29 Cdo 1961/2008
Datum rozhodnutí: 31.08.2010
Dotčené předpisy: § 544 odst. 2 obč. zák., § 20 odst. 1 ZKV, § 24 odst. 1 ZKV, § 35 odst. 2 obč. zák., § 39 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák., § 266 obch. zák.




29 Cdo 1961/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce města Bystřice pod Hostýnem , se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Masarykovo nám. 137, identifikační číslo 00 28 71 13, zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Osvoboditelů 91, PSČ 760 01, proti žalované JUDr. B. O .,jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně STAVMONT spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo 00 20 87 28, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 38/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 6 Cmo 79/2006-75, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. března 2006, č. j. 12 Cm 38/2004-44, zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadkyní STAVMONT spol. s r. o. v likvidaci pohledávku ve výši 10,890.000,- Kč (I. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce se domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 12,396.000,- Kč přihlášené do konkursu na majetek úpadkyně prohlášeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2003, sp. zn. 32 K 1/2003, popřené žalovanou co do pravosti ve výši 10,980.000,- Kč při přezkumném jednání konaném 10. března 2004.
Konstatuje, že žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 10,980.000,- Kč byla podána včas, vzal za prokázané, že žalobce a úpadkyně uzavřeli 9. října 1998 smlouvu o dílo č. 284/1998, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále též jen smlouva ) podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) s dohodnutou cenou díla 35,649.390,- Kč, v níž se úpadkyně zavázala k dodávce stavebních prací - zhotovení 33 (správně 39) bytů do 15. listopadu 1999. Soud prvního stupně považoval za přiměřené, byl-li termín plnění díla značného rozsahu a hodnoty zajištěn podle ujednání v článku XII bodu 12.1. smluvní pokutou ve výši 10.000,-Kč za každý den prodlení. V tomtéž článku smlouvy byla dohodnuta i smluvní pokuta za prodlení s odstraněním vad a nedodělků ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení až do dne, kdy vady a nedodělky budou odstraněny. Mezi stranami bylo nesporné, že na díle se projevilo více vad nebránících zřejmě ani v souhrnu jeho užívání, nicméně dílo nemohlo být považováno za bezvadné. Pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s odstraněním vad a nedodělků vyčíslenou na 10,980.000,- Kč podle článku XII bodu 12.1. smlouvy žalobce přihlásil do konkursu.
Soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním vad a nedodělků je podle ustanovení § 37 odst. 1 a § 544 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) neplatné, protože je formulováno nejasně a neurčitě a umožňuje různý výklad pro výpočet smluvní pokuty. Žalobci proto nárok na smluvní pokutu nevznikl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 4,990.000,- Kč (první výrok), ve zbývajícím rozsahu jej změnil a určil, že žalobce má za úpadkyní pohledávku ve výši 5,990.000,- Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo č. 284/1998 ze dne 9. října 1998 (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním závěrem. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval ujednání o smluvní pokutě v článku XII bodu 12.1. za dostatečně určité a splňující náležitosti právních úkonů podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Pochybnosti soudu prvního stupně o tom, zda smluvní pokuta náleží za každou reklamovanou a neodstraněnou vadu zvlášť nebo za prodlení s odstraněním všech zjištěných vad, nepovažoval za opodstatněné s tím, že ve smlouvě je použito množného čísla vady a nedodělky . Za použití jazykového výkladu ujednání o smluvní pokutě vyložil tak, že objednateli vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení zhotovitele s odstraněním reklamovaných vad či nedodělků díla, a to bez zřetele k tomu, zda je zhotovitel v prodlení s odstraněním jedné vady či jde o více neodstraněných vad díla. Předmětné ujednání tak není neplatné podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. a není neplatné ani z důvodu tvrzeného rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. Při hodnocení souladnosti sporného ujednání s dobrými mravy je nutné zvážit poměr sazby smluvní pokuty a celkové hodnoty díla. Je-li výše smluvní pokuty za každý den prodlení s odstraněním vad díla 10.000,- Kč a ve smlouvě vyjádřená hodnota díla činí 35,600.000,- Kč, není zde žádná disproporce mezi výší smluvní pokuty a významem zajišťované povinnosti.
Neodstranila-li úpadkyně vady v dohodnuté lhůtě, vzniklo žalobci podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. právo na zaplacení smluvní pokuty v ujednané výši 10.000,- Kč za každý den prodlení, a to pouze jedné smluvní pokuty, bez ohledu na počet neostraněných vad. Další nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4,990.000,- Kč za vady v bytě č. 3 za dobu od 1. května 2002, kdy již byla úpadkyně současně v prodlení s odstraněním vady v bytě č. 1, byl uplatněn nedůvodně, rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky v této výši je proto správné.
V důsledku prodlení úpadkyně s odstraněním vad v bytech č. 1 a 3 vzniklo žalobci za dobu prodlení při smluvené sazbě právo na smluvní pokutu ve výši 5,990.000,- Kč a v této výši je žaloba o určení pravosti pohledávky důvodná.
Odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že s ohledem na délku prodlení úpadkyně s odstraněním vad nastal stav, kdy celková výše smluvní pokuty mnohonásobně převyšuje možné náklady na jejich odstranění. Tyto okolnosti by ve sporu o zaplacení smluvní pokuty musely být zohledněny a soud by musel zkoumat, zda nezakládají důvod k moderaci smluvní pokuty podle ustanovení § 301 obch. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná popřela pouze pravost pohledávky, není možné v incidenčním sporu zkoumat výši žalobcovy pohledávky. Žalovaná nepopřela pohledávku zároveň co do výše s tím, že by současně pro případ platnosti ujednání o smluvní pokutě uvedla podle ní přiměřenou výši smluvní pokuty. Nebyla-li výše pohledávky při přezkumném jednání zpochybněna, nelze výši pohledávky zkoumat a zabývat se možností aplikace ustanovení § 301 obč. zák. v incidenčním řízení. K výhradám žalované uplatněným až v incidenčním řízení nelze přihlédnout.
Proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka namítá, že ujednání o smluvní pokutě formulované tak, že za prodlení s odstraněním vad a nedodělků činí smluvní pokuta 10.000,- Kč za každý den prodlení až do dne, kdy vady a nedodělky budou odstraněny , je neplatné podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu nejasnosti a neurčitosti, a tuto vadu nelze odstranit ani jazykovým výkladem, jak se domnívá odvolací soud. Na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že ujednání je též v rozporu s dobrými mravy a proto neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., když výše smluvní pokuty je v hrubém nepoměru se zajišťovanou povinností. Neodstraněné vady byly pouze drobnými vadami, nebránily řádnému užívání díla a jejich odstranění by si vyžádalo částku nižší, než je smluvní pokuta sjednaná za jediný den prodlení. Pohledávku přihlášenou do konkursu považuje právě pro výši smluvní pokuty za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák. a za šikanózní úkon, který žalobce učinil pouze proto, že přihláška do konkursu a případná následná žaloba jsou pro něj spojeny s malými náklady oproti vymáhání pohledávky standardní cestou .
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti použití moderačního práva podle ustanovení § 301 obch. zák. proto, že pohledávka nebyla popřena co do výše. Namítá, že ujednání o smluvní pokutě považovala za neplatné, a neměla proto důvod popírat pohledávku co do výše a určovat přiměřenou výši smluvní pokuty. Zdůrazňuje, že právo moderovat smluvní pokutu náleží pouze soudu. Dospěl-li odvolací soud k názoru o platnosti ujednání o smluvní pokutě, měl se také zabývat možností aplikace ustanovení § 301 obch. zák. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob její určení.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném (dále jen ZKV ), konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se prování výkon rozhodnutí (věta první).
Podle ustanovení § 24 odst. 1 věty první ZKV správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod.
Z ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že ujednání o smluvní pokutě lze sjednat jen v písemné formě a nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty nebo způsobu, jakým bude stanovena.
Sporné ujednání o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním vad a nedodělků obsažené v článku XII bodu 12.1. smlouvy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zní: Smluvní strany se zavazují z titulu neplnění níže uvedených závazků z této smlouvy zaplatit oprávněné straně tyto pokuty: - za prodlení s odstraněním vad a nedodělků činí smluvní pokuta 10.000,- Kč za každý den prodlení až do dne, kdy vady nebo nedodělky budou odstraněny
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák., § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, je nepochybné, že ujednání o smluvní pokutě obsahuje způsob určení smluvní pokuty a východisky pro určení její výše je počet dnů prodlení a částka 10,000,- Kč za každý den prodlení, kdežto počet vad a nedodělků a případně závažnost vad či nedodělků není rozhodná. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je ujednání určité, je proto správný. Námitka dovolatelky, že jde o ujednání nejasné a neurčité, a proto neplatné podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., není opodstatněná.
Neobstojí ani námitka, že předmětné ujednání je neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. K otázce, zda v obchodních závazkových vztazích lze ujednání o smluvní pokutě považovat za neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 89/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích není možno považovat za neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.
K námitce dovolatelky, že přihlášení pohledávky do konkursu je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku z toho důvodu, že vymáhání pohledávky ve sporném soudním řízení by bylo pro žalobce spojeno s vyššími náklady, Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení § 20 odst. 1 ZKV věřitelé přihlásí svou pohledávku, ať vykonatelnou či nevykonatelnou, do konkursu. Jiným způsobem - po prohlášení konkursu na majetek dlužníka - v souladu se zákonem věřitelé pohledávek postupovat nemohou. Jde-li o postup upravený zákonem, který je z hlediska uspokojení uvedené pohledávky za trvání konkursu na majetek dlužníka jedině možný, je vyloučeno, aby šlo o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož popřela přihlášenou pohledávku pouze co do pravosti a nikoliv co do výše. Otázkou, jak lze účinně popřít výši přihlášené pohledávky, se Nejvyšší soud již zabýval ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm pod bodem XXXI. dovodil, že výše pohledávky je popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak úpadce dluží méně, než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že úpadce nedluží nic, představuje popření pravosti pohledávky). Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně tvrdit, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Z hlediska závěru, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (důvody popření) v podobě zachycené právě v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek tvořícím jeho součást (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Zjištění, že při přezkumném jednání správkyně neuvedla, v jaké výši - podle jejího názoru - je přihlášená smluvní pokuta přiměřená, jednak odpovídá obsahu spisu (včetně vyrozumění o popření pohledávky, které dovolatelka sama vystavila), jednak nebylo dovolatelkou zpochybněno. Moderací smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. se soud ve sporu o určení (jen) pravosti pohledávky přihlášené z titulu smluvní pokuty z úřední povinnosti zabývat nemůže. Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s označeným stanoviskem a rozhodnutími.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 25a ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007, když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle tohoto ustanovení právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2010 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu