29 Cdo 1796/2009
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 526 obč. zák., § 524 obč. zák.




29 Cdo 1796/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně GLORY DAZE ASSOCIATED S. A. , se sídlem v Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalované JUDr. L. D. , o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 258/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008, č. j. 13 Cmo 12/2008-389, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008, č. j. 13 Cmo 12/2008-389, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 34 Cm 258/98-361, ve znění opravného usnesení ze dne 20. října 2008, č. j. 34 Cm 258/98-375, a opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 34 Cm 258/98-380, Městský soud v Praze určil pravost pohledávky žalobkyně za Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci (dále též jen úpadkyně ) ve výši 119,556.661,67 Kč.
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Pozdější úpadkyně se smlouvou o vkladovém účtu ze dne 17. ledna 1994 uzavřenou s Agrobankou Praha, a. s., ve znění dodatků ze 17. července 1995 a 17. října 1995, zavázala vyplatit jí úrok 12% ročně, splatný měsíčně, z částky 100,000.000,- Kč ponechané u pozdější úpadkyně na termínovaném vkladovém účtu v období od 17. října 1995 do 17. listopadu 1995, a to v den splatnosti jistiny. Nezaplacení některé z dohodnutých částek bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši trojnásobku platné diskontní sazby, počítané od data splatnosti do zaplacení.
2/ Existence pohledávky v celkové výši 119,556.661,67 Kč, sestávající z nesplacené jistiny, úroků a smluvní pokuty (dále jen pohledávka ), nebyla mezi účastníky řízení sporná.
3/ Smlouvou o postoupení pohledávky datovanou 11. dubna 1996 (dále jen postupní smlouva ) postoupila Agrobanka Praha, a. s. (dále též jen banka či postupitelka ) pohledávku společnosti PRAGO - UNION, akciová společnost (dále též jen postupnice ).
4/ Usnesením ze dne 28. června 1996, sp. zn. 91 K 290/95, prohlásil Krajský obchodní soud v Praze konkurs na majetek úpadkyně.
5/ Banka přihlásila dne 12. července 1996 pohledávku do konkursu vedeného na majetek úpadkyně; správce konkursní podstaty přihlášenou pohledávku na přezkumném jednání konaném ve dnech 3. až 5. března 1998 popřel pro nedostatek aktivní věcné legitimace banky k uplatnění pohledávky.
6/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. října 2006 banka postoupila totožnou pohledávku žalobkyni.
Soud prvního stupně rozhodl výše uvedeným rozsudkem poté, co usnesením ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 13 Cmo 73/2004-120, Vrchní soud v Praze zrušil jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 12. prosince 2003, č. j. 34 Cm 258/98-93, a vrátil mu věc se závazným právním názorem, podle něhož otázkou platnosti postupní smlouvy je třeba se zabývat teprve po zjištění, že postoupení pohledávky nebylo úpadkyni postupitelkou oznámeno, respektive prokázáno postupnicí. V opačném případě by totiž úpadkyně byla povinna plnit postupnici jako své věřitelce bez ohledu na to, zda je postupní smlouva platná, či nikoliv.
Soud prvního stupně - konstatuje, že žalovaná v řízení neprokázala, že úpadkyni bylo prokázáno postoupení pohledávky postupnicí, pročež nemá otázka uzavření postupní smlouvy vůči úpadkyni žádný právní význam a soud se její platností (a otázkami, kdy byla podepsána a kým) nezabýval - dovodil, že úpadkyně je nadále povinna plnit bance.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud - poté, co doplnil dokazování (další) kopií postupní smlouvy, jejíž obsahová shoda s originálem byla dne 2. července 1996 notářsky ověřena - uzavřel, že postupní smlouva s datem 11. dubna 1996 byla platně uzavřena, přičemž k jejímu uzavření mohlo dojít nejpozději 2. července 1996, kdy byla notářsky ověřena . Tímto postoupením banka pozbyla všechna práva k pohledávce, a nemohla ji proto následně postoupit na žalobkyni, která tudíž není aktivně věcně legitimována k uplatnění pohledávky v konkursním řízení úpadkyně.
To, že postupní smlouva byla upravována škrtáním v části týkající se zajištění ceny postupu a že datum splatnosti ceny postupu předcházelo 2. červenec 1996, nemá dle názoru odvolacího soudu vliv na platnost postupní smlouvy jako celku, ale může způsobit neplatnost jen této části smlouvy. Neplatnost postupní smlouvy nemůže způsobit ani nezaplacení úplaty postupnicí, když tato skutečnost zakládá pouze nárok postupitelky na úhradu sjednané úplaty.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplaňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož banka platně postoupila předmětnou pohledávku společnosti PRAGO - UNION, akciová společnost, namítajíc, že postupní smlouva nebyla nikdy uzavřena. Banka dle dovolatelky učinila této společnosti návrh na uzavření postupní smlouvy, ta jej však akceptovala s výhradami týkajícími se zajištění placení úplaty za postoupení - šlo tedy o nový návrh na uzavření smlouvy, který banka nikdy neakceptovala.
Z Informace pro jednání Komise rizikových obchodů (dále též jen Komise ) ze dne 10. května 1996 dle dovolatelky vyplývá, že postupnice neměla v úmyslu uzavřít postupní smlouvu v předloženém znění, neboť za postoupení pohledávky byla ochotna zaplatit pouze 30 milionů Kč (nikoliv 50 milionů Kč). Úmyslně tak dle dovolatelky uvedla postupitelku v omyl, a postupní smlouva je proto s ohledem na § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), neplatná.
Ze zápisu o jednání Komise ze dne 30. května 1996 (správně 13. května 1996) dle dovolatelky vyplývá, že postupní smlouva tohoto dne ještě nebyla uzavřena, neboť v opačném případě by její projednávání v Komisi bylo bezpředmětné. Nebyl-li případný návrh postupní smlouvy akceptován do 10. května 1996, došlo s ohledem na článek II. odst. 2 písm. a/ postupní smlouvy (dle něhož byla postupnice povinna uhradit částku 32,000.000,- Kč do 30. dubna 1996) a § 43b odst. 1 obč. zák. k jeho zániku. Nadto se dovolatelka domnívá, že kdyby postupní smlouva nebyla uzavřena do konce dubna 1996, představovalo by ujednání o placení úplaty za postoupení pohledávky ujednání, jehož předmětem je plnění nemožné.
Za chybný považuje dovolatelka též závěr odvolacího soudu, podle něhož ujednání o splatnosti úplaty a jednostranné škrtání postupnicí v ujednání o zajištění zaplacení ceny nezpůsobuje neplatnost postupní smlouvy jako celku. Dovolatelka je přesvědčena, že z obsahu postupní smlouvy a z okolností jejího uzavření vyplývá, že tyto části postupní smlouvy jsou neplatné a od zbytku smlouvy neoddělitelné.
Odvolací soud dle dovolatelky rovněž pochybil, opřel-li své závěry o jediný důkaz (notářsky ověřenou kopii postupní smlouvy) a nepřihlédl-li k ostatním v řízení provedeným důkazům. Poukazuje rovněž na skutečnost, že pravost ověřené kopie postupní smlouvy popřela, a žalovaná tudíž měla povinnost prokázat pravost zpochybňované listiny.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
S ohledem na okamžik uzavření postupní smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad občanského zákoníku ve znění účinném k 11. dubnu 1996, tedy naposledy ve znění zákona č. 118/1995 Sb.
Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Z ustanovení § 526 obč. zák. vyplývá, že postoupení pohledávky je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal.
Tamtéž Nejvyšší soud dále dovodil, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Jelikož v projednávané věci nebylo prokázáno, že by postupitelka postoupení pohledávky úpadkyni oznámila (ani že postupnice úpadkyni postoupení pohledávky prokázala), bylo vskutku povinností soudu zabývat se otázkou platnosti postupní smlouvy (srov. a contrario např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož banka postupní smlouvou datovanou 11. dubna 1996 pohledávku postoupila společnosti PRAGO-UNION, akciová společnost, má - i podle názoru dovolacího soudu - oporu v provedeném dokazování, neboť:
1/ z Informace pro jednání Komise ze dne 10. května 1996 se podává, že na jednání představenstva Agrobanky Praha, a. s. k úvěrovým obchodům dne 8. února 1996 bylo jednomyslně rozhodnuto o odkoupení výše uvedené pohledávky Agrobanky Praha, a. s. za Českou bankou, a. s. za 50 mil. Kč společností PRAGO-UNION. ,
2/ na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 17. září 2003 předložil svědek Ing. J. Š. originál postupní smlouvy, v němž je jako datum jejího uzavření uveden 11. duben 1996; kopie postupní smlouvy (s osvědčením, že se shoduje s originálem) je založena na č. l. 128a spisu.
S ohledem na tyto skutečnosti má i dovolací soud za to, že i závěr odvolacího soudu, podle něhož byla postupní smlouva uzavřena nejpozději dne 2. července 1996, kdy byla notářsky ověřena , je správný. Protože postupní smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu a byla podepsána osobami oprávněnými za obě zúčastněné společnosti jednat (což nebylo ostatně mezi stranami sporné), byla pohledávka - jelikož smlouva nestanoví jinak - dnem podpisu postupní smlouvy platně postoupena postupnici.
Ani skutečnost, že ze zápisu z jednání Komise, jakožto poradního orgánu představenstva postupitelky, ze dne 13. května 1996 vyplývá, že Komise nesouhlasí s postoupením dané pohledávky postupnici za cenu 30 milionů Kč, sama o sobě nevyvrací závěr, podle něhož postupní smlouva byla (již předtím) platně uzavřena. Absence předchozího souhlasu orgánu postupnice s uzavřením postupní smlouvy - představující vnitřní omezení představenstva banky k učinění daného právního úkonu - jeho neplatnost způsobit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 34/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3166/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2010, pod číslem 85).
Neplatnost postupní smlouvy nepůsobí ani skutečnost, že splatnost první splátky úplaty za postoupení byla stanovena (pevně) ke dni 30. dubna 1996. I kdyby byla postupní smlouva ve skutečnosti uzavřena (podepsána) později, byla by postupní smlouva pro nemožnost plnění neplatná toliko v části týkající se splatnosti první splátky úplaty. V takovém případě by postupitelka byla oprávněna požadovat placení první splátky úplaty ihned po uzavření smlouvy a postupnice by byla povinna splátku uhradit bez zbytečného odkladu poté, kdy byla postupitelkou o plnění požádána (§ 563 obč. zák.).
Ve spojení s tím, že posledním, kdo připojil podpis na postupní smlouvu, byl (dle svého tvrzení) místopředseda představenstva postupitelky, je přiléhavým je též závěr odvolacího soudu, že škrty v postupní smlouvě nemohou mít vliv na platnost smlouvy jako celku.
Námitkou, podle níž postupnice uvedla banku úmyslně v omyl, neboť za postoupení pohledávky byla ochotna zaplatit pouze 30 milionů Kč, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jde o novou skutečnost, jež s ohledem na § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolacím řízení nelze uplatnit.
Výtka, podle níž odvolací soud opřel své závěry o jediný důkaz a nepřihlédl k ostatním v řízení provedeným důkazům, sama o sobě - bez konkrétního tvrzení o tom, které rozhodné skutečnosti, jež byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, soud pominul nebo bez konkrétních argumentů o tom, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je (z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti) logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. - nevede k závěru o naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. V uplatněné podobě jí dovolatelka ve skutečnosti napadá samotné hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
Lze tedy uzavřít, že banka postupní smlouvou datovanou 11. dubna 1996 platně postoupila pohledávku společnosti PRAGO - UNION, akciová společnost, a tudíž nemohla totožnou pohledávku následně postoupit žalobkyni. Žalobkyně z tohoto důvodu není aktivně věcně legitimována k uplatnění pohledávky v konkursním řízení vedeném na majetek úpadkyně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, jenž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů za dovolací řízení tedy s připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty celkem činí 5.760,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. února 2011

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu