29 Cdo 1938/2010
Datum rozhodnutí: 19.04.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007, § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 1938/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41 19 75 18, proti žalovaným 1) J. G. , jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. B., a 2) JUDr. P. H., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 89/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2009, č. j. 15 Cmo 258/2008-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č. j. 45 Cm 89/2004-71, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2009, č. j. 45 Cm 89/2004-96 a ze dne 6. dubna 2009, č. j. 45 Cm 89/2004-105, určil Krajský soud v Ústí nad Labem, že pohledávka žalobkyně (Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky) za úpadcem (V. B.) ve výši 297,- Kč z titulu dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění a ve výši 229.642,- Kč z titulu penále za nezaplacení pojistného na veřejné zdravotní pojištění je po právu, zařazena ve II. třídě k uspokojení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně - uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala, že úpadci vznikl v období od 1. ledna 1993 do 20. října 2003 nedoplatek na pojistném na veřejné zdravotní pojištění v celkové výši 112.697,- Kč, přičemž ke dni 31. srpna 2004 (po provedených částečných úhradách dluhu ve výši 112.400,-Kč) zůstává k zaplacení částka 297,- Kč. Vzhledem k tomu, že pojistné nebylo zaplaceno včas, vznikla úpadci rovněž povinnost zaplatit žalobkyni penále, jež (za období od 1. ledna 1993 do 1. dubna 2004) činí 229.642,- Kč.
Námitku druhého žalovaného, podle níž v posuzovaném případě žalobkyni právo na zaplacení penále za pozdní platby pojistného (s ohledem na výši dlužné jistiny) nemohlo vzniknout, neboť podle ustanovení § 18 zákona č. 592/1991 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, se penále, jehož výše nepřesáhne 100,- Kč, nepředepisuje, neshledal odvolací soud opodstatněnou. Potud zdůraznil, že penále přihlášené do konkursu vznikalo postupně v období od 1. ledna 1993 do 1. dubna 2004, kdy úpadci vznikl nedoplatek pojistného ve výši 112.697, přičemž skutečnost, že výše nedoplatku se následně v důsledku částečné úhrady dlužné částky snížila na 297,- Kč, bez dalšího neznamená, že tím také zanikla pohledávka z titulu penále za prodlení s platbami pojistného v uvedeném období.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen ZKV (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje (mimo jiné) uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - posuzováno podle obsahu - ve skutečnosti kritikou závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně prokázala, že úpadci vznikl v období od 1. ledna 1993 do 27. října 2003 nedoplatek na pojistném na veřejné zdravotní pojištění v celkové výši 112.697,- Kč, s tím, že po provedených částečných úhradách činil (ke dni 31. srpna 2004) zůstatek dluhu úpadce 297,- Kč (založenou na argumentaci, že takový závěr je v rozporu se skutečností, když úpadci bylo pojistné na veřejné zdravotní pojištění žalobkyní chybně předepsáno a k jeho snížení došlo nikoli v důsledku provedených částečných úhrad, ale po doložení opravných přehledů chybně předepsaného pojistného), zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, z nichž napadené rozhodnutí vychází. Uplatňuje tak - nepřípustně - dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
V intencích výše uvedeného jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání bezcenné rovněž námitky dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nezabýval tím, že žalobkyně na základě opravných přehledů plateb za roky 1996, 1997 a 2000 ponížila dluh na pojistném z částky 112.697,- Kč na 297,- Kč, avšak penále naopak navýšila z částky 228.026,- Kč na 229.642,- Kč . Skutkový předpoklad, na kterém v tomto směru dovolatel buduje dovolací argumentaci (totiž, že důvodem snížení předepsaného pojistného na veřejné zdravotní pojištění bylo doložení opravných přehledů chybně předepsaného pojistného), není součástí skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem, přičemž k jejich zpochybnění je - jak Nejvyšší soud vysvětlil již výše - vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Zásadně právně významným konečně nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada, podle níž se soudy nižšího stupně žádným způsobem nevypořádaly s námitkou, že požadavek žalobkyně na zaplacení penále v uplatněné výši (229.642,- Kč) odporuje - vzhledem k výši nedoplatku pojistného (297,- Kč) - dobrým mravům. Je tomu tak již proto, že dovolatel v této souvislosti žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je navíc zřejmé, že jeho rozhodnutí na závěru, že penále v uvedené výši vzniklo v důsledku prodlení s úhradou pojistného jen ve výši 297,- Kč, ani nespočívá a odvolací soud tak neměl (z hlediska posouzení, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy) žádný důvod poměřovat výši uplatněného penále za nezaplacení pojistného právě s výší zůstatku dluhu na pojistném.
Bez zřetele k výše řečenému Nejvyšší soud doplňuje, že k novému (rozuměj až v dovolacím řízení uplatněnému) důkazu (přípisu žalobkyně ze dne 21. ledna 2010, srov. č. l. 130 spisu), kterého se dovolatel v souvislosti s tvrzením, že úpadce neprovedl opožděně úhradu dlužného pojistného ve výši 112.400,- Kč, dovolává, by nemohl dovolací soud podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlížet u žádného z dovolacích důvodů vymezených ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Jen pro úplnost a bez jakéhokoli vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že skutkový závěr, podle kterého úpadce zaplatil žalobci po prohlášení konkursu na dlužném pojistném částku 112.400,- Kč, logicky vede k závěru o povinnosti správce konkursní podstaty vymáhat takové plnění, provedené v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV, zpět do konkursní podstaty.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. dubna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu