29 Cdo 1671/2011
Datum rozhodnutí: 21.06.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 175 odst. 4 o. s. ř., § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 1671/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Újezd 409/19, PSČ 118 00, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 112/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 12 Cmo 374/2009-351, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 12 Cmo 374/2009-351, potvrdil rozsudek ze dne 7. května 2009, č. j. 7 Cm 112/2005-276, jímž Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 7 Sm 274/2004-10, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 7,000.000,- Kč s 6% úrokem od 26. srpna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 23.333,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud odkazuje na ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) a na ustanovení § 118a odst. 1 až 3, § 119a odst. 1, § 205a odst. 1 a § 175 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že směnka, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem (dále jen sporná směnka ), plnila zajišťovací funkci k závazku zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy, která nebyla uzavřena, resp. realizována . Současně zdůraznil, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě ke škodě dlužníka a žalovanému tak zmíněná kauzální námitka svědčí i ve vztahu k (novému) majiteli sporné směnky (žalobci). Konečně shledal nedůvodnou výhradu žalobce, podle níž měl soud prvního stupně námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítnout jako opožděné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v řešení otázek:
1) Jestliže jsou v odvolacím řízení nové důkazy přípustné dle ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. má jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, může je odvolací soud odmítnout provést z důvodu, že jimi má být zjištěn skutkový stav jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně? Respektive, copak nevede zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, vždy ke zjištění jiného skutkového stavu? Neznamená pak v této konkrétní věci odmítnutí provedení důkazů navrhovaných v odvolacím řízení porušení práva odvolatele uplatnit skutečnosti a důkazy dle § 205a odst. 1 písm. c)?
2) Soud prvního stupně je oprávněn zrušit směnečný platební rozkaz z důvodu/důvodů, které žalovaný uplatňuje formou svých námitek proti danému směnečnému platebnímu rozkazu v souladu s ustanovením § 175 odst. 4 o. s. ř. Jestliže soud prvního stupně zruší směnečný platební rozkaz na základě jiného než formou směnečných námitek uplatněného důvodu, nejedná se v takovém případě kromě porušení uvedeného ustanovení i o porušení zásady nestrannosti soudu? Nedochází tak zároveň k porušení rovnosti stran řízení?
3) Kam až sahají meze zásady volného hodnocení důkazů?
Dovolatel namítá, že mu bylo odvolacím soudem upřeno jeho právo zaručené ustanovením § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (jde o rozsudek ze dne 16. července 2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175), maje za to, že takový výklad by ve svém konečném důsledku musel vést k nemožnosti uplatnit v odvolacím řízení jakýkoli důkaz zpochybňující věrohodnost důkazů , na nichž je postaveno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dále dovolatel poukazuje na skutečnost, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu namítal mimo jiné nedostatek kauzy pro vystavení směnky, kdy žádná kupní smlouva mezi žalobcem a žalovaným údajně uzavřena nebyla . Přitom soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že v době vystavení směnky zde kauza byla, nicméně až teprve následně zanikla. Námitku zániku kauzy však žalovaný ve svých námitkách neuvedl .
Konečně namítá skutečnost, že v dosavadním průběhu řízení byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť důkazy předložené žalovaným potvrzovaly předložené námitky žalovaného pouze částečně. I z toho je zřejmé, že v další části bylo rozhodnutí soudu založeno pouze na jeho domněnkách a názorech, nikoli na doložených faktech. V tomto excesu ze zásady volného hodnocení důkazů spatřuje žalobce vadu, jež mohla mít za následek nesprávné posouzení věci .
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelem vytýkané vady (jež měly spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl dovolatelem navrhované a předložené důkazy) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Z obsahu spisu a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je navíc zcela zjevné, že část žalobcem navrhovaných důkazů odvolací soud provedl a následně (ve spojení s důkazy provedenými soudem prvního stupně) vyhodnotil, nehledě na to, že dovolatel v podaném dovolání žádný opomenutý důkaz ani neoznačil. Ani v poměrech dané věci pak Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit od závěrů, které při výkladu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. formuloval v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, k jehož závěrům se následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněném pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výhradou, podle které důkazy předložené žalovaným potvrzovaly předložené námitky žalovaného pouze částečně, dovolatel brojí proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Konečně zásadně právně významným napadené rozhodnutí nečiní ani námitka, podle níž došlo k porušení ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., jakož i k porušení zásady rovnosti stran, když žalovaný bez jakýchkoli pochybností ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. č. l. 26 až 35) výhradu, podle níž sporná směnka měla sloužit jako jistota na úhradu kupní ceny z kupní smlouvy, která však nebyla nikdy uzavřena (s tím, že mělo jít o koupi lešení, jež měl remitent uskladněno u společnosti M a M, a. s.), uplatnil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. června 2012 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu