29 Cdo 1856/2010
Datum rozhodnutí: 21.07.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 238 o. s. ř., § 23 odst. 2 ZKV




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 1856/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105, jako správce konkursní podstaty úpadkyně CZECH - TRADING, s. r. o., identifikační číslo 60 93 43 44, proti žalované JUDr. Haně Záveské, advokátce, se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/II, PSČ 293 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. Zdeňka Nymburského, bytem v Nymburku, Kovanice 183, identifikační číslo 12 52 19 31, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 57 CmI 4/2007, o žalobě na obnovu řízení podané úpadcem Ing. Z. N. , zastoupeným JUDr. Marií Jenčekovou, advokátkou, se sídlem v Nymburku, Tyršova 1, PSČ 288 02, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2009, č. j. 57 CmI 4/2007-42, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání úpadce Ing. Z. N. usnesením ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, potvrdil usnesení ze dne 20. srpna 2009, č. j. 57 CmI 4/2007-42, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu jmenovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 57 CmI 4/2007.
Odvolací soud odkazuje na ustanovení § 93, § 228 odst. 1, § 231 odst. 1 a § 234 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jakož na i ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobu na obnovu řízení může podat jen účastník původního řízení, popř. jeho právní nástupce z důvodu univerzální nebo singulární sukcese. Okolnost, že navrhovatelem obnovy není žádný z původních účastníků řízení, o jehož obnovu jde (a původními účastníky je nutno rozumět nejen osoby, s nimiž soud v řízení jako s účastníky jednal, nýbrž i ty, jež pominul, ač účastníky řízení měly být rovněž), se projevuje věcným rozhodnutím o návrhu, tj. tím, že soud návrh zamítne pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele k jeho podání .
V poměrech dané věci úpadce (tj. osoba, která podala žalobu na obnovu řízení) nebyl účastníkem (ani vedlejším účastníkem) původního řízení a věcná legitimace k podání žaloby na obnovu řízení mu nesvědčí.
Proti usnesením soudů obou stupňů podal úpadce Ing. Z. N. dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že usnesení mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , byl jimi porušen zákon a spočívají na skutečnosti, že tato řízení byla postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci .
Dovolatel zejména zdůrazňuje, že mu byla v řízení, jehož obnovy se domáhá, jako účastníkovi odňata možnost před soudem jednat , neboť nebyl jako účastník řízení vyrozuměn o původním řízení a nemohl vyjádřit svoje stanovisko k projednávané záležitosti . Namítá, že měl být účastníkem řízení, byl jako účastník řízení opomenut a došlo tím ke hrubému porušení jeho práv vyplývajících z č. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod .
Přitom původní rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2007, č. j. 57 CmI 4/2007-29 (jde o rozsudek pro uznání, jímž soud prvního stupně určil pravost pohledávky úpadkyně CZECH TRADING, s. r. o. ve výši 1,197.809,37 Kč přihlášené do konkursu vedeného na majetek úpadce Ing. Z. N. u téhož soudu pod sp. zn. 39 K 12/2006) nemůže z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění obstát , když soud řádně neprověřil veškeré důkazy a projednávanou věc a zcela v neprospěch a bez vědomí a účasti dovolatele nesprávně věc právně posoudil . Přitom původní účastníci neměli a ani nemohli mít důkazy, které by prokazovaly oprávněnost a skutečný stav ve věci . Jediný, kterému je znám skutečný stav věci je dovolatel, navrhovatel obnovy řízení .
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V části směřující proti usnesení soudu prvního stupně Nejvyšší soud řízení o dovolání úpadce podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání - srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.
Podle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení § 237 platí obdobně (odstavec 2).
Jelikož v projednávané věci nejde o žádný z případů popsaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno shora uvedenými kritérii, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal a dovolání úpadce jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že v obecné rovině závěr odvolacího soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobce v řízení o žalobě na obnovu řízení odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 73/2000, jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/2000, odmítl). V poměrech dané věci, kdy není pochyb o tom, že původní řízení o žalobě o určení pravosti pohledávky bylo sporem vyvolaným konkursem, přitom odpovídá také ustanovení § 23 odst. 2 ZKV (jež vymezuje okruh účastníků řízení o určení pravosti nevykonatelné, správcem konkursní podstaty /konkursními věřiteli/ popřené, pohledávky), jakož i právním závěrům formulovaným např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, respektive v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 4551/2007.
Konečně rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 127. Skutečnost, že do původního řízení o určení pravosti pohledávky úpadce jako vedlejší účastník nevstoupil z vlastního podnětu, ani na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu (srov. § 93 o. s. ř.), je z obsahu spisu zřejmá, přičemž není pochyb ani o tom, že správkyně jeho konkursní podstaty (žalovaná) se vstupem úpadce do řízení jako vedlejšího účastníka nesouhlasila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání úpadce bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. července 2010

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu