29 Cdo 1969/2000
Datum rozhodnutí: 28.11.2001
Dotčené předpisy: § 553 předpisu č. 40/1964Sb.




29 Cdo 1969/2000-73

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, Csc. v právní věci žalobců A) J.S., a B) J.S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. O.M., a 2. E.M., o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 146/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2000 č. j. 15 Co 420/98-52, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. března 1998 č. j. 35 C 146/96-36 uložil žalovaným, aby vyklidili byt č. 8 o velikosti 4/5 I. kategorie ve druhém podlaží domu na ulici S. v B. a vyklizený předali žalobcům; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce A) jako věřitel a prvý žalovaný jako dlužník platně uzavřeli dne 3. 11. 1995 smlouvu o půjčce částky 150 000 Kč se 16% úrokem, přičemž termín splatnosti byl sjednán do 3. května 1996 a jako místo úhrady dluhu - bydliště prvého žalobce. Účastníci smlouvy o půjčce se současné dohodli na zajištění pohledávky převodem práv dlužníka k družstevnímu bytu na S. ulici v B. s tím, že po splacení dluhu dojde ke zpětnému převodu bytu na dlužníka. Dne 20. 11. 1995 byla za tímto účelem uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností ohledně předmětného družstevního bytu mezi žalovanými jako převodci a žalobci jako nabyvateli. Žalobci pak uzavřeli se Stavebním bytovým družstvem M. nájemní smlouvu, podle níž se stali společnými nájemci tohoto bytu. Na základě uvedených skutkových zjištění učinil soud prvního stupně právní závěr, že žalovaní užívají byt neoprávněně, neboť na základě zajišťovacího převodu práva žalobci platně nabyli členská práva a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu a stali se řádnými nájemci předmětného bytu, přičemž rozvazovací podmínka ve smyslu § 553 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) se neuplatnila, neboť dluh nebyl splněn. K uzavření smlouvy o půjčce nebyl nutný souhlas druhé žalované, neboť se nejednalo o právní úkon týkající se společné věci, když smlouvou o půjčce měla být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví získána; nelze se proto z toho důvodu dovolávat relativní neplatnosti této smlouvy.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. února 2000 č. j. 15 Co 420/98 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, že účelem smlouvy o převodu členských práv a povinností ve družstvu M. mezi žalovanými a žalobci bylo zajištění pohledávky ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem A) a prvým žalovaným. Odvolací soud však dospěl k odlišnému závěru, pokud jde o platnost smlouvy o převodu členských práv a povinností ve stavebním bytovém družstvu. Podle § 553 odst. 1 ObčZ je zajišťovací převod práva možný výhradně tehdy, jedná-li se o právo dlužníka, nikoliv tedy též právo osoby třetí. Byla-li předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu společná práva obou žalovaných vyplývající z jejich společného členství ve družstvu M., přičemž dlužníkem ze smlouvy o půjčce byl výhradně prvý žalovaný, je tato smlouva neplatná podle § 39 ObčZ, neboť svým obsahem odporuje § 553 odst. 1 ObčZ. Neplatnou je pak i následně uzavřená smlouva o převodu členských práv a povinností ve družstvu M. uzavřená mezi žalovanými a žalobci, neboť tato odporuje zákonu svým účelem, jímž je právě zajištění výlučného závazku prvého žalovaného převodem společných práv obou žalovaných. S ohledem na neplatnost smlouvy o převodu členských práv a povinností nedošlo tedy platně k zániku společného členství obou žalovaných ve družstvu M. a ani k zániku jejich nájemního vztahu ke spornému bytu. Žalovaní tedy užívají byt na základě svého trvajícího nájemního práva a žalobcům nepřísluší ochrana oprávněného detentora (jímž je i nájemce bytu) bránit se neoprávněným zásahům do svého práva vindikační žalobou podle § 126 odst. 2 ObčZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 238 odst. l písm. a) o. s. ř. a podávají jej z důvodů upravených v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Namítli, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, zejména vznik společného závazku k vrácení půjčky na straně žalovaných, což dovozují především z vědomosti druhé žalované o uzavření smlouvy o půjčce prvým žalovaným, poukazují na chování druhé žalované, ze kterého vyplývalo, že závazek k vrácení půjčky považovala i za závazek svůj, když poskytla na tento závazek zajištění převodem členských práv a povinností ve družstvu M. ve vztahu k předmětnému bytu. Vznik společného závazku na straně žalovaných dále podle žalobců vyplývá ze skutečnosti, že u žalovaných nedošlo k omezení rozsahu nebo zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů a dále z toho, že u společného závazku ze smlouvy o půjčce není předepsána forma, kterou má být udělen souhlas druhého manžela, že tento souhlas může být dán i dodatečně, a to ústně či konkludentně. Žalovaní nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o výlučnosti závazku prvého žalovaného, když dluh žalovaných je kromě jistiny ze smlouvy o půjčce tvořen také nedoplatkem dlužného nájemného s vysokou penalizací z období, kdy žalovaní ještě byli řádnými členy družstva D. (správně M.) a společnými nájemci bytu, přičemž tento byl uhrazen žalobci a podle názoru žalobců byl rovněž zajišťován převodem členského podílu a podílu k bytu žalovaných . Druhá žalovaná byt nadále výlučně užívá, ale nehradí žádné platby spojené s nájmem bytu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve z úřední povinnosti posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelé netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Nejvyšší soud poté podrobil napadený rozsudek odvolacího soudu přezkumu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Žalobci uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Tento důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §§ 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Tento dovolací důvod v daném případě naplněn není. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který je učinil na základě důkazů popsaných v odůvodnění svého rozsudku. Soud prvního stupně zjistil, že převod členských práv a povinností spojených s členstvím ve družstvu M. mezi převodci O.M. a E.M. a nabyvateli J.S. a J.S. sloužil k zajištění pohledávky J.S. vůči O.M. ze smlouvy o půjčce ze dne 3. 11. 1995 ve znění dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 20. 11. 1995. Skutkové zjištění soudu prvního stupně má oporu v důkazech provedených smlouvou o půjčce ze dne 3. 11. 1995 (srov. článek III této smlouvy) a smlouvou o převodu členství ze dne 20. 11. 1995.

Žalobci rovněž uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 553 občanského zákoníku může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (jde o tzv. zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

Zajišťovací převod práva spočívá v podmíněném převodu práva z dlužníka na věřitele za účelem zajištění splnění pohledávky věřitele. Jde o převod uskutečněný s rozvazovací podmínkou, že dlužník zajištěný závazek splní, popřípadě se závazkem věřitele provést zpětný převod práva na dlužníka po splnění dluhu. Tento zajišťovací institut má dlužníka motivovat ke splnění závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění dluhu možnost těžit z převedeného práva.

Právní skutečností, na základě které může k převodu práva dojít, je smlouva uzavřená mezi věřitelem a dlužníkem závazkového vztahu, z něhož vyplývající závazek dlužníka má být převodem práva zajištěn. Na rozdíl od zajištění pohledávky postoupením pohledávky (§ 554 občanského zákoníku) nemůže smlouvu uzavřít jiná osoba než dlužník. Pro smlouvu o zajišťovacím převodu práva nestanoví § 553 občanského zákoníku žádné zvláštní obsahové náležitosti. Smlouva musí vyhovovat alespoň obecným požadavkům, zejména musí být dostatečně určitá. Ve smlouvě musí být kromě vymezení smluvních stran obsaženo také vymezení zajišťovaného závazku a určení práva, které dlužník převádí ve prospěch věřitele. Ve smlouvě by měla být také vyjádřena vůle stran, že smlouvu uzavírají jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Uzavření smlouvy v písemné formě je zákonnou podmínkou její platnosti. Bez jejího splnění je smlouva absolutně neplatná.

K zajištění splnění závazku lze zásadně převést každé právo, které je převoditelné.

Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (srov. § 657 občanského zákoníku).

Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 21. 12. 1973 sp. zn. 3 Cz 57/73 vyslovil, že uzavřel-li za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví smlouvu o půjčce jako dlužník jen jeden z manželů, nepotřebuje k tomu souhlas druhého manžela, a to ani v případě, že nejde o společnou záležitost. Touto smlouvou jsou peníze, které byly na jejím základě v hotovosti vyplaceny, teprve nabývány do bezpodílového spoluvlastnictví. K platnosti tohoto právního úkonu není třeba souhlasu druhého manžela podle ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku. Z takové smlouvy je zavázán jen ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel, i když ovšem věřitel by za podmínek uvedených v ustanovení § 147 občanského zákoníku mohl dosáhnout v rámci soudního výkonu rozhodnutí uspokojení své pohledávky i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví. Tento závěr je judikaturou přijímán i v současné době (nyní samozřejmě v rámci institutu společného jmění manželů).

Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§ 703 odst. 2 ObčZ).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud danou věc právně posoudil správně.

Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně sloužila smlouva o převodu členských práv a povinností mezi žalobci a žalovanými k zajištění závazku prvního žalovaného ze smlouvy o půjčce mezi žalobcem A) a prvním žalovaným. Tato smlouva byla uzavřena v návaznosti na dohodu žalobce A) a prvního žalovaného učiněnou v článku III smlouvy o půjčce ze dne 3. listopadu 1995.

Závazek žalovaného měl být tedy zajištěn převodem společných členských práv a povinností žalovaných v bytovém družstvu. Předmětem zajišťovacího převodu podle § 553 ObčZ však může být jen právo dlužníka, nikoliv osoby třetí. Odvolací soud proto správně dovodil, že byla-li předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu společná práva (a navíc nejen práva, ale i povinnosti) obou žalovaných vyplývající z jejich společného členství v bytovém družstvu, ač dlužníkem ze smlouvy o půjčce byl výhradně první žalovaný, je tato smlouva neplatná podle § 39 ObčZ, neboť svým obsahem odporuje § 553 odst.1 ObčZ. Neplatnou je pak i následně uzavřená smlouva o převodu členských práv a povinností mezi žalovanými a žalobci, neboť tato odporuje zákonu svým účelem, jímž je právě zajištění výlučného závazku prvního žalovaného převodem společných práv (a povinností) obou žalovaných (§ 39, § 553 odst. 1 ObčZ).

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2001

JUDr. Zdeněk Des, v. r.

předseda senátu