29 Cdo 1658/2012
Datum rozhodnutí: 30.04.2014
Dotčené předpisy: § 44a ZKV, § 218 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007, § 243c odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007, § 44 ZKV ve znění do 31.12.2007



29 Cdo 1658/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka FORMACE s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Mohelnici, Družstevní 11, PSČ 789 85, identifikační číslo osoby 64610608, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 K 27/2007, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Okružní 591/10, PSČ 789 85, o dovolání Mgr. Ivo Šotka , advokáta, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, PSČ 779 00, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 2 Ko 10/2011-224, takto:


I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 25. dubna 2007, č. j. 25 K 27/2007-9, prohlásil Krajský soud v Ostravě (dále jen konkursní soud ) konkurs na majetek dlužníka FORMACE s. r. o. v likvidaci (bod I. výroku) a správcem jeho konkursní podstaty ustavil advokáta Mgr. Ivo Šotka (dále jen I. Š. ) [bod II. výroku].
Rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, když konkursní soud vyšel z toho, že návrh na prohlášení konkursu podal sám dlužník.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 2 Ko 10/2011-224, změnil usnesení konkursního soudu tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Konkursní řízení bylo zahájeno dne 18. dubna 2007, kdy I. Š. podal u konkursního soudu návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Podání bylo koncipováno jako dlužnický návrh a za dlužníka jej podepsal I. Š. jako správce podniku dlužníka na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen exekuční soud ) ze dne 20. října 2003, č. j. E 3640/2003-32 (jímž byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem dlužníkova podniku). V návrhu na prohlášení konkursu se rovněž uvádí, že výkon rozhodnutí prodejem dlužníkova podniku byl zastaven 16. března 2007.
2/ Usnesením č. j. E 3640/2003-32 nařídil exekuční soud k návrhu oprávněného (Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky) k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 116.413,22 Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného (dlužníka) a správcem podniku povinného (dlužníka) ustanovil I. Š.
3/ Usnesením ze dne 15. února 2007, č. j. E 3640/2003-185, které nabylo právní moci dne 16. března 2007, zastavil exekuční soud výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného (dlužníka). Učinil tak podle ustanovení § 338za odst. 3 poslední věty zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), s tím, že na dražební jednání se ve dnech 20. července 2006 a 15. února 2007 nedostavil žádný zájemce o dražený podnik.
Na tomto základě dospěl odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 4 a § 4b zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - k následujícím závěrům:
1/ Odvolání, které jménem dlužníka podal jeho likvidátor, je včasné. Potud odvolací soud poukázal na své usnesení ze dne 24. února 2011, č. j. 2 Ko 37/2010-218 (jímž změnil usnesení konkursního soudu ze dne 24. května 2007, č. j. 25 K 27/2007-21, o odmítnutí dlužníkova odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu pro opožděnost, tak, že odvolání se neodmítá).
2/ K podání návrhu na prohlášení konkursu je oprávněn především dlužník sám a dále pak jeho věřitelé, doloží-li, že mají proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 4 odst. 2 ZKV). Zvláštní oprávnění k podání návrhu na prohlášení konkursu přiznává zákon o konkursu a vyrovnání dále správci podniku dlužníka, avšak pouze za splnění předpokladů stanovených v § 4b ZKV. K nim patří zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem podniku dlužníka, a to jen tehdy, je-li důvodem zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce předlužení dlužníkova podniku (§ 338n odst. 6 a § 338w odst. 3 o. s. ř.) a dlužník zároveň nemá jiný podnik. V takovém případě podává správce dlužníkova podniku návrh na prohlášení konkursu nikoliv jménem dlužníka, ale jménem svým. Jde o navrhovatele, který je oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, aniž by dokládal existenci své pohledávky za dlužníkem. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Cdo 699/2008, uveřejněné pod číslem 23/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 23/2009 ); usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
3/ V posuzované věci sice byl pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem podniku dlužníka, nikoli však pro předlužení dlužníkova podniku. V odůvodnění usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem podniku exekuční soud naopak uvedl, že dlužníkův podnik není předlužen.
4/ Podmínky stanovené v § 4b ZKV pro vznik práva správce podniku domáhat se vydání usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka tak nebyly splněny a I. Š. (jako bývalý správce dlužníkova podniku) nebyl oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu ani svým jménem ani jménem dlužníka. Za tohoto stavu měl být návrh na prohlášení konkursu zamítnut pro nedostatek aktivní věcné legitimace (M. Š) bez zkoumání, zda dlužník je v úpadku, k čemuž odvolací soud přikročil změnou usnesení konkursního soudu.
5/ Odvolací soud dále - vycházeje z ustanovení § 44a ZKV - neshledal (ve smyslu § 44 odst. 2 věty druhé ZKV) důvody pro jiné rozhodnutí o zániku účinků prohlášení konkursu (než jak vyplývají z ustanovení § 44a odst. 1 a 2 ZKV), s tím, že o zproštění funkce správce a o nákladech konkursu (které je nutno odlišovat od nákladů řízení, o jejichž náhradě bylo rozhodnuto druhým výrokem), rozhodne konkursní soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání I. Š. a (proti všem jeho výrokům) dlužník.
I. K dovolání I. Š.
I. Š. opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle I. Š. je nezpochybnitelným faktem , že v okamžiku podání návrhu na prohlášení konkursu byl dlužník v úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV, jelikož na jeho majetek bylo vedeno několik exekucí a navíc zastavil platby.
Ustanovení § 4b ZKV řeší pouze situaci, za níž je správce podniku povinen podat návrh na prohlášení konkursu. V žádném případě však neřeší situaci, kdy je správce podniku oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu .
Bylo by zcela nelogické a formalistické (pokračuje I. Š.), kdyby správce podniku nebyl oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu, jestliže zjistí, že společnost je v úpadku, ať již jde o úpadek ve formě insolvence nebo předlužení. V tomto konkrétním případě byl správce podniku navíc vyzván k podání návrhu na prohlášení konkursu soudem.
Ustanovení § 4b ZKV nevylučuje aktivní legitimaci správce podniku k podání návrhu na prohlášení konkursu z důvodu zjištění úpadku úpadce . Oprávnění správce podniku jednat za dlužníka (včetně podání návrhu na prohlášení konkursu) vyplývá mimo jiné z ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř. (míní I. Š.).
Při aplikaci výše specifikovaných zákonných ustanovení nezbývá než uzavřít, že správce podniku je oprávněn podat insolvenční návrh jménem dlužníka v situaci, kdy zjistí, že je dlužník v úpadku a navíc má povinnost tento návrh podat, pokud zjistí, že dlužník je v úpadku formou předlužení. Návrh podaný správcem podniku je nutné posoudit jako návrh podaný dlužníkem (uzavírá I. Š.).
II. K dovolání dlužníka.
Dlužník opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a § 238a odst. 1 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu dlužník vytýká, že usnesení konkursního soudu (nesprávně) změnil dle § 220 o. s. ř. (tak, že zamítl návrh na prohlášení konkursu), ačkoli (správně) měl usnesení konkursního soudu zrušit dle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. protože řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení spočívající v tom, že I. Š nebyl oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu ani svým jménem ani jménem dlužníka.
Podle dlužníka v souladu s právním řádem, je-li podání podáno neoprávněnou osobou bez jakékoliv legitimace k takovému úkonu, pak toto jeho podání nemůže zanechat procesně právně žádné následky, a tím spíše proti tomu, proti komu směřuje .
Dlužník dále kritizuje odvolací soud za to, že nesprávně interpretoval (zákon o konkursu a vyrovnání) dovodil-li, že účinky konkursu zůstávají zachovány až do doby jeho zrušení, když neměly být (ony účinky) přiznány vůbec.
Návrh na prohlášení konkursu podaný I. Š. trpěl (dle dlužníka) i dalšími vadami, když např. účetní výkazy jako povinná součást návrhu nebyly podepsány k tomu oprávněnou osobou. V tuto chvíli nelze (podle dlužníka) ani postavit najisto, kdy nastaly účinky zrušení konkursu podle napadaného rozhodnutí, když konkursní soud potvrdil účinky vyvěšení napadeného rozhodnutí dne 3. listopadu 2011, podle přípisu místopředsedy konkursního soudu však došlo k vyvěšení napadeného rozhodnutí až dne 6. prosince 2011 a obchodní rejstřík pracuje s datem právní moci napadeného rozhodnutí dne 1. prosince 2011.
Nejvyšší soud (pokračuje dlužník) se v dovolacím řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 108/2008 zabýval účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle usnesení konkursního soudu č. j. 25 K 27/2007-9, přičemž dospěl k závěru, že návrh na prohlášení konkursu byl podán k tomu neoprávněnou osobou (potud shodně s napadeným rozhodnutím) a prohlášení konkursu (proto) účinky nepřiznává (potud jinak než napadené rozhodnutí). Potud dlužník odkazuje na str. 10 odst. 2 a násl. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1412/2009 (jde o usnesení ze dne 16. prosince 2009).
V otázce náhrady nákladů řízení dospěl (odvolací) soud též k nesprávnému závěru (uzavírá dlužník), když vycházel toliko z obsahu spisu. To že dlužník neuplatnil do konkursního spisu žádných nákladů na vedení ochrany svých práv, neznamená, že mu žádné nevznikly. Žádným ze soudů nebyl dlužník vyzván k vyčíslení svých nákladů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
I. K dovolání I. Š.
Dovolání I. Š. proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jež je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že argumentace, z níž I. Š. dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu jménem dlužníka je ve zjevném rozporu se závěry obsaženými v R 23/2009 (z nějž napadené usnesení vychází a jehož existenci dovolání I. Š. ignoruje).
K tvrzení I. Š., že právo podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka jako návrh podaný dlužníkem plyne správci podniku z ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř., srov. v R 23/2009 závěr, podle kterého:
Zákonná úprava (v § 338k odst. 6 o. s. ř.) nepřiznává správci podniku postavení zástupce povinného v žádné fázi konkursního řízení .
K tvrzení I. Š., že ustanovení § 4b ZKV řeší pouze situaci, za níž je správce podniku povinen podat návrh na prohlášení konkursu, v žádném případě však neřeší situaci, kdy je správce podniku oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu , srov. v R 23/2009 závěr, podle kterého:
Konkursní řízení se i v té fázi, jež začíná podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (povinného) a končí rozhodnutím soudu o tomto návrhu, týká jakéhokoliv dalšího majetku dlužníka (povinného), včetně jiného podniku dlužníka (povinného), předjímaného v § 4b ZKV, v rozhodném znění. Uvedené potvrzuje právě posledně označené ustanovení. To totiž zakládá aktivní věcnou legitimaci správce podniku povinného k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek povinného pouze při zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem podniku, nadto jen za předpokladu, že důvodem zastavení takového výkonu rozhodnutí nebo exekuce bylo předlužení podniku povinného a že povinný zároveň nemá jiný podnik .
Zabývat se dovoláním I. Š. v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
II. K dovolání dlužníka.
V rozsahu, v němž dlužník napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním i ve druhém výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud toto dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dlužník napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v měnícím výroku o věci samé, je dovolání objektivně přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Tomu, zda dovolání je přípustné objektivně, však vždy předchází - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. - zkoumání subjektivní přípustnosti dovolání.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud odvolání dlužníka vyhověl tak, že zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Dlužník nicméně v dovolání tvrdí, že odvolací soud měl usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na jeho majetek zrušit a řízení zastavit, jelikož, je-li podání podáno neoprávněnou osobou bez jakékoliv legitimace k takovému úkonu, pak toto jeho podání nemůže zanechat procesně právně žádné následky, a tím spíše proti tomu, proti komu směřuje . Dovozuje tedy, že usnesení, jímž by odvolací soud zrušil usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a zastavil konkursní řízení, by mělo jiné účinky než ty, jež odvolací soud popsal v souvislosti se změnou usnesení konkursního soudu ve vazbě na ustanovení § 44a ZKV. Dlužník se přitom dovolává závěrů obsažených v důvodech usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1412/2009, jež zkoumalo trestní odpovědnost likvidátora dlužníka za porušení povinností dle ustanovení § 17 ZKV (v době, kdy trvaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka) a v němž se Nejvyšší soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu ani s názorem státního zástupce Nejvyššího státní zastupitelství, podle nichž nemohla být zákonnost prohlášení konkursu posouzena jako předběžná otázka ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále též jen tr. ř. ], v rozhodném znění.
Podle ustanovení § 44 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném) soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, a/ zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs; b/ po splnění rozvrhového usnesení; c/ na návrh úpadce, jestliže všichni konkursní věřitelé vyjádřili svůj souhlas na listině s úředně ověřeným podpisem a souhlasil-li s tím správce; d/ zjistí-li, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty (§ 27 odst. 6); f/ došlo-li k fúzi úpadce nebo k převodu jmění úpadce na společníka úpadce (odstavec 1). Jestliže úpadce zemřel v průběhu konkursu, podá správce zprávu o dosavadních výsledcích konkursu a předloží ji soudu; při vyhotovení zprávy se postupuje přiměřeně podle § 29 odst. 1. Předloženou zprávu soud přezkoumá přiměřeně podle § 29 odst. 2 a 3; na místo úpadce vstupují do řízení jeho dědici, a není-li jich, stát. Po schválení zprávy soud zruší konkurs a zprávu postoupí soudu, který projednává dědictví (odstavec 2). Došlo-li k potvrzení nuceného vyrovnání, soud zruší konkurs, prokáže-li úpadce, že zajištění daná jím pro splnění nároků na vyloučení věcí z podstaty, nároků oddělených věřitelů na oddělené uspokojení (§ 28), jakož i nároků podle § 31 odst. 3 jsou dostatečná. Jestliže nedošlo ke zrušení konkursu podle odstavce 1, zruší soud konkurs až po splnění nuceného vyrovnání (odstavec 3). Správce ke dni zrušení konkursu uzavře účetní knihy a sestaví účetní závěrku s výjimkou případů, kdy došlo k nucenému vyrovnání. Poté soud zprostí správce funkce (odstavec 4). Pro doručení a zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu. Zánik účinků prohlášení konkursu (§ 14) nastane s právní mocí usnesení o zrušení konkursu, nerozhodne-li soud jinak (odstavec 5).
Dle ustanovení § 44a ZKV (v rozhodném znění) usnesením, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, se konkurs zrušuje; o jeho doručení a zveřejnění platí totéž, co o usnesení o prohlášení konkursu (odstavec 1). Pro doručení a zveřejnění tohoto usnesení odvolacího soudu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu; potřebné úkony provede soud prvního stupně. Zánik účinků prohlášení konkursu (§ 14) nastane vyvěšením usnesení odvolacího soudu na úřední desce soudu prvního stupně, nerozhodne-li soud jinak (odstavec 2). O zproštění funkce správce, o nákladech konkursu, popřípadě o vrácení zálohy na náklady konkursu rozhodne soud prvního stupně (odstavec 3).
Z ustanovení § 45 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) se dále podává, že zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a/ až e/, g/, i/ a l/; platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena.
Z citovaných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání vyplývá, že účinky spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka (srov. § 14 a § 14a ZKV) mají do značné míry nevratný charakter. Je tomu tak především proto, že tyto účinky se pojí již s vyvěšením usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce konkursního soudu, bez ohledu na to, že takové usnesení ještě nebylo doručeno a nenabylo právní moci; srov. § 13 odst. 6 ZKV a výklad podaný pod bodem XXIV. (str. 190 /366/) a XXVI. (str. 194 /370/) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 52/1998 ), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 340/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 122, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1728/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2009, pod číslem 173, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněném pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněném pod číslem 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka je rozhodnutím, jehož účinky proto mohou být odklizeny zase jen soudním rozhodnutím, konkrétně usnesením o zrušení konkursu (srov. v literatuře např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 201). Usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (stejně jako usnesení o zrušení konkursu) je ve smyslu výše uvedeného jedním ze soudních rozhodnutí o osobním stavu právnické osoby (srov. 9 odst. 2 tr. ř., v rozhodném znění).
Ustanovení § 44a odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) pak pokládá za usnesení, jímž se zrušuje konkurs, nejen usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu (usnesení odvolacího soudu v této věci), nýbrž i usnesení, jímž odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu (jehož vydání se dožaduje dlužník). Z ustanovení § 45 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) pak plyne, že zrušením konkursu (lhostejno, zda se tak stalo - ve smyslu § 44a odst. 1 ZKV, v rozhodném znění měnícím nebo zrušujícím usnesením odvolacího soudu) zanikají jen některé účinky prohlášení konkursu (srov. dále i R 52/1998, bod XL., str. 209 /385/) a platnost a účinnost úkonů učiněných v průběhu konkursu není zrušením konkursu dotčena.
K ustanovení § 44a odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) srov. v dotčeném ohledu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, uveřejněné pod číslem 78/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž bylo konkursní řízení ukončeno zastavením řízení pro zpětvzetí návrhu na prohlášení konkursu poté, co odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení).
Jinak řečeno, i kdyby mělo platit (jak tvrdí dlužník), že to, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podala osoba, jež k tomu nebyla věcně legitimována, má vést k zastavení konkursního řízení (a nikoli k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu), v situaci, kdy soud prvního stupně prohlásil konkurs na majetek dlužníka, by usnesení, jímž by odvolací soud takové usnesení zrušil (a řízení případně zastavil), mělo tytéž účinky zrušení konkursu jako usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení o prohlášení konkursu tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl.
Za dané situace by ani případné zrušení napadeného usnesení nemohlo přivodit pro dlužníka příznivější stav.
Nejvyšší soud proto dovolání dlužníka odmítl podle § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné. Tím se současně uzavřela též cesta prověřit (prostřednictvím rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) možný nesoulad v pojetí usnesení o prohlášení konkursu v režimu ustanovení § 9 tr. ř., jelikož otázka vázanosti soudu tímto rozhodnutím se v konkursních poměrech této věci neprojevila (pro odmítnutí dlužníkova dovolání se ukázalo dostačující zjištění, že změna i zrušení usnesení o prohlášení konkursu odvolacím soudem má co do zrušení konkursu stejné účinky).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání byla odmítnuta, u dlužníka podle obsahu spisu v souvislosti s dovoláním I. Š. žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny a u I. Š. podle obsahu spisu v souvislosti s dovoláním dlužníka žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení rovněž nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu