uvedl:
Stávající soudní praxe ve věci vykonatelných pohledávek, zvláště ve věci možnosti uplatňování právního hodnocení vykonatelné pohledávky odlišného od hodnocení provedeného v nalézacím řízení, v němž se dlužník nevyjádřil, není jednotná (k čemuž označuje četná rozhodnutí obou vrchních soudů).
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 409/2010 Sb.).
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí v této věci jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v posouzení otázek dovoláním předestřených zčásti v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
1/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tento dovolací důvod zjevně dán není. V situaci, kdy argument použitý odvolacím soudem (že v intencích závěrů obsažených v rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 Cm 13/2009, je nutno vykládat ustanovení § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák. tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány ) uplatnil žalovaný na svou obranu již v řízení před insolvenčním soudem (podáním ze 6. srpna 2010, č. l. 30), může být skutečnost, že se jím odvolací soud zabýval (a dopřál mu sluchu) překvapivá pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). A jelikož právní názor zaujatý odvolacím soudem nevyvolal potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), nebylo na místě ani dovolatele poučovat postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2010, pod číslem 6).
Ostatně, Nejvyšší soud v této souvislosti dále odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08. Tam Ústavní soud ve vztahu k tzv. nepředvídatelným či překvapivým rozhodnutím vysvětlil, že v jeho judikatuře se věcnou správností rozuměla jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení (dikce § 219 o. s. ř. je od 1. dubna 2005 jiná), přičemž jejich společným jmenovatelem bylo, že účastník řízení by měl možnost v konkrétním stadiu řízení, v němž jsou pro takový procesní postup vytvořeny podmínky a předpoklady příslušným procesním předpisem, reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením těch skutkových okolností, které nebyly dosud relevantní. O takovou situaci v daném věci nešlo.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.
2/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Společným jmenovatelem argumentace obsažené v původním textu dovolání, shrnuté výše bod body I. až VI., je výhrada k závěru odvolacího soudu, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány (z níž dále plyne závěr o nicotnosti rozhodčího nálezu, byť nebyl odklizen v řízení podle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení).
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami souvisejícími s platností rozhodčích doložek obsažených v adhezních smlouvách a s posuzováním pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na základě směrnice 93/13), přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 83/2011 ).
3/ Od právního názoru vyjádřeného v (důvodech) R 83/2011 a dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, že jiná situace (než v případě neexistence rozhodčí doložky) by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu , se Nejvyšší soud odklání pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 92/2013 , vydané ve spotřebitelské věci ).
4/ Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 93/2013 ).
5/ Soudy jsou povinny posuzovat neplatnost rozhodčí doložky, i když spotřebitel její neplatnost uplatnil nikoliv v rámci rozhodčího řízení, ale až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (R 93/2013).
6/ Rozhodčí smlouvu lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011).
K tomuto judikatornímu výčtu lze doplnit, že R 92/2013 výslovně vycházelo z nálezové judikatury Ústavního soudu; vedle výše zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 šlo zejména o nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, uveřejněný pod číslem 164/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a o (dříve vydaný) nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, uveřejněný pod číslem 71/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Již z tohoto přehledu lze pro souzenou věc uzavřít, že úsudek odvolacího soudu, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány (z nějž dále plyne závěr o nicotnosti rozhodčího nálezu), správný není.
Závěr, že rozhodčí nález zkoumaný v této věci není bez dalšího nicotný jen proto, že šlo o nález vydaný ve spotřebitelské věci (jež v rozhodné době mohla mít - v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 - i podobu nároku ze zajišťovací směnky), však sám o sobě nečiní nesprávnými úvahy odvolacího soudu, podle nichž je ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Podle ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je dovolací soud při dovolacím přezkumu vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přitom Nejvyšší soud nemá důvod vypořádat se (proto, že je dovolatel uplatnil) s těmi dovolacími argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové) formuloval v doplňujících podáních z 23. prosince 2011, 27. února 2012 a 26. března 2012, zejména pak s argumentací, jež se v podání z 23. prosince 2011 pojí nově s výkladem ustanovení § 199 insolvenčního zákona a s ustanovením § 159a odst. 5 o. s. ř. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto časovou podmínku nesplňují (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval i mezemi popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněné pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 106/2013 )].
2/ Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne (R 106/2013).
3/ U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal (R 106/2013).
4/ Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky (R 106/2013).
5/ Závěr rozhodce, že ohledně věřitelem požadovaného nároku lze o věci rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání (podle fikce uznání nároku), v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům. Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011).
6/ Na tom, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka je v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (jež mezi nimi nebo jejich právními nástupci nadále vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené), se výsledkem incidenčního sporu o popřené vykonatelné pohledávce ničeho nemění (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7/ U přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012).
Podle zjištěného skutkového stavu věci byl rozhodčím nálezem přiznán směnečný nárok ze zajišťovací směnky a dlužník v rozhodčím řízení, které probíhalo bez nařízení jednání, žádné kauzální námitky neuplatnil.
Námitka, že ujednání o smluvní pokutě, jejíž úhrada byla v rozhodčím řízení vymáhána zajišťovací směnkou, je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, je kauzální námitkou. Takovou kauzální námitku lze v insolvenčním řízení účinně uplatnit (jako důvod popření její pravosti nebo výše) i proti vykonatelné směnečné pohledávce přiznané pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce v rozhodčím řízení, v němž směnečný dlužník žádné kauzální námitky neuplatnil (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 4/2012). Možnost zkoumat na základě takové kauzální námitky (coby důvodu popření pravosti pohledávky) platnost ujednání o smluvní pokutě, tedy odvolací soud měl bez zřetele k tomu, zda šlo o vykonatelnou pohledávku ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona; jiné právní posouzení věci důvodem popření nebylo.
Jelikož proti závěru o nemravnosti ujednání o smluvní pokutě dovolání nebrojí (jinak než zpochybněním úsudku o tom, že šlo o nevykonatelnou pohledávku), lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu v konečném důsledku nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. července 2011) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000,- Kč (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněného pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 2.904,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. března 2014

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu