29 Cdo 180/2013
Datum rozhodnutí: 30.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 180/2013


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 621/5, PSČ 733 01, proti žalované J. P., z astoupené JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 1272/21, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 371/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 12 Cmo 93/2012-518, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.


O d ů v o d n ě n í:


Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 24 Cm 371/2005-485, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 26. dubna 2005, č. j. 24 Sm 114/2004-46, kterým původně žalované uložil zaplatit žalobci částku 6.842.000,- Kč s 6% úrokem od 1. září 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 22.806,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého bylo v řízení prokázáno, že žalovaná směnky, o jejichž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (šlo o dvě směnky vlastní vystavené dne 20. října 2000 a 20. ledna 2002, znějící na směnečný peníz 5.980.000,- Kč a 862.000,- Kč), jako jejich výstavce nepodepsala.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., posuzováno podle obsahu závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, nenapadá.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v řízení bylo prokázáno, že podpisy výstavce na uplatněných směnkách nejsou pravými podpisy žalované, totiž dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. ovšem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 8., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.163,- Kč. Celkem tedy činí 12.463,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. dubna 2013

Mgr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu