29 Cdo 1779/2012
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: čl. I. § 17 předpisu č. 191/1950Sb.




29 Cdo 1779/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. P. T. , zastoupeného JUDr. Josefem Cupkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) HEXIN International s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Thunovská 179, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 28167953 a 2) R. L. , oběma zastoupeným Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 162/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 9 Cmo 174/2011-162, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 9 Cmo 174/2011-162, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem dne 14. února 2011, č. j. 55 Cm 162/2010-103, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 10. června 2010, č. j. 55 Cm 162/2010-14, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 109.210 Kč s 6% úrokem od 1. října 2008 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené dne 5. srpna 2008 prvním žalovaným na řad JUDr. T. K. znějící na směnečný peníz 109.210 Kč, se splatností dne 30. září 2008, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný (dále též jen sporná směnka ).
2/ Remitent (jako pronajímatel) uzavřel s prvním žalovaným (jako nájemcem) dne 7. července 2008 nájemní smlouvu (dále též jen nájemní smlouva ), jejímž předmětem byla (ve smlouvě blíže označená) nemovitost. Nájem byl sjednán na dobu určitou, a to od 1. srpna 2008 do 31. července 2013, s tím, že nájemce se zavázal hradit (vždy do 10. dne daného měsíce) měsíční nájemné ve výši 35.105 Kč (včetně daně z přidané hodnoty). Nájemce se ve smlouvě dále zavázal zaplatit do 20. srpna 2008 na účet pronajímatele kauci ve výši 59.000 Kč.
3/ V dohodě o úhradě nájemného ze dne 5. srpna 2008 (dále též jen dohoda o úhradě nájemného ) se remitent s prvním žalovaným dohodli, že nájemné za první dva měsíce trvání nájmu zaplatí nájemce tak, že do 6. srpna 2008 uhradí pronajímateli částku 20.000 Kč, do 31. srpna 2008 částku 15.105 Kč a do 10. září 2008 částku 35.105 Kč. V nájemní smlouvě sjednanou kauci ve výši 59.000 Kč se pak nájemce zavázal zaplatit pronajímateli nejpozději do 30. září 2008. Splnění těchto povinností bylo zajištěno spornou směnkou s tím, že nezaplatí-li první žalovaný uvedené nájemné a kauci, nájemní smlouva zaniká.
4/ Nedatovaným rubopisem remitent převedl spornou směnku na žalobce. K indosaci směnky přitom došlo někdy koncem září 2008.
5/ První žalovaný zaplatil remitentovi JUDr. T. K. (v hotovosti) dne 5. srpna 2008 částku 20.000 Kč a dále (na jeho bankovní účet uvedený v nájemní smlouvě) dne 15. září 2008 částku 15.105 Kč, dne 6. října 2008 částku 59.000 Kč a dne 15. října 2008 částku 35.105 Kč.
6/ Žalobci byl v době, kdy mu remitent spornou směnku předal, znám účel směnky (že jde o směnku zajišťovací) a byl mu znám rovněž obsah smlouvy o nájmu a dohody o úhradě nájemného.
Na tomto základě odkazuje na ustanovení čl. I. § 17 a § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní se včas uplatněnou kauzální námitkou (zániku směnkou zajištěné pohledávky splněním) povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili.
Přitom zdůraznil, že žalobce nejednal při nabývání sporné směnky nezáludně , jestliže spornou směnku, zajišťující pohledávky z nájemní smlouvy a dohody o úhradě nájemného, nabyl (vědom si účelu vystavené směnky a znaje též obsah smluv, na jejichž základě směnkou zajištěné pohledávky vznikly) v době, kdy žádná jiná platba mimo 20.000 Kč sjednaná dohodou o úhradě nájemného ještě nebyla po splatnosti . Kauzální námitku, podle níž směnkou zajištěné pohledávky plněním poskytnutým původnímu majiteli směnky zanikly, měl proto soud prvního stupně ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona v poměrech dané věci za přípustnou a (se zřetelem k tomu, že tvrzená úhrada směnkou zajištěných pohledávek byla v řízení prokázána) rovněž za důvodnou.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz nájemní smlouvou a dohodou o úhradě nájemného a opětovně vyslechl žalobce, dospěl při posouzení otázky, zda žalovaní mohou vůči žalobci se zřetelem k ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona namítat zánik směnkou zajištěných pohledávek (jinak řečeno, zda je uvedená kauzální námitka vůči žalobci jako nabyvateli směnky přípustná), k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Předesílaje, že žalovaní se mohli v situaci, kdy v řízení nebylo prokázáno, že sporná směnka byla na žalobce převedena indosamentem učiněným až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) ubránit povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem prostřednictvím vznesené kauzální námitky jen tehdy, podařilo-li by se jim prokázat, že žalobce nabyl spornou směnku k jejich škodě (čl. I. § 17 směnečného zákona), odvolací soud především uzavřel, že:
1/ Sporná směnka sice zajišťovala splnění všech závazků prvního žalovaného z dohody o úhradě nájemného (tj. jak zaplacení nájemného za měsíce srpen a září 2008, tak úhradu dohodnuté kauce), s ohledem na výši směnečného peníze však bylo takto poskytnuté zajištění omezeno částkou 109.210 Kč.
2/ Z hlediska možných kauzálních námitek vůči žalobci mohly mít význam pouze platby, které byly provedeny před indosací sporné směnky, a to jen v rozsahu převyšujícím směnkou nezajištěné pohledávky. Na povinnost žalovaných zaplatit spornou směnku proto nemohla mít jakýkoliv vliv namítaná hotovostní platba ve výši 20.000 Kč, neboť i kdyby byla tato částka před převodem směnky skutečně remitentovi zaplacena, činila by zbývající (dosud neuhrazená) část směnkou zajištěných pohledávek částku 109.210 Kč, tj. přesně by svou výší odpovídala směnečné sumě sporné směnky.
3/ Jelikož v okamžiku předání sporné směnky jejímu nabyvateli (žalobci) byla podle dohody o úhradě nájemného zaplacena (remitentovi) pouze jediná další platba ve výši 15.105 Kč, nemohl žalobce ve vztahu k ostatním platbám podle dohody o úhradě nájemného (ve výši 35.105 Kč a 59.000 Kč) nabýt spornou směnku ke škodě dlužníka, neboť dluh směnkou zajištěný v této části v okamžiku převodu nezanikl . Jakkoli remitent převodem směnky na jiného před splatností zajištěného dluhu porušuje směnečnou dohodu uzavřenou se směnečným dlužníkem, nelze jen z této skutečnosti dovozovat, že šlo také o jednání poškozující směnečného dlužníka. Tomu by totiž (v souvislosti s převodem směnky) vznikla škoda teprve tehdy, zaplatil-li by (poté, co uhradil kauzální dluh kauzálnímu věřiteli) také směnku novému majiteli. Přitom ani samotná skutečnost, že novému majiteli je při nabývání směnky známo, že směnka zajišťuje dosud nesplatný dluh, vědomé jednání na škodu dlužníka nepředstavuje.
4/ O tom, že by již před převodem směnky měla být zaplacena část směnkou zajištěného dluhu ve výši 15.105 Kč, žalobce (jak vyplynulo z jeho výpovědi před odvolacím soudem a ze svědecké výpovědi JUDr. T. K., provedené před soudem prvního stupně) nevěděl. Ani ve vztahu k této částce proto žalobce při nabývání směnky na škodu žalovaných jako směnečných dlužníků nejednal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelé snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce nejednal při nabývání sporné směnky na škodu žalovaných směnečných dlužníků, zdůrazňujíce, že žalobci jak vyplynulo z provedeného dokazování byl před převodem sporné směnky znám obsah nájemní smlouvy (včetně obsahu dohody o úhradě nájemného, jež byla součástí nájemní smlouvy) a v okamžiku indosace směnky proto také musel vědět, že převáděná směnka je směnkou zajišťovací a že zajištěný dluh dosud není splatný, když poslední částka dle dohody o úhradě nájemného měla být zaplacena až 30. září 2008.
Odvolací soud se podle dovolatelů rovněž nedostatečně vypořádal s otázkou platby ve výši 15.105 Kč, kterou první žalovaný provedl ještě před indosací sporné směnky. Odvolací soud v této souvislosti podle dovolatelů především nevysvětlil, proč by měli být žalovaní povinni zaplatit směnečný peníz v plné výši, přestože část kauzálního dluhu již byla v okamžiku převodu sporné směnky uhrazena.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli směnky námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
V právní teorii ani v soudní praxi rovněž není pochyb o tom, že byla-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem), pak nový majitel (s výjimkou případů, kdy k převodu směnky dojde až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, viz čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) nabývá práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení převodce (jinak řečeno, nevstupuje do práv a povinností předchozího majitele listiny, není jeho právním nástupcem). K tomu srov. v soudní praxi např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod číslem 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, v právní teorii pak např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 84, nebo Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 137 a násl.
Jak je zřejmé z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, výše popsané převodní účinky rubopisu (indosamentu) se projeví především v okruhu námitek, jež bude moci dlužník vůči novému majiteli směnky (na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit) použít. Námitky vycházející z jeho vlastních vztahů k předchozímu majiteli směnky (tedy také kauzální námitky) totiž zůstanou dlužníku po převodu směnky zachovány jen tehdy, jednal-li nový majitel při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka.
Tento subjektivní vztah nového majitele k převodu směnky přitom musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl naplněn předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, v literatuře pak např. Kotásek, J. Směnka a její kauza, Právní rozhledy č. 12/1997, str. 618 a násl.).
Z výše řečeného pro poměry dané věci (se zřetelem ke skutkovému stavu věci, jak se podává ze spisového materiálu) především plyne, že pro posouzení otázky, zda žalobce při nabývání sporné směnky jednal na škodu žalovaných směnečných dlužníků, není oproti mínění odvolacího soudu rozhodná okolnost, zda směnkou zajištěná pohledávka byla (zcela či zčásti) zaplacena (zanikla splněním) již ke dni převodu směnky. Jestliže žalobce již v okamžiku, kdy spornou směnku nabýval, věděl, že směnka plní zajišťovací funkci ve vztahu k pohledávkám remitenta z nájemní smlouvy a dohody o úhradě nájemného (v níž byla nově dohodnuta splatnost směnkou zajištěných pohledávek) a byl mu znám také obsah těchto smluv, včetně obsahu ujednání o zajištění pohledávek remitenta spornou směnkou, musel si být nutně také vědom možných námitek, jež směnečným dlužníkům z kauzálního vztahu mohou vzniknout.
V této souvislosti rovněž nelze pominout, že žalobce nabyl spornou směnku v době, kdy ještě nebyly splněny dohodnuté předpoklady pro její použití jakožto zajišťovacího prostředku (tedy jako zdroje možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní), když splatnost poslední zajištěné pohledávky měla nastat až 30. září 2008. Se zřetelem k tomu, že žalobce se nestal současně věřitelem směnkou zajištěných pohledávek, tak nepochybně při převodu směnky věděl, že svým jednáním (nabytím zajišťovací směnky) může zapříčinit stav, kdy směneční dlužníci (uspokojí-li v souladu s nájemní smlouvou a dohodou o úhradě nájemného směnkou zajištěné pohledávky) budou v důsledku účinků spojených s převodem směnky zbaveni možnosti uplatnit proti žalobci kauzální námitku zániku směnkou zajištěných pohledávek. Takové nekorektní jednání nabyvatele směnky, mající ve svém důsledku za cíl eliminovat v úvahu přicházející námitky z vlastních vztahů směnečného dlužníka k předchozímu majiteli směnky, však nemůže požívat právní ochrany, jinak řečeno vést k tomu, že nabyvatel směnky bude v daných skutkových poměrech těžit z výhod, jež ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona poskytuje jen poctivému nabyvateli směnky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že žalobce při nabývání sporné směnky jednal vědomě na škodu žalovaných směnečných dlužníků a žalovaným proto vůči žalobci uplatněná kauzální námitka zániku směnkou zajištěných pohledávek přísluší.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není co do závěru o (ne)přípustnosti vznesené kauzální námitky správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2015 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu