29 Cdo 188/2010
Datum rozhodnutí: 29.02.2012
Dotčené předpisy: § 18 odst. 3 ZKV, § 18 odst. 4 ZKV




29 Cdo 188/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. P. N., jako správce konkursní podstaty úpadkyně České strany národně sociální, identifikační číslo osoby 00442721, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, PSČ 180 00, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1, PSČ 370 01, o vydání věci do konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 266/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2009, č. j. 19 Co 1928/2009-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 10 C 266/2007-125, vyhověl Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě, jíž se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně České strany národně sociální) domáhal vůči žalovanému (J. B.) vydání souboru 37 obrazů, v rozsudku blíže označených (dále jen sporné obrazy ), do konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku). Dále soud zamítl žalobu ohledně žalobního požadavku uplatněného formou tzv. eventuálního petitu, jímž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 27,015.000,- Kč (bod II. výroku), zastavil řízení v části, v níž se žalobce vůči žalovanému domáhal vydání dalších 6 obrazů, v rozsudku blíže označených (bod III. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku) a uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek (bod V. výroku).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o soudním poplatku (první výrok), změnil jej v bodu II. výroku (tak, že o eventuálním petitu žaloby o zaplacení 27,015.000,- Kč s příslušenstvím se nerozhoduje ) a ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a konstatoval, že v bodu III. výroku zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (čtvrtý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 126 odst. 1, § 130 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaný není vlastníkem sporných obrazů a je proto povinen je vydat žalobci do konkursní podstaty úpadkyně. Zdůraznil, že otázkou platnosti kupní smlouvy o převodu sporných obrazů, kterou žalovaný (jako kupující) uzavřel s pozdější úpadkyní (jako prodávající) dne 5. května 1998, se již zabýval Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 58 Cm 47/2005 (v němž se žalovaný domáhal - mimo jiné - vyloučení sporných obrazů ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně), přičemž dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Soud prvního stupně pak z uvedeného závěru správně vycházel.
Vlastnické právo ke sporným obrazům, pokračoval odvolací soud, nemohl žalovaný nabýt ani vydržením, neboť neměl tyto movité věci nepřetržitě v držbě po dobu tří let (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Za opodstatněnou neměl odvolací soud ani námitku, podle níž žalovaný převedl vlastnické právo ke sporným obrazům na třetí osobu, v důsledku čehož měl také pozbýt držbu těchto věcí. Potud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalovaný v řízení neprokázal ani tvrzenou ztrátu držby, ani existenci takového právního úkonu, kterým by sledovali vlastnictví převést na třetí osobu.
Proti prvnímu až třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), maje napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rovině právního posouzení věci dovolatel polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že není vlastníkem sporných obrazů. Tím se měl, podle svého subjektivního přesvědčení, stát již k 1. červenci 1998 na základě kupní smlouvy uzavřené s pozdější úpadkyní dne 5. května 1998, popřípadě později v důsledku vydržení (ke 2. červenci 2001, kdy uplynula tříletá vydržecí doba), když od výše uvedeného dne byl zcela jistě v dobré víře, že je vlastníkem sporných obrazů.
Podle dovolatele dále neodpovídá obsahu provedených důkazů skutkový a právní závěr odvolacího soudu, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že by pozbyl držby, a tohoto závěru navíc bylo dosaženo právně nepřípustným způsobem , když soudy nižších stupňů nerespektovaly základní zásadu (mající podle přesvědčení dovolatele původ v ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák.) o převrácení důkazního břemene , podle níž žalovaný není povinen vyvracet pochybnosti soudu o své oprávněné držbě (případně vlastnictví), včetně okamžiku jejího relevantního ukončení v důsledku převodu převážné části obrazů na třetí osobu .
Podáním došlým Nejvyššímu soudu 21. října 2010 dovolatel poukázal na výsledek řízení o jeho dovolání ve věci, v níž se domáhal vyloučení sporných obrazů ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž žalovaný dovoláním napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o tzv. eventuálním petitu, je jeho dovolání subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dotčeným výrokem, jímž odvolací soud pouze vyslovil, že o eventuálním petitu žaloby o zaplacení 27,015.000,- Kč s příslušenstvím se nerozhoduje (stejně jako změněným rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž byl žalobní požadavek uplatněný formou tzv. eventuálního petitu zamítnut), však dovolateli žádná újma způsobena nebyla (požadavku uplatněnému eventuálním petitem nebylo rozhodnutími soudů obou stupňů vyhověno). Dovolatel tudíž není osobou subjektivně oprávněnou podat proti tomuto výroku dovolání (§ 240 odst. 1, § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatel polemizuje se závěrem obou soudů, podle kterého neprokázal, že pozbyl držbu sporných obrazů. Tím totiž - posuzováno podle obsahu - ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici nemá.
Přitom závěr, podle kterého důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaný pozbyl držbu věci, jež se dostala do jeho právní sféry a jejíhož vydání se žalobce domáhá reivindikační žalobou, nese žalovaný, je jednotně přijímán v literatuře (srov. např. dílo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, str. 633) i v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 40/2009 ).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí netkví ani v odpovědi na otázku, zda žalovaný je (ať již na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. května 1998, nebo v důsledku vydržení) vlastníkem sporných obrazů. Řešení této otázky totiž nemá pro projednávanou věc žádný význam.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobce (jako správce konkursní podstaty úpadkyně) se domáhá (odkazuje výslovně na ustanovení § 18 odst. 3 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen ZKV ) vůči žalovanému vydání movitých věcí (sporných obrazů), jež zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. V soudní praxi přitom není pochyb o tom, že k úspěchu správce konkursní podstaty v takovém sporu postačuje již samotné naplnění skutkové podstaty dle § 18 odst. 4 ZKV. Jinak řečeno, soupisem movitých věcí nacházejících se v držení třetí osoby do konkursní podstaty úpadce, vzniká této třetí osobě po výzvě správce konkursní podstaty povinnost je správci vydat. Tuto povinnost má dotčená osoba bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o žalobě, kterou se domáhá vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 1 Ko 68/2001, uveřejněné pod číslem 69/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2006, pod číslem 72 nebo již zmiňované R 40/2009).
Jelikož dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 dost. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradil účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Celkem tak jde o částku 2.550,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. února 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu