29 Cdo 1657/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 1657/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci úpadce Z. K., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 6/2001, o přihlášce pohledávky číslo 4, o dovolání L. H., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2006, č. j. 1 Ko 160/2006-39, takto:


Dovolání se zamítá.


O d ů v o d n ě n í:


Usnesením ze dne 23. srpna 2006, č. j. 45 K 6/2001-25 (podle žurnalizace v přihláškovém spisu přihlášky pohledávky č. 4), Krajský soud v Brně zamítl návrh konkursní věřitelky K. M. (dále též jen konkursní věřitelka ), aby na její místo v (konkursním) řízení v rozsahu přihlášené pohledávky vstoupil L. H.


Soud vyšel zejména z toho, že:


1/ Konkursní věřitelka přihláškou datovanou 20. ledna 2004, doručenou konkursnímu soudu 26. ledna 2004, přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadce Z. K. pohledávku vůči úpadci ve výši 332.912,- Kč (dále též jen přihlášená pohledávka ).


2/ Podáním datovaným 5. února 2004, došlým soudu 11. února 2004 (č. l. 9 přihláškového spisu č. 4), konkursní věřitelka konkursnímu soudu sdělila, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. ledna 2004 postoupila přihlášenou pohledávku L. H. a navrhla, aby jmenovaný (jenž s tím souhlasí) podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), vstoupil do konkursního řízení na její místo.


3/ K podání označenému pod bodem 2/ připojila konkursní věřitelka smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 30. ledna 2004 (č. l. 10 přihláškového spisu č. 4) a souhlas L. H. se svým vstupem do řízení namísto konkursní věřitelky (č. l. 11 přihláškového spisu č. 4).


4/ Při přezkumném jednání konaném 2. dubna 2004 správce konkursní podstaty úpadce popřel pravost přihlášené pohledávky, poukazuje na to, že identickou pohledávku přihlásil i konkursní věřitel V. L. (kterému konkursní věřitelka pohledávku dle tvrzení, jež uvedla v přihlášce, postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. ledna 2000).


5/ Správce konkursní podstaty úpadce vyrozuměl konkursní věřitelku o popření pravosti její pohledávky podáním datovaným 7. dubna 2004, doručeným jí 13. dubna 2004 a poučil ji o možnosti podat žalobu o určení pravosti pohledávky ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění a o následcích marného uplynutí lhůty.


Na tomto základě soud uzavřel, vycházeje z ustanovení § 107a o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) a dále z ustanovení § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), že smlouva o postoupení pohledávky z 30. ledna 2004 není platná, jelikož konkursní věřitelce práva k postupované pohledávce v době postoupení již nesvědčila (proto, že pohledávku postoupila 3. ledna 2000 V. L.).


K odvolání Lubomíra Holíka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.


Odvolací soud poukázal na to, že o návrhu konkursní věřitelky podle § 107a o. s. ř. nebylo rozhodnuto do přezkumného jednání, při kterém správce konkursní podstaty úpadce popřel pravost přihlášené pohledávky. O tomto popření správce konkursní podstaty konkursní věřitelku řádně vyrozuměl přípisem doručeným dne 13. dubna 2004, s poučením o možnosti podat v zákonné lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky. Jelikož se tak nestalo, ukončil konkursní soud účast jmenované v řízení usnesením ze dne 23. srpna 2006 (jde o usnesení sp. zn. 45 K 6/2001 žurnalizované na č. l. 17 přihláškového spisu č. 4), proti němuž jmenovaná nepodala odvolání.


Podle odvolacího soudu nastala dne 14. dubna 2004 fikce, podle níž se k přihlášené pohledávce nepřihlíží (§ 23 odst. 4 ZKV) a tímto dnem konkursní věřitelka přestala být účastnicí řízení.


To platí přesto, že soud prvního stupně pochybil, jestliže o návrhu dle § 107a o. s. ř. nerozhodl před konáním prvního přezkumného jednání a jestliže návrh zamítl poté co zkoumal zda právo, které mělo být převedeno, existuje.


Proti usnesení odvolacího soudu podal Lubomír Holík dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Konkrétně dovolatel namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v zásadním rozporu s dosavadními výsledky řízení a se stanovisky zaujatými v jiných rozhodnutích, vydaných v této věci.


Konkrétně poukazuje na to, že konkursní soud v usnesení ze dne 23. prosince 2003, č. j. 45 K 6/2001-161, považuje smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 3. ledna 2000, za neplatnou ve smyslu § 37 odst. 1 ( obč. zák. ), týž soudce však v usnesení z 23. srpna 2006 tvrdí, že přihlášená pohledávka byla stejnou smlouvou platně převedena V. L.


Odvolací soud pak v usnesení ze dne 8. března 2005, č. j. 1 Ko 75/2004-223, vysvětluje, že navrhovatel V. L. neprokázal, že mu konkursní věřitelka pohledávku postoupila (i on měl postoupení za neplatné).


Týž senát však (podle dovolatele) v napadeném usnesení tvrdí, že konkursní věřitelka přihlášenou pohledávku 3. ledna 2000 platně postoupila a proto k ní nemohlo být přihlíženo v konkursním řízení. Soud rovněž vůbec nereagoval na podání z 2. února 2004, v němž konkursní věřitelka do jisté míry objasňuje chování V. L. namítá dovolatel.


To, že v rozporu se závěry soudů obou stupňů byla pohledávka konkursní věřitelky při přezkumném jednání popřena, se dovolatel dozvěděl teprve z usnesení ze dne 23. srpna 2006.


Na tomto základě má dovolatel má za to, že postupem soudu byl zbaven možnosti uplatnit svá práva, když i odvolací soud uznal, že soud prvního stupně pochybil, jestliže o návrhu na záměnu účastníků nerozhodl před přezkumným jednáním.


Dovolatel tak trvá na tom, že konkursní věřitelka pohledávku řádně doložila a že byla oprávněna mu ji 30. ledna 2004 postoupit.


Dovolání je ve smyslu § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, není však důvodné.


K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí:


Dovolatelem udávané rozpory (vady) v jím označených usneseních soudů obou stupňů vycházejí z nepochopení argumentace, na které odvolací soud založil napadené rozhodnutí.


Napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. ledna 2000 je platná. Naopak, kritizuje soud prvního stupně za to, že se otázkou, zda konkursní věřitelka byla k 30. lednu 2004 nositelkou dovolateli postupované pohledávky, zabýval. V tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu plně v souladu s usneseními Nejvyššího soudu uveřejněnými pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž se podává (a v mnoha dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu opakuje), že předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé (zde vlastního přezkumu pravosti pohledávky).


Argumentace konkursního soudu v usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce (z 23. prosince 2006) ani argumentace odvolacího soudu v potvrzujícím usnesení (z 8. března 2005) přitom nemá žádný vliv na následný přezkum pohledávek, k jejichž doložení se tyto soudy vyjadřovaly v první fázi konkursního řízení. To plyne již ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konkrétně z bodu XXXI., str. 200-201 (376-377), v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že úspěšně popřena může být dokonce i pohledávka konkursního věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu (k jehož návrhu byl konkurs prohlášen).


Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že poté, co v důsledku popření pravosti přihlášené pohledávky a marném uplynutí lhůty k podaní incidenční žaloby zanikla účast konkursní věřitelky v řízení, návrhu dle § 107a o. s. ř. již nelze vyhovět.


Proti tomuto závěru, jenž vychází z dikce § 24 odst. 1 ZKV, v rozhodném znění (Toto ustanovení určuje, že správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím,že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.) dovolací argumenty nebrojí.


V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že vyhoví-li soud podle § 107a odst. 2 o. s. ř. usnesením návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, stává se osoba, jejíž vstup do řízení je takto navržen, účastníkem řízení až právní mocí takového usnesení.


Odtud logicky plyne i závěr, že dokud není o návrhu dle § 107a o. s. ř. rozhodnuto, je oprávněn a povinen vykonávat veškerá práva spojená s uplatňovanou pohledávkou dosavadní účastník řízení (v poměrech konkursního řízení dosavadní konkursní věřitel), včetně těch práv a povinností, jež nabyvateli pohledávky zajistí v daném řízení možnost jejího uspokojení.


V situaci, kdy proti usnesení, jímž soud vyhoví návrhu podle § 107a o. s. ř., je i v případě, že jde o procesní nástupnictví na straně konkursního věřitele v konkursním řízení (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí), přípustné odvolání, by nabyvatel přihlášené pohledávky nebyl oprávněn vykonávat práva s ní spojená dříve, než ode dne právní moci takového usnesení a jistotu, že pohledávka nebude při přezkumném jednání v mezidobí popřena bez jeho účasti, by ani tak neměl.


Závěr, že lhůta k uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky u soudu neskončí dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o návrhu původního konkursního věřitele dle § 107a o. s. ř., by byl dán, kdyby důvod popření měl spočívat právě ve skutečnosti, že konkursní věřitel pohledávku pozbyl právním úkonem, který byl důvodem k podání návrhu dle § 107a o. s. ř.; o takový případ však ve věci nejde.


Bylo věcí konkursní věřitelky, aby do doby, než soud rozhodne o jejím návrhu dle § 107a o. s. ř., zajistila dovolatelova práva tím, že (jednajíc v součinnosti s ním a informujíc jej o výsledcích přezkumu a o lhůtě k podání incidenční žaloby) podá žalobu o určení pravosti pohledávky.


Jestliže se tak v dané věci nestalo, příslušná lhůta (jež mohla skončit nikoli v dubnu 2004 jak nepřesně uvádí odvolací soud, ale až v květnu 2004) uplynula marně a konkursní věřitelka ničeho nenamítala ani proti tomu, že soud její účast v řízení ukončil usnesením z 23. srpna 2006 (což jsou závěry, jejichž správnost dovolání nezpochybňuje), pak je plně opodstatněný i závěr odvolacího soudu, že návrhu dle § 107a o. s. ř. již vyhovět nelze.


Řízení před soudy nižších stupňů tak vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postiženo není.


Zbývá doplnit, že námitkou, že mu soudy upřely nesprávným postupem právo před soudem jednat, dovolatel ve skutečnosti nevystihuje vadu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nýbrž tzv. zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem, k níž ale Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tato námitka však - jak vysvětleno výše - není opodstatněná, když rozhodující skutečností, pro kterou dovolatel přišel o možnost prokázat v incidenčním sporu pravost přihlášené pohledávky, byla nečinnost konkursní věřitelky po vyrozumění o popření pravosti pohledávky a po rozhodnutí o ukončení její účasti v konkursním řízení.


K tomu, že soud rozhodl o návrhu dle § 107a o. s. ř. až po urgencích dovolatele, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že zanikla-li účast konkursní věřitelky v řízení marným uplynutím zákonné lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky (§ 24 odst. 1 ZKV) v květnu 2004, pak rozhodování o návrhu dle § 107a o. s. ř. bylo vskutku zhola zbytečné. Tato situace je srovnatelná se situací, kdy ve sporném řízení vznese (původní) žalobce návrh dle § 107a o. s. ř., soud však vůči (původnímu) žalobci žalobu pravomocně odmítne (aniž se návrhem dle § 107a o. s. ř. zabývá) nebo řízení o ní zastaví pro nedostatek některé z podmínek řízení.


K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí:


Existenci tohoto dovolacího důvodu pojí dovolatel s tvrzením, podle něhož odvolací soud přisvědčil závěru, že konkursní věřitelka pohledávku v roce 2000 platně postoupila V. L. Na takovém závěru však (jak Nejvyšší soud vysvětlil výše) napadené rozhodnutí nespočívá (není v něm vůbec obsažen).


Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 30. června 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci úpadce Z. K., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 6/2001, o přihlášce pohledávky číslo 4, o dovolání L. H., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2006, č. j. 1 Ko 160/2006-39, takto:


Dovolání se zamítá.


O d ů v o d n ě n í:


Usnesením ze dne 23. srpna 2006, č. j. 45 K 6/2001-25 (podle žurnalizace v přihláškovém spisu přihlášky pohledávky č. 4), Krajský soud v Brně zamítl návrh konkursní věřitelky K. M. (dále též jen konkursní věřitelka ), aby na její místo v (konkursním) řízení v rozsahu přihlášené pohledávky vstoupil L. H.


Soud vyšel zejména z toho, že:


1/ Konkursní věřitelka přihláškou datovanou 20. ledna 2004, doručenou konkursnímu soudu 26. ledna 2004, přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadce Z. K. pohledávku vůči úpadci ve výši 332.912,- Kč (dále též jen přihlášená pohledávka ).


2/ Podáním datovaným 5. února 2004, došlým soudu 11. února 2004 (č. l. 9 přihláškového spisu č. 4), konkursní věřitelka konkursnímu soudu sdělila, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. ledna 2004 postoupila přihlášenou pohledávku L. H. a navrhla, aby jmenovaný (jenž s tím souhlasí) podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), vstoupil do konkursního řízení na její místo.


3/ K podání označenému pod bodem 2/ připojila konkursní věřitelka smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 30. ledna 2004 (č. l. 10 přihláškového spisu č. 4) a souhlas L. H. se svým vstupem do řízení namísto konkursní věřitelky (č. l. 11 přihláškového spisu č. 4).


4/ Při přezkumném jednání konaném 2. dubna 2004 správce konkursní podstaty úpadce popřel pravost přihlášené pohledávky, poukazuje na to, že identickou pohledávku přihlásil i konkursní věřitel V. L. (kterému konkursní věřitelka pohledávku dle tvrzení, jež uvedla v přihlášce, postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. ledna 2000).


5/ Správce konkursní podstaty úpadce vyrozuměl konkursní věřitelku o popření pravosti její pohledávky podáním datovaným 7. dubna 2004, doručeným jí 13. dubna 2004 a poučil ji o možnosti podat žalobu o určení pravosti pohledávky ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění a o následcích marného uplynutí lhůty.


Na tomto základě soud uzavřel, vycházeje z ustanovení § 107a o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) a dále z ustanovení § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), že smlouva o postoupení pohledávky z 30. ledna 2004 není platná, jelikož konkursní věřitelce práva k postupované pohledávce v době postoupení již nesvědčila (proto, že pohledávku postoupila 3. ledna 2000 V. L.).


K odvolání Lubomíra Holíka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.


Odvolací soud poukázal na to, že o návrhu konkursní věřitelky podle § 107a o. s. ř. nebylo rozhodnuto do přezkumného jednání, při kterém správce konkursní podstaty úpadce popřel pravost přihlášené pohledávky. O tomto popření správce konkursní podstaty konkursní věřitelku řádně vyrozuměl přípisem doručeným dne 13. dubna 2004, s poučením o možnosti podat v zákonné lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky. Jelikož se tak nestalo, ukončil konkursní soud účast jmenované v řízení usnesením ze dne 23. srpna 2006 (jde o usnesení sp. zn. 45 K 6/2001 žurnalizované na č. l. 17 přihláškového spisu č. 4), proti němuž jmenovaná nepodala odvolání.


Podle odvolacího soudu nastala dne 14. dubna 2004 fikce, podle níž se k přihlášené pohledávce nepřihlíží (§ 23 odst. 4 ZKV) a tímto dnem konkursní věřitelka přestala být účastnicí řízení.


To platí přesto, že soud prvního stupně pochybil, jestliže o návrhu dle § 107a o. s. ř. nerozhodl před konáním prvního přezkumného jednání a jestliže návrh zamítl poté co zkoumal zda právo, které mělo být převedeno, existuje.


Proti usnesení odvolacího soudu podal Lubomír Holík dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Konkrétně dovolatel namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v zásadním rozporu s dosavadními výsledky řízení a se stanovisky zaujatými v jiných rozhodnutích, vydaných v této věci.


Konkrétně poukazuje na to, že konkursní soud v usnesení ze dne 23. prosince 2003, č. j. 45 K 6/2001-161, považuje smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 3. ledna 2000, za neplatnou ve smyslu § 37 odst. 1 ( obč. zák. ), týž soudce však v usnesení z 23. srpna 2006 tvrdí, že přihlášená pohledávka byla stejnou smlouvou platně převedena V. L.


Odvolací soud pak v usnesení ze dne 8. března 2005, č. j. 1 Ko 75/2004-223, vysvětluje, že navrhovatel V. L. neprokázal, že mu konkursní věřitelka pohledávku postoupila (i on měl postoupení za neplatné).


Týž senát však (podle dovolatele) v napadeném usnesení tvrdí, že konkursní věřitelka přihlášenou pohledávku 3. ledna 2000 platně postoupila a proto k ní nemohlo být přihlíženo v konkursním řízení. Soud rovněž vůbec nereagoval na podání z 2. února 2004, v němž konkursní věřitelka do jisté míry objasňuje chování V. L. namítá dovolatel.


To, že v rozporu se závěry soudů obou stupňů byla pohledávka konkursní věřitelky při přezkumném jednání popřena, se dovolatel dozvěděl teprve z usnesení ze dne 23. srpna 2006.


Na tomto základě má dovolatel má za to, že postupem soudu byl zbaven možnosti uplatnit svá práva, když i odvolací soud uznal, že soud prvního stupně pochybil, jestliže o návrhu na záměnu účastníků nerozhodl před přezkumným jednáním.


Dovolatel tak trvá na tom, že konkursní věřitelka pohledávku řádně doložila a že byla oprávněna mu ji 30. ledna 2004 postoupit.


Dovolání je ve smyslu § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, není však důvodné.


K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí:


Dovolatelem udávané rozpory (vady) v jím označených usneseních soudů obou stupňů vycházejí z nepochopení argumentace, na které odvolací soud založil napadené rozhodnutí.


Napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. ledna 2000 je platná. Naopak, kritizuje soud prvního stupně za to, že se otázkou, zda konkursní věřitelka byla k 30. lednu 2004 nositelkou dovolateli postupované pohledávky, zabýval. V tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu plně v souladu s usneseními Nejvyššího soudu uveřejněnými pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž se podává (a v mnoha dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu opakuje), že předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé (zde vlastního přezkumu pravosti pohledávky).


Argumentace konkursního soudu v usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce (z 23. prosince 2006) ani argumentace odvolacího soudu v potvrzujícím usnesení (z 8. března 2005) přitom nemá žádný vliv na následný přezkum pohledávek, k jejichž doložení se tyto soudy vyjadřovaly v první fázi konkursního řízení. To plyne již ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konkrétně z bodu XXXI., str. 200-201 (376-377), v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že úspěšně popřena může být dokonce i pohledávka konkursního věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu (k jehož návrhu byl konkurs prohlášen).


Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že poté, co v důsledku popření pravosti přihlášené pohledávky a marném uplynutí lhůty k podaní incidenční žaloby zanikla účast konkursní věřitelky v řízení, návrhu dle § 107a o. s. ř. již nelze vyhovět.


Proti tomuto závěru, jenž vychází z dikce § 24 odst. 1 ZKV, v rozhodném znění (Toto ustanovení určuje, že správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím,že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.) dovolací argumenty nebrojí.


V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že vyhoví-li soud podle § 107a odst. 2 o. s. ř. usnesením návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, stává se osoba, jejíž vstup do řízení je takto navržen, účastníkem řízení až právní mocí takového usnesení.


Odtud logicky plyne i závěr, že dokud není o návrhu dle § 107a o. s. ř. rozhodnuto, je oprávněn a povinen vykonávat veškerá práva spojená s uplatňovanou pohledávkou dosavadní účastník řízení (v poměrech konkursního řízení dosavadní konkursní věřitel), včetně těch práv a povinností, jež nabyvateli pohledávky zajistí v daném řízení možnost jejího uspokojení.


V situaci, kdy proti usnesení, jímž soud vyhoví návrhu podle § 107a o. s. ř., je i v případě, že jde o procesní nástupnictví na straně konkursního věřitele v konkursním řízení (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí), přípustné odvolání, by nabyvatel přihlášené pohledávky nebyl oprávněn vykonávat práva s ní spojená dříve, než ode dne právní moci takového usnesení a jistotu, že pohledávka nebude při přezkumném jednání v mezidobí popřena bez jeho účasti, by ani tak neměl.


Závěr, že lhůta k uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky u soudu neskončí dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o návrhu původního konkursního věřitele dle § 107a o. s. ř., by byl dán, kdyby důvod popření měl spočívat právě ve skutečnosti, že konkursní věřitel pohledávku pozbyl právním úkonem, který byl důvodem k podání návrhu dle § 107a o. s. ř.; o takový případ však ve věci nejde.


Bylo věcí konkursní věřitelky, aby do doby, než soud rozhodne o jejím návrhu dle § 107a o. s. ř., zajistila dovolatelova práva tím, že (jednajíc v součinnosti s ním a informujíc jej o výsledcích přezkumu a o lhůtě k podání incidenční žaloby) podá žalobu o určení pravosti pohledávky.


Jestliže se tak v dané věci nestalo, příslušná lhůta (jež mohla skončit nikoli v dubnu 2004 jak nepřesně uvádí odvolací soud, ale až v květnu 2004) uplynula marně a konkursní věřitelka ničeho nenamítala ani proti tomu, že soud její účast v řízení ukončil usnesením z 23. srpna 2006 (což jsou závěry, jejichž správnost dovolání nezpochybňuje), pak je plně opodstatněný i závěr odvolacího soudu, že návrhu dle § 107a o. s. ř. již vyhovět nelze.


Řízení před soudy nižších stupňů tak vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postiženo není.


Zbývá doplnit, že námitkou, že mu soudy upřely nesprávným postupem právo před soudem jednat, dovolatel ve skutečnosti nevystihuje vadu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nýbrž tzv. zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem, k níž ale Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tato námitka však - jak vysvětleno výše - není opodstatněná, když rozhodující skutečností, pro kterou dovolatel přišel o možnost prokázat v incidenčním sporu pravost přihlášené pohledávky, byla nečinnost konkursní věřitelky po vyrozumění o popření pravosti pohledávky a po rozhodnutí o ukončení její účasti v konkursním řízení.


K tomu, že soud rozhodl o návrhu dle § 107a o. s. ř. až po urgencích dovolatele, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že zanikla-li účast konkursní věřitelky v řízení marným uplynutím zákonné lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky (§ 24 odst. 1 ZKV) v květnu 2004, pak rozhodování o návrhu dle § 107a o. s. ř. bylo vskutku zhola zbytečné. Tato situace je srovnatelná se situací, kdy ve sporném řízení vznese (původní) žalobce návrh dle § 107a o. s. ř., soud však vůči (původnímu) žalobci žalobu pravomocně odmítne (aniž se návrhem dle § 107a o. s. ř. zabývá) nebo řízení o ní zastaví pro nedostatek některé z podmínek řízení.


K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí:


Existenci tohoto dovolacího důvodu pojí dovolatel s tvrzením, podle něhož odvolací soud přisvědčil závěru, že konkursní věřitelka pohledávku v roce 2000 platně postoupila V. L. Na takovém závěru však (jak Nejvyšší soud vysvětlil výše) napadené rozhodnutí nespočívá (není v něm vůbec obsažen).


Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 30. června 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu