29 Cdo 1971/2008
Datum rozhodnutí: 30.06.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 40 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/1964Sb.




29 Cdo 1971/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. o. a v. s., a. s., zastoupené JUDr. P. G., advokátem, proti žalovanému Mgr. Z. R., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně C., spol. s r.o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 5/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 9 Cmo 227/2007-86, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 30. dubna 2007, č.j. 49 Cm 5/2005-64, Krajský soud v Brně vyloučil ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen sporné nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně C., spol. s r. o. (dále jen úpadkyně ). Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení § 40 a § 46 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) - dospěl (mimo jiné) k závěru, že zástavní smlouvy, jimiž mělo být zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem k zajištění pohledávky za úpadkyní, jsou neplatné pro nedostatek písemné formy, neboť v nich chybí údaj o tom, která osoba za zástavce (úpadkyni) jednala.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 9 Cmo 227/2007-86, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl. Přitom (mimo jiné) uzavřel, že nedostatek identifikace konkrétní fyzické osoby, která jménem právnické osoby činí právní úkon, pro který zákon předepisuje písemnou formu, nezpůsobuje neplatnost tohoto úkonu pro nedostatek písemné formy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka je toho právního názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán . Určitost písemného projevu vůle je kategorií objektivní a proto argumentace odvolacího soudu v tom směru, že požadavek identifikace osob jednajících za právnickou osobu ve smyslu existujících judikátů soudů vyšších stupňů se týká pouze případů, kdy takto jedná zástupce (a nikoliv statutární orgán), je nesprávná a zcela bez opory v právním předpisu . Má-li se totiž jednat o objektivní kategorii ve vztahu k určitosti písemného projevu vůle, musí být nestranným osobám patrné mimo jiné i to, kdo a v jakém právním postavení připojil pod danou listinu, na které je obsah právního úkonu zachycen, svůj podpis . Skutečnost, že v tomto směru dovolatelka ničeho nenamítala a identifikace podepisující osoby byla podle názoru odvolacího soudu prokázána jiným způsobem, nemá v tomto případě právního významu .

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Výkladem ustanovení § 40 a § 46 obč. zák. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2008, pod číslem 57. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož skutečnost, že ve smlouvě, pro kterou zákon vyžaduje písemnou formu, není zvlášť uvedeno jméno a příjmení osoby, která ji jménem právnické osoby (popř. za ni) podepsala, není důvodem neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy. Posouzení, zda osoba, která jménem právnické osoby (popř. za ni) písemný právní úkon učinila, byla k tomuto oprávněna, není otázkou dodržení písemné formy právního úkonu, nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním úkonem vázána či nikoliv.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tak výše zmíněným závěrům dovolacího soudu odpovídá.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu