29 Cdo 183/2007
Datum rozhodnutí: 22.05.2008
Dotčené předpisy: § 299 předpisu č. 513/1991Sb., § 151b předpisu č. 40/1964Sb.




29 Cdo 183/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka ve věci žalobkyně M., spol. s r. o. v likvidaci , , zastoupené JUDr. J. H., advokátkou, proti žalovanému Ing. O. K., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně K., spol. s r. o., , zastoupenému JUDr. R. K., advokátem, , o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 275/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-119, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-151, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-119, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-151, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 21. července 2005, č.j. 27 Cm 275/99-73, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu na vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty K., spol. s r. o. (dále jen úpadkyně ), uzavíraje, že žalovaný sporné nemovitosti pojal do soupisu majetku konkursní podstaty v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-119, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-151, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že sporné nemovitosti vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) A. P., a.s. v likvidaci (dále též jen banka ) a úpadkyně uzavřely 17. ledna 1995 zástavní smlouvu, jíž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem, a to pro zajištění všech budoucích pohledávek včetně úroků, které vzniknou zástavní věřitelce (bance) vůči úpadkyni ze smluv o úvěru v celkové výši 3,000.000,- Kč, poskytnutých do roku 2002 , a zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí;

2) banka a úpadkyně uzavřely čtyři smlouvy o úvěru, a to 25. ledna 1995 (úvěr ve výši 1,500.000,- Kč), 19. září 1995 (úvěr ve výši 1,400.000,- Kč), 13. prosince 1995 (úvěr ve výši 1,500.000,- Kč) a 15. února 1996 (úvěr ve výši 1,000.000,- Kč);

3) banka a G.L., s. r. o. uzavřely 15. září 1995 zástavní smlouvu, jíž zřídily zástavní právo k souboru vzduchotechniky, a to k zajištění pohledávky banky za úpadkyni ze smlouvy o úvěru, uzavřené dne 19. září 1995;

4) úpadkyně uzavřela dne 26. srpna 1997 se žalobkyní kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí, podle jejíhož článku III. měla žalobkyně zaplatit kupní cenu převodem na úvěrové účty úpadkyně, vedené bankou; v článku IV. úpadkyně prohlásila, že zaplacením kupní ceny budou splaceny úvěry, pro něž vázne na sporných nemovitostech zástavní právo; vlastnické právo žalobkyně bylo vloženo do katastru nemovitostí;

5) úvěry poskytnuté podle smluv ze dne 25. ledna 1995, 13. prosince 1995 a 15. února 1996 byly splaceny a

6) banka přihlásila do konkursu pohledávku za úpadkyní ve výši 1,497.032,40 Kč z titulu nesplaceného úvěru, poskytnutého podle smlouvy o úvěru ze dne 19. září 1995, a to s nárokem na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí.

Odvolací soud poukazuje na skutkové okolnosti, časové souvislosti , omezení zástavního práva do celkové dlužné částky 3,000.000,- Kč a poskytnutí čtyř úvěrů v celkové výši 5,400.000,- Kč považoval za podstatná ujednání o způsobu zajištění, obsažená v jednotlivých smlouvách o úvěru. V pořadí první, třetí a čtvrtá smlouva obsahují ujednání, podle nichž jsou pohledávky banky z těchto smluv zajištěny smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem . Ve smlouvě z 19. září 1995 je naopak obsaženo ujednání, podle kterého jsou pohledávky z této smlouvy zajištěny zřízením zástavního práva k movitým věcem.

Ze shora uvedeného podle názoru odvolacího soudu logicky vyplývá, že zástavní právo zřízené podle zástavní smlouvy ze dne 17. ledna 1995 se nevztahovalo na dosud nesplacený jediný dluh z úvěru ze dne 19. září 1995, protože v souvislosti s jeho poskytnutím se účastníci úvěrové smlouvy dohodli o zajištění tohoto úvěrového dluhu toliko zástavou movitých věcí podle zástavní smlouvy ze dne 15. září 1995 . Jelikož ostatní úvěry zajištěné zástavním právem váznoucím na sporných nemovitostech jsou již splaceny pokračoval odvolací soud zástavní právo v souladu s ustanovením § 151g občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) zaniklo a důvod pro zápis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty dán není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zástavní právo zřízené smlouvou ze 17. ledna 1995 nezajišťuje pohledávky z úvěru, poskytnutého podle smlouvy o úvěru z 19. září 1995. Zdůrazňuje, že zástavní právo ke sporným nemovitostem bylo zřízeno již uvedenou zástavní smlouvou a obecná ujednání obsažená ve smlouvách o úvěru nemají pro zajištění pohledávky význam . Namítá, že zástavní smlouva o zřízení zástavního práva k movitým věcem ze dne 15. září 1995 je neplatná, neboť jí byla dána do zástavy součást nemovitosti.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

V průběhu dovolacího řízení byl vzhledem k úmrtí původního žalovaného správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. V. K. ustaven novým správcem konkursní podstaty Ing. O. K. (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2007, č.j. K 210/96-273). K této skutečnosti dovolací soud přihlédl při označení účastníků v záhlaví rozhodnutí.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

S ohledem na datum uzavření zástavní smlouvy (17. ledna 1995) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodující především výklad občanského zákoníku ve znění zákona č. 267/1994 Sb. a obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) ve znění zákona č. 156/1994 Sb.

Podle ustanovení § 299 odst. 1 obch. zák. lze zástavní právo zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.

V budoucnu vzniklými pohledávkami ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí takové pohledávky, které v době uzavření zástavní smlouvy smluvní strany nemohou identifikovat jinak, než osobou věřitele a osobního dlužníka a dále druhovým vymezením (např. pohledávky ze smluv o úvěru). Zástavní právo k nemovitosti, zřízené k zajištění budoucí pohledávky, vzniká již dnem vkladu do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 15). Spadá-li konkrétní (posléze vzniklá) pohledávka do okruhu pohledávek vymezených v zástavní smlouvě, je (bez dalšího) zajištěna zástavním právem zřízeným touto smlouvou, ledaže se její strany dohodnou (§ 516 obč. zák.), a to písemně (§ 272 odst. 1 obch. zák., § 151b odst. 1 a § 40 odst. 2 obč. zák.), jinak. Sjednání dalšího zajištění (např. zástavním právem k movitým věcem) pak není změnou zástavní smlouvy, uzavřené podle ustanovení § 299 odst. 1 obch. zák.; jediná pohledávka může být zajištěna více zajišťovacími instituty.

V poměrech projednávané věci je proto zcela bez významu, zda si smluvní strany sjednaly i další způsob zajištění některých pohledávek z úvěru, popř. zda ve smlouvách o úvěru výslovně uvedly, že pohledávky z těchto smluv jsou zajištěny zástavním právem k nemovitostem. Závěr odvolacího soudu, jenž tyto skutečnosti považoval za významné a v důsledku toho dovodil, že zástavní právo ke sporným nemovitostem se nevztahuje na pohledávku ze smlouvy o úvěru, uzavřené dne 19. září 1995 a tudíž (s ohledem na splacení ostatních úvěrů) zaniklo podle ustanovení § 151g obč. zák., tak správný není.

Proto Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval důvodností dalších dovolacích námitek, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.)

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. května 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu