29 Cdo 1659/2011
Datum rozhodnutí: 18.09.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 1659/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. V. B. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně MASO Hroznětín a. s., identifikační číslo osoby 45358192, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech 20, Polská 4, PSČ 360 20, proti žalovanému Ing. D. H , zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřici, Nerudova 22, PSČ 412 01, o zaplacení 1,702.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 301/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2010, č. j. 11 Co 592/2009-199, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
O d ů v o d n ě n í:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 18. června 2009, č. j. 15 C 301/2001-153, jímž Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu o zaplacení 1,702.575,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou právní otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolatel se domáhal zaplacení částky 1,702.575,- Kč s příslušenstvím proto, že ji podle příjmového dokladu ze dne 1. července 1998 pozdější úpadkyně předala v hotovosti žalovanému jakožto fyzické osobě z titulu nájemného podle smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi pozdější úpadkyní jakožto nájemcem a společností GESTO Litoměřice, s. r. o. jakožto pronajímatelem, a to přesto, že žalovaný nebyl pronajímatelem a uvedená částka mu byla zaplacena bez právního důvodu. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně ke skutkovému závěru, podle kterého částka 1,702.575,- Kč nebyla pozdější úpadkyní žalovanému v hotovosti zaplacena; proto uzavřel, že se žalovaný bezdůvodně neobohatil ani nezpůsobil pozdější úpadkyni škodu.
Dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a dovozuje, že částka 1,702.575,- Kč žalovanému zaplacena byla. Tím ovšem uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici nemá a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze.
Dovolání nelze připustit ani k přezkoumání tvrzených vad, jimiž měl podle dovolatele odvolací soud zatížit řízení, neboť námitky dovolatele v tomto směru nezahrnují jakoukoliv právní otázku, natož pak právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud dodává, že řízení před odvolacím soudem ani vytýkanými vadami netrpí. Odvolací soud z nájemní smlouvy neučinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, pouze dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně její platnosti; za této situace mu nelze vytýkat porušení § 213 odst. 2 nebo 3 o. s. ř. Navíc otázka platnosti nájemní smlouvy nebyla pro rozhodnutí věci významná.
Odvolací soud posoudil a dovolatel se mýlí, usuzuje-li opačně uplatněný nárok i z pohledu možné odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou pozdější úpadkyni, a uzavřel, že bez prokázání skutkové děje tvrzeného žalobou (rozuměj předání hotovosti ve výši 1,702.575,- Kč žalovanému), absentují i nutné předpoklady pro vznik odpovědnostního právního vztahu mezi účastníky . Dovolatel s tímto závěrem nepolemizuje, a pouze odvolacímu soudu vytýká, že jej měl poučit postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a dokazování doplnit tak, aby byla v řízení účastníkům dána možnost navrhnout další důkazy k prokázání či vyvrácení tvrzení, že žalovaný je žalobci odpovědný za škodu způsobenou výkonem funkce statutárního orgánu (vycházeje z toho, že žalovaný byl od 14. prosince 1999 zapsán v obchodním rejstříku jako předseda představenstva pozdější úpadkyně). Dovolatel však přehlíží, že podle závěrů odvolacího soudu je předpokladem úspěšnosti jeho žaloby, ať už by byl nárok opřený o skutková tvrzení uvedená v žalobě posouzen z titulu bezdůvodného obohacení či z titulu náhrady škody, prokázání jeho tvrzení, že pozdější úpadkyně předala žalovanému v hotovosti 1,702.575,- Kč. Toto tvrzení však žalobce neprokázal, a další důkazy neoznačil ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 18. září 2012

JUDr. Petr Š u k
předseda senátu