29 Cdo 182/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.



29 Cdo 182/2017


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele J. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, za účasti společnosti TOMIL s. r. o. , se sídlem ve Vysokém Mýtě, Gen. Svatoně 149, PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 25281470, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, PSČ 500 03, o zaplacení 31.242.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 102/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. 14 Cmo 493/2011-380, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 57 Cm 102/2010-213, zastavil řízení co do částky 909.882 Kč (výrok I.), uložil společnosti povinnost zaplatit navrhovateli zákonný úrok z prodlení z částky 26.086.500 Kč od 28. října 2010 do 26. listopadu 2010, z částky 4.611.375 Kč od 27. listopadu 2010 do 28. prosince 2010 a z částky 909.882 Kč od 29. prosince 2010 do 27. dubna 2011 (výrok II.), zamítl návrh na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 31.242.500 Kč od 25. srpna 2009 do 27. října 2010 a z částky 5.156.000 Kč od 27. října 2010 do 4. března 2011 (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že uložil společnosti povinnost zaplatit navrhovateli úrok z prodlení z částky 31.242.500 Kč ve výši 8,5 % p. a. od 27. srpna 2009 do 31. prosince 2009 a 8 % p. a. od 1. ledna 2010 do 26. dubna 2010, z částky 26.086.500 Kč ve výši 8 % p. a. od 27. dubna 2010 do 30. června 2010 a 7,75 % od 1. července 2010 do 26. listopadu 2010, z částky 4.611.375 Kč ve výši 7,75 % p. a. od 27. listopadu 2010 do 28. prosince 2010 a z částky 909.882 Kč ve výši 7,75 % p. a. od 29. prosince 2010 do 27. dubna 2011, zamítl návrh na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 31.242.500 Kč od 25. srpna 2009 do 26. srpna 2009 a z částky 5.156.000 Kč od 27. dubna 2010 do 4. března 2011 (výrok první) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a dovolacího řízení (výrok druhý).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 Cmo 493/2011-280, Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele (v rozsahu, ve kterém nebylo dovolání navrhovatele odmítnuto pro subjektivní nepřípustnost) zrušil usnesením ze dne 22. září 2015, č. j. 29 Cdo 2970/2013-321 (jež je veřejnosti dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na jeho webových stránkách), a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím (částečně kasačním) rozhodnutí (sp. zn. 29 Cdo 2970/2013) uzavřel, že dovolateli nesvědčí právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 5.156.000 Kč za dobu, po kterou byla tato částka složena na účtu soudu na základě předběžného opatření nařízeného z důvodů na straně dovolatele.
Při formulování uvedeného závěru vyšel Nejvyšší soud i z toho, že v situaci, kdy společnost nezávisle na své vůli nemůže se složenou částkou disponovat, není naplněn účel institutu úroku z prodlení, kterým je zejména zajištění pohledávky poskytnutím ochrany věřiteli působením hrozbou zvyšujícího se dluhu na dlužníka a sankcionování dlužníka za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 1422/2011).
Názor odvolacího soudu, podle něhož pozdní vyplacení složené částky nelze klást k tíži společnosti, neboť ta nebyla nečinná (jakmile se dozvěděla, že předběžné opatření zaniklo, vyvíjela aktivitu k tomu, aby jí byly finanční prostředky vráceny), a složená částka tak nebyla navrhovateli vyplacena ihned po zániku předběžného opatření nikoliv pro nečinnost společnosti, ale pro překážku na straně soudu, je plně v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí.
Pro posouzení projednávané věci přitom (oproti mínění dovolatele) není významné, zda e-mailem společnosti z 8. října 2010 společnost žádala o navrácení peněžních prostředků ze soudní úschovy či zda dala soudu pokyn k odeslání složené částky na účet dovolatele, jelikož předmětná částka (bez ohledu na formulaci sdělení společnosti) nadále zůstala složena na účtu soudu, a společnost se tak nemohla dostat do prodlení.
Dovolání není přípustné ani k řešení dovolatelem předestřených otázek procesního práva, kdy rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá právnímu názoru Nejvyššího soudu, jenž byl pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, resp. § 226 odst. 1 o. s. ř.) a na němž Nejvyšší soud nevidí důvodu ničeho měnit.
Stran výkladu § 352 o. s. ř. pak dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí spočívalo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 455/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu