29 Cdo 1812/2011
Datum rozhodnutí: 26.09.2012
Dotčené předpisy: § 14 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb.




29 Cdo 1812/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně BOHEMIA INSTRUMENTS PRAGUE, spol. s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 8, Ratibořská 754, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 47 12 48 06, zastoupené JUDr. Vladimírem Kovářem, advokátem, se sídlem v Plzni, Resslova 5, PSČ 301 35, proti žalované JUDr. J. B., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně BI ZNOYEM, a. s., identifikační číslo osoby 25 33 49 13, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu a o ukončení leasingové smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 94/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2010, č. j. 6 Cmo 26/2010-479, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. prosince 2010, č. j. 6 Cmo 26/2010-479, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 8. prosince 2009, č. j. 55 Cm 94/2001-415, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala, aby:
1) Z konkursní podstaty úpadkyně byla vyloučena nebytová jednotka a podíl na společných částech domu specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen nebytová jednotka , popř. jednotka ) nebo výtěžek jejich zpeněžení ve výši 18,000.000,- Kč.
2) Žalovaná byla povinna uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, ve znění, které je přílohou a nedílnou součástí rozsudku.
3) Byla ukončena leasingová smlouva č. 1/2 ze dne 1. června 2000 uzavřená mezi žalobkyní a úpadkyní o finančním pronájmu nebytové jednotky (dále jen leasingová smlouva ).
Odvolací soud odkazuje na ustanovení § 14 odst. 2 a § 67b zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2004 (dále jen ZKV ) dovodil, že žalovaná (respektive původní správce konkursní podstaty úpadkyně JUDr. J. G.) od leasingové smlouvy přípisem ze dne 27. března 2001 odstoupila a nebytová jednotka zůstala ve vlastnictví úpadkyně; správce konkursní podstaty úpadkyně ji tak sepsal do soupisu majetku o konkursní podstaty oprávněně a za splnění všech zákonných podmínek ji zpeněžil.
Přitakal tak soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobkyni nesvědčí právo, které by vylučovalo soupis a následné zpeněžení nebytové jednotky, popř. že by jí vzniklo právo na vydání výtěžku jejího zpeněžení; skutečnost, že žalobkyně byla dle leasingové smlouvy nájemkyní sporných nemovitostí, takové právo nezakládá. Z téhož důvodu nemohla být žalobkyně úspěšná ani s požadavkem, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít smlouvu o převodu nebytové jednotky a aby soud rozhodl o ukončení leasingové smlouvy.
Konečně se odvolací soud nezabýval dalšími námitkami žalobkyně ve vztahu k nutnosti aplikovat na danou věc zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť zvolený postup správce konkursní podstaty vůči žalobkyni jako leasingovému nájemci, má oporu v zákoně o konkursu a vyrovnání .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky soud chybně posuzoval vztahy finančního leasingu na nemovitost předmětnou lékárnu, kdy vlastník úpadce a žalovaná po nastalé skutečnosti, kdy byl na něj vyhlášen konkurs a žalobce (leasingový nájemce) požádal a navrhl ukončení leasingové smlouvy a o odkup předmětu (lékárny), správce konkursní podstaty (ani soud) nereagoval a neumožnil uzavřít smlouvu o předčasném ukončení smlouvy a uzavření kupní smlouvy s nájemcem a umožnění mu zaplatit což je náležitost dle zákona o dani z příjmu .
Naopak správce konkursní podstaty, jak zjistil likvidátor žalobce, po časovém odstupu odstoupil od smlouvy a zahrnul věc do podstaty a následně prodal společnosti (Pilc Property s. r. o.), která obratem věc prodala předsedovi představenstva úpadce. K takovému postupu došlo za dozírání soudu, přestože žalobce podal vylučovací žalobu (po zjištění o postupu správce konkursní podstaty) ještě před právními účinky prodeje věci (lékárny) třetí osobě. Soud neřešil otázku zákonné náležitosti postupu k odkupu předmětu leasingu dle návrhu žalobce, nepřipustil návrh důkazu znaleckým posudkem a nezabýval se ani dalšími námitkami žalobce o nutnosti aplikace zákona č. 586/1992 Sb. Po poučení soudu, že již žalobce nemůže žádat odkup věci (lékárny) s ohledem na odstup času, žalobce alespoň uplatňoval právo na finanční kompenzaci, neboť má za to, že postupem správce konkursní podstaty úpadce i postupem soudu byl hrubě poškozen na svých právech. Dovolatel podal též stížnost adresovanou předsedovi Krajskému soudu v Brně na nezákonný postup správce (soudu) při zpeněžení konkursní podstaty, dosud bez odpovědi. Dovolatel považuje postup správce konkursní podstaty a soudu za porušující též zákonná ustanovení o dobrých mravech, který ve svém důsledku dovolatele znevýhodnil a následně poškodil na jeho právech .
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož leasingová smlouva zanikla odstoupením podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV a úpadkyně zůstala vlastnicí nebytové jednotky, nebylo dovoláním zpochybněno.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudcích ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), je, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, která vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku do konkursní podstaty, svědčí jí.
Ze samotné skutečnosti, že žalobkyně byla leasingovou nájemkyní nebytové jednotky přitom bez dalšího její právo, které by vylučovalo zařazení nebytové jednotky do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, neplyne (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1451/2011).
Konečně vzhledem k zániku leasingové smlouvy odstoupením ze dne 27. března 2001 a s přihlédnutím k datu podání žaloby u soudu (3. srpna 2001) jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně nevýznamné argumenty, na jejichž základě se dovolatelka domáhá věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o požadavcích žalobkyně na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví nebytové jednotky a ukončení leasingové smlouvy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2012

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu