29 Cdo 1668/2010
Datum rozhodnutí: 08.12.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 1668/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Městské části Praha 17 , se sídlem v Praze 6 Řepy, Žalanského 291, identifikační číslo osoby 00231223, zastoupené JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, PSČ 170 00, proti žalované B. R. , zastoupené JUD r. Klárou Mottlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Freyova 27, PSČ 190 00, o nahrazení souhlasu žalované s právními úkony, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 301/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2009, č. j. 17 Co 243/2009-224, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalované rozsudek ze dne 9. února 2009, č. j. 13 C 301/2007-59, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalované povinnost podepsat prohlášení vlastníka budovy specifikované v rozsudku a uzavřít se žalobkyní ve výroku uvedenou smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu na budově na žalovanou a o koupi spoluvlastnického podílu na budovou zastavěných pozemcích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozsudku, nepředkládá.
Námitkou, podle níž by samostatnou budovou mohla být v souladu s ustanovením § 2 písm. a/ zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, i pouze jednotlivá sekce, dovolatelka polemizuje s opačným skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož jsou jednotlivé domy navzájem provozně a funkčně spjaty a tvoří jeden celek. Uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však nemá u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. k dispozici a k jehož prověření dovolání postupem podle posledně označeného ustanovení připustit nelze (srov. výslovné znění § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Závěr, podle kterého rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu, popř. učinit jiný právní úkon, nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy či učinění právního úkonu, je v souladu s ustanovením § 161 odst. 3 o. s. ř. i ustálenou soudní praxí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. listopadu 1973, sp. zn. 3 Cz 53/73, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 796, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. července 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 862-863, stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 1993, Cpjn 50/93, uveřejněné pod číslem 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
A konečně dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, podle nichž má žalovaná jako vlastnice bytové jednotky povinnost uvést své vztahy ke společným částem domu a k pozemku do souladu se zákonem o vlastnictví bytů, a žalobkyně jako osoba vykonávající spoluvlastnická práva k domu a vlastnická práva k pozemku se proto podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů mohla domáhat nahrazení jejího souhlasu na smlouvách, kterými by předchozí vztahy byly dány do souladu s nyní platným zákonem plynou zcela jednoznačně z ustanovení § 31 odst. 2 a 3 a § 21 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů; důvod připouštět dovolání k jejich potvrzení Nejvyšší soud neshledal.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. e/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 2.000,- Kč, jelikož zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 460,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatelky celkem 2.760,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 8. prosince 2011

JUDr. Petr Šuk
předseda senátu